Článek
V tomto období vymírají pánové z Hradce, Švamberkové, Smiřičtí, Pernštejni a Trčkové. Samozřejmě také jeden z nejbohatších rodů v království, chvílemi bohatší než český panovník, Rožmberkové.
Majetek některých jako třeba Trčků si rozdělili Habsburkové s jinými zahraničními rody. Švamberkové sice podědili majetek po Rožmbercích, a tak se krátce dostali na první místa v žebříčku miliardářů v českém království, ale dlouho se z toho netešili. Účastnili se stavovského povstání a byli vyhnáni z království. Poslední člen jejich rodu Adam Švamberk udělal svou smrtí v roce 1664 tečku za sérií podivných úmrtí všech členů významných českých rodů.
Co se stalo s českou šlechtou? Byli nějak geneticky poškozeni, nebo je někdo uřknul, že Čechům nevydrželi?
Smůla se lepila na paty už Přemyslovcům, kteří skončili počátkem 14. století díky atentátu. Václava III. v Olomouci zavraždil neznámý najatý vrah. Identifikovat by se ho nepodařilo ani známému kriminálnímu radovi Vacátkovi.
Česká šlechta a boj za „národní“ identitu
Faktem je, že české rody vždy tak nějak kopaly samy za sebe a ne, až na výjimky, za zemi českou. Jistě, národní identity, jak zřejmě poznamenáte, se řešily daleko později, ale v realitě si byl každý své národnosti dobře vědom a proto se Němci, Francouzi, Italové a Češi vzájemně od sebe intuitivně odlišovali. Nebo ne? Pokud žádná národní identita nikdy nebyla a byla vynálezem až v 19. století, tak proč se nějakými českými rody a tím, že vymřeli vůbec zabývat a nějak rozrušovat, není-liž pravda?
Stejně jako dnes někdo nemá žádný problém najmout si Čecha na práci v Itálii, tehdejší Češi neměli problém si najmout Itala nebo si Poláci zvolit za krále Francouze, což mu nebránilo je pak kvapem opustit a vysmát se jim. V tom problém nebyl nikdy, ovšem národnostní hranice se vždy ozvaly, hlavně když šlo o peníze a moc v zemi a v neposlední řadě také o svébytnou kulturu myšlení.
Česká šlechta však zpravidla moc hrdá na svůj český původ nebyla. Tak třeba Rožmberkové. Kdyby tomu bylo jinak, tak by se nepokusili získat podvodem rodové insignie od italského rodu Orsiniů. Najali si na to dokonce i profesionálního falzifikátora. Že by navázali na nějaký reálný český či bájný rod, to je nejspíše nenapadlo.
Zatímco na místě třeba Habsburků k něčemu podobnému jako likvidace rodu, či jeho výprodeji, tehdy ještě nedošlo. A to i přesto, že se křížili se svými příbuznými a trpěli značnými duševními a fyzickými obtížemi. Sice byli postižení, ale přežili. No, co si budeme povídat, nebyla to nějaká velká výhra.
Když se podíváme na to, jak skončily přední české potenciálně panovnické rody, nemůžeme se ubránit pocitu, že se jednalo o nějakou smůlu či kletbu, jinak by všechny neskončily tak tristně a občas i poněkud trapně v poměrně krátkém časovém rozmezí jeden od druhého.
Páni z Hradce: nejvyšší bossové českého království, kteří zmizeli jako pára nad hrncem
Erb pánů z Hradce
Jindřich z Hradce byl nejvyšším kancléřem Českého království a vlastnil také Hlubokou nad Vltavou. Jeho bratr Zachariáš byl zemským hejtmanem. Podobně jako Rožmberkové zažili tu největší slávu až před svým koncem. Zachariáš nechal postavit renesanční zámek v Telči, který je dnes součástí UNESCO. Jeho synovec Adam dokončil přestavbu Jindřichova Hradce a stal se nejvyšším purkrabím. Zemřel v roce 1596 a jeho syn osm let poté. Tím se za jejich rodem uzavírají české vody nebo v jejich případě spíše rybníky.
Rožmberkové: píchli se o růži a usnuli věčným spánkem
Původní erb Rožmberků
V případě Rožmberků se u posledních mužských právoplatných členů rodu jednalo o vyloženou smůlu. Vilém byl neplodný zřejmě kvůli jeho častým ochuravěním. Sice se snažil úporně o zplození mužského potomka a k tomuto účelu si pořídil čtyři manželky, ale nebylo z toho nakonec nic, jen ostuda. Jeho bratr, poslední Rožmberk Petr Vok, pověstný sukničkář, měl v tomto úkolu našlápnuto o poznání lépe. Zdálo se, že vzhledem k jeho apetitu to bude hračka. Sám se však oženil dost pozdě s duševně a fyzicky nezpůsobilou dívkou. Takže zase nic.
Smiřičtí: smíření se nedočkali
Erb Smiřických
Smiřičtí žádným starobylým rodem nebyli, jejich první příslušník byl zeman Jan Smiřický a ten bojoval jako husitský hejtman. Zběhl však na stranu Zikmunda a tak ho Jiří z Poděbrad dal v roce 1453 popravit.
Smiřičtí stihli vesměs vymřít na turberkulózu, na kterou byli náchylní. A také jeden velmi slavný příbuzný rodu Smiřických s nimi nejednal moc smířlivě. Albrecht z Valdštejna posledního mužského potomka rodu věznil, až jej umořil k smrti. Sám minul příležitost se ujmout císařské koruny, i když po ní sahal. Nacházel se totiž v typicky českém kompromisním kolečku. Mám zradit Habsburka? Nebo mám zradit Švédy, kteří mi korunu nabízejí? Než se stačil pořádně rozkoukat, už jej zapíchli Habsburkovi biřici v Chebu jako pomstu za zradu.
Pernštejni: jejich budoucnost zhatil smolník Valdštejn
Erb rodu Pernštejnů
Pernštejni byli narozdíl od předchozích jmenovaných rodů poměrně kreativní a nešlo jim jen o majetky jako Rožmberkům, nebo o dvorní pletichy jako pánům z Hradce. Paradoxně tento rod skončil právě na tom, že mu šlo o čest. Poslední jeho mužský příslušník chtěl vybojovat ostruhy svému rodu v bitvě a posloužit tak českým zemím, a to, jak je známo, se nevyplácí. Po otci nastoupil vojenskou kariéru, sloužil pod Valdštejnem, který mu nejspíš předal znamení smůly a byl zabit v boji proti Švédům. Myslím, že mu dělová koule ustřelila hlavu. Tak v roce 1631 končí rod Pernštejnů po meči.
Kletba českých rodů?
Jestli oni nebyli ti členové českých rodů takové ty měňavky, které ani netušily, za co bojují a hlavně, která bije. Některé české rody připomínají prskavky, které jak zazářily, tak zhasly, asi proto, že jim nebyla nikdy vlastní dlouhodobá strategie a prozíravost. To některé ostatní cizí rody takovou krátkozrakostí postiženy nebyly. Podobně jako tehdejší čeští šlechtici jsou na tom dnes podnikatelské rody v Česku.
Holt měli to ti čeští pánové po celou historii dost nahnutý, až se prostě vypařili z dějiště české historie jako pára nad hrncem. Není divu, že jejich místo ochotně zaplnily cizí rody jako byli Habsburkové, Buquoyové, Lichtensteinové, Nostizové, Coloredové, Mannsfeldové a další.
Než se však stačili tito cizinci v zemi hic sunt leones vzpamatovat, neuvědomili si, že se octli ve středu samotného pekla. A čertovská smůla štěstí rozhodně nenese. Škodu tak leda.
Heslo dříve mocného pernštejnského rodu bylo: „Kdo vytrvá, vítězí!“. Nuže, ne vždy je to pravda, záleží na tom, v čemže to setrváváte.
Jestli ve smůle, tak máte smolíka.
Zdroje:
Pavel Juřík. Encyklopedie českých rodů. 2021. Universum.
Petr Vorel, Pavel Marek. Pernštejnové v evropských dějinách. 2024. Pavel Mervart.
Pavel Juřík. Rožmberkové. 2020. Universum.
Gualdo Priorato. Historie života Albrechta z Valdštejna. 2016. Dauphin.
Jan Jůna. Páni z Hradce : malá encyklopedie velkého rodu. 2014. Nakladatel Martin Jůna.
