Článek
Historii Česka a českých rodů provázejí bratrovražedné války, podrazy a podvody od samotného počátku. Vzpomeňme bratrovraha Boleslava I. A v den, kdy se slaví česká státnost, 28. září roku 995 n. l., se Přemyslovec Boleslav II., syn Boleslava I., vraha svatého Václava, rozhodl k dalšímu podrazu a masakru. Přitáhl ke slavníkovskému hradišti, kde zrovna paradoxně slavili svátek svatého Václava, a srovnal jej se zemí.
Scéna masakru
V tom čase nejstarší Slavníkův syn Soběslav byl s vojenským oddílem někde jinde. A tak mu „dobroslav“ Boleslav II. jel pro jistotu vyvraždit rodinu. V ten den slavili Slavníkovci svátek svatého Václava, také Přemyslovce. Oslavy se slavníkovské rodině očividně nevyplatily. Tento světec je ale nespasil a svou rodinkou se sami Přemyslovci nedojali. Dobré je si pamatovat i dnes, jakou smůlu svatý Václav nese. Je symbolem české smůly i státnosti. Dva v jednom. Slavníkovci byli dokonce natolik naivní, že žádali, aby mohli dokončit náboženské obřady spojené se svatým Václavem.
Přemyslovce to naopak rozzuřilo a začali na ně pokřikovat: „Váš je Václav, náš zase Boleslav“! Přední Slavníkovec, dnes svatý Vojtěch, se také nepoučil a do konce života Přemyslovce za jejich čin omlouval a modlil se za ně. Opravdu zvláštní partička. Nakonec taky skončil špatně, ne však v rukou Přemyslovců, ale jiných pohanů, toho dne totiž na hradišti nebyl. Hradiště dokázalo odolávat pouhé dva dny. Pak došlo k vyvražďování a nic nepomohlo, že se Slavníkovci ukryli na posvátnou půdu kostela Panny Marie. Krev tekla proudem a do údolí se linul bolestný křik a sténání.
Rodové kletby kolující v Čechách
Proč se Přemyslovci k něčemu takovému odhodlali? Jednoduše možná proto, že to měli v krvi. Nefér praktiky měli v rodě. Nemluvě o masakru svatého Václava a svaté Ludmily. Přemyslovci vesele pokračovali v likvidaci své konkurence včetně vlastní rodiny. Asi nějaká porucha imunitního systému. Někde jinde lidé vědí, že na rodinu se nesahá. Kupodivu tady ne. Řada lidí bojuje proti sobě ve vlastní rodině místo toho, aby pochopili výhody spolupráce a podpořili se navzájem. Asi to je nějaký přemyslovský virus, který nakazil Čechy a usídlil se zde napříč časem.
Kníže Oldřich nechal oslepit svého mladšího bratra Jaromíra. Ten ho sice přežil a slepý a vykleštěný se ujal trůnu, ale taky nakonec skončil špatně. Přemyslovci se svou genocidní politikou nepřestali. Pokusili se vyvraždit ještě Vršovce, ale to už je jiný příběh.
Mojmírovci na Velké Moravě na tom byli stejně, takže si Moravané s Čechy nemají co vyčítat.
Slavníkovci jako konkurence
Akt vyvraždění Slavníkovců chápou historici jako zrod českého státu z poměrně pragmatických důvodů. Slavníkovci měli svého času kontrolu nad velkou částí českého území, zatímco Přemyslovci jen nad středem Česka. Povídá se, že by mohli dokonce být i příbuzní Přemyslovců. To by sedělo do přemyslovského vražedného apetytu na členy vlastní rodiny.
Vršovci jako tehdejší viníci: rané české dezinformační kampaně
Pozdější čeští kronikáři připsali tento bezprecedentní útok na vrub Vršovcům. Prý to byli oni, kteří přemluvili knížete Boleslava II. k celému masakru a ještě se na něm sami podíleli. V podstatě si tím jen chystali půdu pro to, aby je mohli Přemyslovci sami vyvraždit a ještě se u toho cítit dobře a jako zastánci zákona.
Současné polehčující důvody pro Boleslava II.
Češi v tom svém zdůvodňování svých historických nefér akcí nikdy nepřestali. Tendence dělat z českých panovníků a vůbec z jakéhokoliv nefér člověka svatouška a házet odpovědnost na cokoliv jiného je zřejmě vrozený rys, který je v české kotlině pevně zakořeněn. Ne, že by podobné podrazy nedělali také ostatní panovníci v jiných zemích, ale hledat důvody pro to, že za to nemohli, to by lidi za kopečky ani nenapadlo. Ne tak Čechy.
Tak třeba těžko si můžeme představit, že by někdo v nějaké anglosaské kronice napsal něco takového: „Král Edmund vládl Anglii spravedlivě a pevnou rukou. Jednoho dne setnul hlavu svého bratra. Měl totiž zdravotní potíže. A tento den slavíme jako den počátků Británie. Hurá!“.
A tak ve 20. století přispěchali neurologové se zjištěním, že za svůj vražedný záchvat Boleslav II. nejspíš nemohl, protože měl něco s mozkem. Konkrétně prý trpěl mozkovou arteriosklerózou. A to prý člověk může mít různé nápady. Tohle je opravdu obludný alibismus, ve kterém Češi na plné obrátky jedou. Boleslav II. je podle českého mediálního obrazu vlastně takový chudák, který trpěl nemocemi, a v rámci jeho bolehlavu se vrhl na něco, čeho pak jistě později litoval. Hlavně, že Čechům zanechal ten jejich malinký státeček, který si tak idealizují.
Slavníkovci: dohra
Všichni Slavníkovci však o život tehdy nepřišli. O Vojtěchovi jsem již psala, někteří autoři spekulují, že jeho pozdější smrt u pohanů také nebyla náhoda, protože zemřel poněkud pomačkaný. Prý na něj Boleslav II. z Prahy mohl objednat i nájemného vraha. Kdo ví.
Nejstarší Slavníkovec Soběslav se do Čech vrátil a zemřel v bitvě za tehdy již polského krále Boleslava Chrabrého. Padl na mostě přes hradní příkop Pražského hradu, když kryl ústup Poláků. To má ale někdo smůlu.
Být Čechem, rozhodně bych se historií svého státu tak nechlubila. Na základě historických dat a současných událostí se dá směle závěrem říct, že český stát představuje krystalickou smůlu, kterou přináší každému, kdo jej obdivuje či se s ním identifikuje.
Zdroje:
Jaroslav Pánek a Oldřich Tůma. Dějiny českých zemí. 2018. Karolinium.
Jan Bauer. Záhady českých dějin. 2000. Moba.
Ivan Lesný. Zpráva o nemocech mocných. 1989. Horizont.
