Článek
V domácnosti je spíše nepotkáte - žijí v zemi a tomu odpovídají i jejich hnízda. V lese si je s ničím nespletete a najít je můžete prakticky kdekoliv, stačí se jen pozorně dívat. V České republice se u Punčoškářů lesních a Punčoškářů zemních jedná o hojný druh, nalézající se po celém území od nížin do hor. Jejich blízký příbuzný Punčoškář horský je v naši krajině spíše vzácný.
Preferované lokality jsou hlavně lesy, které dokáží zajistit vhodnou vlhkost bez větších výkyvů. Hnízda si staví v mechu, opadlinách, zkypřeném humusu nebo hrabance, ale i mezi kořeny stromů či mezi kameny. Mohou také kolonizovat pařezy v různých stádiích rozkladu.
Jelikož spadají do čeledi pokoutníkovitých, řadí se mezi našimi tuzemskými druhy k robustějším kouskům. Průměrná délka těla samice činí 10 až 13 mm a u samce 8 až 10 mm. Nohy mají hnědočervenou barvu, jsou silné a poměrně krátké. Hlavohruď je hnědočervená až černá a zadeček tmavě šedý a krásně sametový. Zbarvení samce a samice se neliší.
Punčoškář v ústí své nory, Boubínský prales
Precizně spletená punčoška
Jedná se o druh aktivní u země a naprosto typická je pro něj pavučina ve tvaru trychtýřovité punčosky. Odtud také pochází jeho rodové jméno. Síťovina není jednotná a její struktura se liší v závislosti na mikrostanovišti. Konstrukce je nálevkovitá. Vnější rozložitá část slouží k chytání kořisti. Její vlákna vedou přes zúžené ústí až do hlavní nory, která je rozšířená a leží v nejnižší podzemní části. Jelikož jsou zemní pavouci překvapivě čistotní, disponují jejich hnízda „odpadní oblastí“. Jedná se o niku v prodloužení boční stěny nad norou, kam odklízejí zbytky vysáté kořisti. Pokud to terén dovolí, hnízda staví i rozvětvená.
Narozdíl od klasických pavučin ve výškách, do kterých se chytají hlavně dvoukřídlí a blanokřídlí, není pozemní pavučina lepkavá. Detekční vlákna tvořící její kostru vedou skrz celou noru a jsou velmi sofistikovaně propojena s celkovou konstrukcí vypředené punčošky. Od viditelných okrajů mohou jednotlivá vlákna vybíhat dál až do vzdálenosti 10 cm. Operační radius pavučiny je tedy podstatně větší než se může na první pohled zdát. Pokud se vnějších částí něco dotkne, vibrace se vlákny přenesou do všech koutů a pavouk tak dostane signál, že má zbystřit. Dle pohybu pavouk vyhodnotí situaci a sezná-li, že se jedná o kořist, vyběhne z ústí a zaútočí. Hlavní potravou punčoškářů jsou tak larvy brouků, mnohonožky, potemníci, střevlíci a mravenci.
Punčoškáři mají u pavouků velmi neobvyklý systém péče o potomky. Pohlavně dospívají na jaře, po páření začátkem léta samice klade vajíčka do hedvábného trubice. Po vylíhnutí zůstávají mláďata v matčině pavučině v průměru 34 dní a jsou krmena její kořistí. Během tohoto období podstupují tři svlékání, které probíhají po sobě v intervalech 5, 6 a 19–22 dnů. Začátkem zimy matka uhyne a mláďata se živí jejími ostatky, než se na jaře vydají do světa.
I když jejich robustní stavba a překvapivá rychlost útoku budí respekt, není třeba se punčoškářů obávat. Stejně jako naprostá většina pavouků, kteří žijí v našich končinách, nejsou schopni prokousnout lidskou kůži.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Pun%C4%8Do%C5%A1k%C3%A1%C5%99_zemn%C3%AD
https://cs.wikipedia.org/wiki/Pun%C4%8Do%C5%A1k%C3%A1%C5%99_lesn%C3%AD
