Článek
„Kdyby měl člověk létat, nadělil by mu Pán Bůh křídla.“
Tuhle větu kdysi poslouchali všichni ti blázni, kteří po nocích v kůlnách montovali trubky a potahovali je plátnem.
Lidé se jim tehdy smáli, že železný stroj přece z logiky věci nemůže létat. Pak se ale bratři Wrightové odlepili od země a najednou to byla nezpochybnitelná pravda.
Vzduch tady existoval i předtím, jen jsme v něm do té doby prostě neuměli létat.
Dneska sedím ve školním kabinetu jako dospělá žena, učitelka, a poslouchám moderní verzi těch starých mudrců:
„ADHD je jenom výmluva.“
„Za nás žádné ADHD nebylo, stačilo děcka pořádně řezat.“
„Děti jsou dneska jen rozmazlené a dospělí prostě líní.“
Mnoho lidí dodnes upřímně věří, že dospělá, úspěšná žena nemůže mít v hlavě chemický chaos a že se to vyloženě vylučuje s autoritou dospělosti. Jenže můj stroj v hlavě prostě funguje na úplně jiný pohon.
Často dostávám otázku, jak s touhle diagnózou vůbec můžu učit děti, když učitel má být přece vzorem absolutního řádu, klidu a tabulek. Já v tom ale vidím svou vůbec největší výjimečnost. Představte si člověka s poruchou vnímání barev, který pracuje v květinářství. Možná sice nepozná sytost červených růží, ale dokáže složit úchvatnou kytici podle textury listů, neobvyklých tvarů a vůní, které ostatní floristé vůbec nevnímají.
Já ve třídě nevidím suchá data v žákovských knížkách. Vidím děti, jejich emoce, jejich vnitřní zmatky a strachy – protože je sama moc dobře znám ze své vlastní hlavy.
ADHD pro mě není nálepka a už vůbec ne omluvenka pro lenost. Je to prostě biologický fakt. Není to o tom, že bychom byli demotivovaní nebo chtěli neustálé úlevy, ale o tom, že potřebujeme přizpůsobit vnější prostředí.
Když máme doma květinu, které se nedaří, snažíme se pro ni upravit podmínky. Dáme jí méně světla, nebo naopak více slunce. Zmírníme zálivku, přesadíme ji, abychom jí dali více prostoru, zkoušíme různé typy hnojiv. Uděláme zkrátka všechno, co je v našich silách, abychom té květině pomohli ke zdravému růstu. Nikdy by nás nenapadlo jí nadávat, že špatně roste. Když máme ale před sebou člověka, který pociťuje potíže, je pro nás v první moment tak snadné chtít po něm, aby se změnil on sám? Chovejme se k lidem raději jako k těm vzácným květinám.
Když má někdo cukrovku, taky mu přece nevyčítáte, že je líný si vyrobit inzulín (více se o tomto srovnání dočtete v knize Hyperkinetická porucha / ADHD od profesora Paclta a kolektivu). Dáte mu lék a upravíte mu jídelníček. Když má někdo ADHD mozek, potřebuje vizuální kotvy, lidské pochopení a občas záchranný šuplík plný trpělivosti.
Lidé se v komentářích pod tímto textem pravděpodobně rozdělí na dvě nesmiřitelné skupiny. Ti první to sami žijí a pro ně budou moje slova možná obrovskou úlevou, že v tom blázinci nejsou sami. Ti druzí na to nevěří a budou mi tvrdit, že si jen vymýšlím kreativní výmluvy.
Jenže letadla létají, i když na ně zrovna nevěříte.
- Ostatně jak píší přední čeští odborníci Michal Goetz a Petra Uhlíková ve svém díle ADHD – porucha pozornosti s hyperaktivitou, společenské zpochybňování této diagnózy je u nás bohužel stále běžné. Andělská trpělivost i barvoslepí floristé dál mění svět k lepšímu. Můj stroj je skutečný. Jen pro vaše oči možná nemá křídla.
---
Co o tom říká moderní věda?
Mnoho dospělých s ADHD v České republice dodnes čelí takzvané společenské invalidaci, což v praxi znamená neustále zlehčování jejich diagnózy širokým okolím.
Výzkumy pomocí fMRI (funkční magnetické rezonance) přitom jasně dokazují, že ADHD je reálná neurobiologická odlišnost. Mozek s touto diagnózou vykazuje nižší aktivitu v prefrontální kůře a tělo produkuje méně klíčových neurotransmiterů, konkrétně dopaminu a noradrenalinu. Nejedná se tedy o selhání výchovy nebo nedostatek pevné disciplíny.
Jak ve svém celosvětově uznávaném díle Průvodce pro dospělé s ADHD píše Dr. Russell Barkley, klíčem k úspěchu lidí s ADHD v práci i ve škole není trestání za symptomy, ale cílená úprava vnějšího prostředí (tzv. scaffolding) – tedy vytvoření jasných vizuálních kotev, pevné struktury a psychologického bezpečí.
💡 Pedagogický tip (nejen) pro rodiče a učitele:
Změňte prostředí, ne dítě. Pokud dítě (nebo vy sami) neustále zapomíná úkoly nebo ztrácí věci, nepomůže křik, hrozby ani tresty. Mozek s ADHD funguje na principu „co není právě teď na očích, to neexistuje“. Místo neustálého slovního připomínání vytvořte jasné vizuální kotvy. Skvěle fungují barevné checklisty nalepené přímo na dveřích pokoje nebo na okraji školní lavice. Přestaňte nosit odpovědnost v hlavě a přeneste ji na papír, který máte stále na očích.
---
Chystá se kniha „ADHD? No, ty vole!“
Bavil vás tento článek? Toto téma a desítky dalších mých osobních, syrových i absurdních příběhů ze školního kabinetu a rodinného života najdete v mé připravované autobiografické knize s pracovním názvem „ADHD? No, ty vole!“. Knihu píšu pod svým spisovatelským pseudonymem Meggie McCaiová.
Chcete, aby kniha spatřila světlo světa rychleji, nebo vás zajímá, jak moje divoké hříbě v hlavě bojuje s rigidním systémem dál? Sledujte můj profil, dávejte lajky a sdílejte tyto texty. Každá vaše reakce a podpora mě posouvá blíž k cíli a sakum prásk zrychluje moji cestu k vydání.
Děkuji, že letíte se mnou! ✈️👑
