Článek
Karel Havlíček zažil ten habsburský „žalář“ na vlastní kůži. Měl se v něm lépe než doma v Čechách.
V roce 1850 se zastavilo vydávání Národních novin a Karel začal přemýšlet o nějaké náhradě. Zjevně na tom nebyla celá česká zem tak špatně jako Praha, kde byl v té době výjimečný stav. Vybral si Kutnou Horu a po složení zálohy byl na světě jeho časopis Slovan. Prvnímu číslu se moc nedařilo, špiclové ho zabavili. Důvodem byla kritika volebního řádu pro český sněm. V Praze byla distribuce Slovanu zakázána, ale Havlíček se nedal, naopak odpověděl ironickým útokem na tehdejšího ministra vnitra Bacha. A tak se stalo, že si ho pozvali na kobereček na policejní ředitelství a sdělili mu tu nepřekvapivou novinu, že je totiž vyhoštěn z Prahy. Zplihlý jako zmoklý koudelníkův syn tak odjel zpět do Kutné hory. Zkuste dnes napsat nějaký hanopis na ministra vnitra a ještě ho rozšířit na sociálních sítích. Co se stane?
Havlíček ještě stihnul vydat své Kutnohorské epištoly, kterými přidal další polínka do ohně. Byl obviněn z veřejného pobuřování, ale kutnohorský soud ho zprostil viny. Nemyslete si, že se v této věci nějak situace změnila. Když napíšete svůj názor na nějakou známou osobu dnes, hned se vyrojí páterové Koniášové a rychlokvašení právníci, kteří začnou hrozit Božími soudy. Takže byla to spíše energie česká a českých dolézačů a práskačů nebo energie rakouská, která Havlíčka tak stíhala, kamkoliv šel? Nejspíš obě. A když k tomu ještě přidáte jeho sebeironii ve které se utopil.
Havlíček se nakonec nastěhoval s manželkou a dcerou ke své matce do tehdejšího Německého Brodu. Tam ho vyhmátli policajti a putoval štandopéde do vyhnanství v Brixenu. To by nebyl Havlíček, aby si u té přiležosti nad Brixenem nezanotoval. Napsal: „Sviť měsíčku, polehoučku skrz ten hustý mrak, jakpak se ti Brixen líbí? Neškareď se tak!“ Kdyby zažil tu atmosféru životních podmínek politických věznů v 50. letech v minulém režimu, tak by si tak nenotoval, to mi věřte! To by ho ten humor rychle přešel. Češi dokázali být ještě větší stvůry než tehdejší habsburský režim.
Brixen nebyl žádným koncentračním táborem nebo špinavým městem jako dříve doly prolezlá Ostrava, ale naopak malebným koutem v krásné alpské krajině. Nejdříve Havlíčka ubytovali v luxusním hostinci U Slona. Dostal plnou penzi na státní náklady. Byl také ujištěn, že manželka Julie s dcerou Zdenou za ním mohou kdykoliv dojet a bydlet pospolu. Julie měla však plicní chorobu a tak cestu odložili. Což úplně nedává smysl, protože v alpské přírodě by se určitě zotavila lépe než v Německém Brodě. Nebylo proč otálet.
V Brixenu Havlíček debatoval, studoval a plánoval literární počiny. Ale moc jich nakonec nebylo. Po nějaké době se za ním vydaly jeho manželka s dcerou a ještě dostaly od státního aparátu peníze na cestu. Bydleli s Karlem v pronajatém domku se zahradním altánem, opět nikolivěk na své náklady.
Havlíček o tom napsal, že pronájem takového krásného domu s vyhlídkou by v Česku stál majlant. Jeho manželka ani nemusela vařit, veškeré jídlo jim přiváželi z místního hostince grátis. Tedy na C.K. státní útraty. Nakonec se přeci jenom manželka s dcerou rozhodly vrátit do Čech, prý kvůli školní docházce. Havlíček toužil jet za nimi a usiloval o povolení se vrátit. Manželka záhy po návratu domů podlehla plicní chorobě. Havlíček už ji nespatřil.
Havlíček po návratu do Čech slíbil vrchnosti, že si najme nějaký statek a bude na něm hospodařit. Z tvůrčí činnosti si totiž odložil 10 tisíc zlatých, a to byly tenkrát velké peníze. Takový to bylo chudačisko. V tomto ohledu se podobal typickému Čechovi, který si hraje na chudáčka a ublížence a ve strožoku schovává velké prachy a ještě si stěžuje na všechno kolem něj.
Investice do slíbeného podniku se zkomplikovaly díky jeho vlastní negativní rodinné konstelaci, bratři totiž nedobře hospodařili. A on jim leccos půjčil.
Havlíček poměrně rychle po návratu uvadl, byla mu diagnostikována tuberkulóza, kterou chytil od své manželky. Na jeho pohřbu se ještě předvedla chorobná histriónka Božena Němcová, která si přivlastnila pověst, že ona byla tou statečnou dárkyní trnové koruny na hrob. Jednoduše se zmínila organizátorovi pohřbu předem o tom, že by ji bylo zajímavé na hrob dát, a on ji pak koupil. Takže to, že trnovou korunu pořídila Havlíčkovi na hrob ona, je historický hoax.
Příběh Karla Havlíčka Borovského mi připomíná některé disidenty, kteří podle svého pojetí za totality hrozně moc trpěli, ale jejich utrpení se rozhodně s vězni z 50 let nedalo srovnávat. Stejně jako Havlíčkova cesta do Brixenu se nedala popsat jako cesta do vězení. Naopak, pokud by nebyl takový sebevtipálek, mohl svůj pobyt v Brixenu využít k tomu, aby se dal on i se svou rodinou zdravotně do kupy. Zatímco se rvali vší silou o cestu zpět do Čech včetně jeho manželky, která místo toho, aby využila pobyt jako příležitost k zlepšení svého zdravotního stavu, chtěla mermomocí pryč. A není jediný, řada disidentů, která emigrovala, tesknila jako odkopnutý pes po své staré vlasti. To mi povězte proč? Příroda je leckde srovnatelná, domy také, služby na lepší úrovni, atmosféra a lidé zdravější, nuže po čem? Nejspíš po atmosféře, stejné mentalitě, po nějaké čertovině. A tak to měl i Havlíček, těšil se na kamarády z mokré čtvrti a jejich hlody a drby, a to nebyl dobrý nápad. Ostatně na něj doplatil.
Když tak Havlíček rád cenzuroval a posuzoval chování druhých, je dobré se podívat na zoubek také jemu. Nebo lépe řečeno rovnou do jeho peněženky. Když byl tak pronásledovanou raněnou zvěří připomínající honěnou laň, kde si vydělal těch 10 tisíc zlatých?
Pro představu, vyšší úředník dostával tehdy ročně maximálně 700 zlatých, farář 400 zlatých, učitel 130 zlatých a dělník maximálně 200 zlatých. Nikdo mu ty prachy nebere, ale u takové pronásledované osoby by si člověk měl oprávněně klást otázku, odkud ty peníze měl, když nemohl nic říkat ani publikovat a nikdo mu za to pořádně zaplatit. Ano, za život vydal pár spisů a psal satiru, ale tím by se tak dobře nezajistil. Takový později populárnější a známější v zahraničí Jan Neruda, který toho napsal nesrovnatelně víc než on, měl věčný problém s penězi.
Že by Havlíčka financovali Rusové, neboť v Rusku pobýval a měl tam dobré kontakty? To by bylo opravdu stejně ironické jako Havlíčkovy spisy. Carské Rusko Havlíček rád neměl, ale co vlastně rád měl, není zřejmé. To se od něho vlastně vůbec nedozvíme. Všechny jeho spisy jsou poznamenány ironií a sarkasmem.
Karel Havlíček jako odbojová ikona, to je zčásti mýtus, zčásti lež, zčásti pravda, a hlavně je to příběh obyčejného českého nešťastníka, který nepochopil, že bojovat za Slovany a jmenovitě za Čechy se rozhodně nevyplatí.
Zdroje:
Jan Bauer. Podivná úmrtí. 2010. Petrklíč.
Hynek Bouchal, Aleš Říman. Karel Havlíček Borovský: 1821-1856. 2011. Petrkov.
