Původ vánočních zvyků

Budeme se věnovat těm nejviditelnějším vánočním zvykům, a možná budete překvapeni, jak vznikly, a tím, co symbolizují. Také se koukneme k sousedům za hory doly, to by člověk taky měl někdy udělat, ať vidí, že je třeba sousedova travička zelenější.

Vánoční betlémy

Od 13. století se vyskytovaly stacionární betlémy v kostelích. Především těch italských. V Neapoli dokonce k postavičkám přibyla prorokyně Sibyla. O rozšíření pohyblivých betlémů se jako součást náboženské propagandy „Ježíš do každé domácnosti“ zasloužili Jezuité. To je samozřejmě přehnané tvrzení, každý si betlém doma nemohl dovolit, pouze bohatí měšťané, ale v podstatě šlo o snahu dostat katolictví ke všem lidem na základě divadelní produkce. Josef II. betlémy rád neměl, nejspíš jej s nimi matička Terezie otravovala, tak se je snažil vytlačit ze sakrálních prostor.

Čechy a Morava jako centrum řemeslníků měly samozřejmě na produkci betlémů kromě jižního Tyrolska a hlavně Itálie svůj podíl. Zásadní roli hrálo Králicko, oblast na pomezí Čech a Moravy. S takzvanými obchůzkovými betlémy, kde v krabici čekaly betlémové figurky, chodili po vesnicích koledníci v Čechách i na Balkáně.

Kult Jezulátka alá Ježíška až k Santu Clausovi

Nemluvně v kolíbce nebo chlapec v útlém věku jako zobrazení dítěte Ježíše se objevuje již v pozdním středověku. Zejména v ženských klášterech. Příbuzní sester totiž nechávali zhotovit různé figurky malého Ježíše v kolébce, které sestrám darovali. Nejspíš proto, aby si vykompenzovaly nemožnost vlastního mateřství. V podstatě šlo o to, aby se řádové sestry obrazně mohli cítit jako Panna Marie s Ježíšem. Tak se dostáváme až k slavnému Pražskému jezulátku a také tomu, proč se říká Ježíši v Čechách nevhodným familiárním oslovením Ježíšek.

Ve jméně Jezukrista měli čeští rodiče dávat dárky podle nařízení církve od 17. století. V některých regionech panovala představa, že Ježíšek jezdí s párem koní a rozdává dárky. Ježíšek byl hodný, nikoho nestrašil a byl doprovázen andílky. Prostě typicky česká pohádka alá seriál Arabela, akorát bez Rumburaka.

Zatímco ve Francii děti Ježíšek nezajímá. Mají svého otce Vánoc a ten je důležitější. Spouští dárky přes komín do krbu a tak si dodnes děti chystají do krbu holínky, aby je pokud možno zachytily. Je vidno, že pokud jde o vánoční zvyky v USA, jednalo se často o přesun zvyků právě z evropských tradic.

Pověstný Santa Claus v USA je přenesením Mikuláše přistěhovalci z Holandska, kterého poté dokreslili američtí literáti v 19. století. No a pak začal válcovat ve století 20. postavičky a zvyky evropské exportem a reklamou na různé nápoje a pochutiny.

Rumuni mají svého vánočního dědu, jehož jméno odkazuje k obětním darům zemřelým předkům. Takže je o poznání méně vtipný než Santa. Dary se také roznášejí v čase Vánoc chudým a sousedům. Pokud to splývá, tím lépe.

Norové mají svého šotka stejně jako jiné skandinávské země hospodáře. A Finové tomu nasadili korunu. Mají vánoční kozu! Koza, která by rozdávala dárky, se poněkud špatně prezentuje a tak nakonec figura získala podobu německého vánočního muže. Tato postava sídlí prý někde za polárním kruhem a na Štědrý večer vyjíždí se soby, aby rozdělila dárky.

Rusové mají dědu Mráze, který je výsledkem literární představy dobráka, který pečuje o lidi v mraze, pocházející z 19. století.

Vánoční hry a vánoční stromek

Ve vánočním období se hrála různá lidová představení, kde vystupoval Adam a Eva, Bůh Otec, had pokušitel a anděl. Rekvizitou, kterou drží ďábel, byl stromek alá biblický strom poznání. Tyto hry mohly mít také vliv na ustanovení vánočního stromku jako zdroje veškerého poznání, později dárků. Není divu, že mají lidé vánoční stromky tak v oblibě. Samozřejmě je tu i vliv keltských tradic uctívání stromů a schovávání různých depotů v jejich blízkosti, a k tomu se přidává starozákonní tradice.

Římané první den v měsíci zdobili své domy snítkami vavřínu. Proti tomuto zvyku tehdejší křesťanská církev bojovala, ale moc se jí to nedařilo. Kromě fyzického stromku jako symbolu stromu poznání o lidových hrách víme o zprávách z oblasti Alsaska z doby pozdního středověku, kde se v nějaké formě stromek používal ke slavení Vánoc. Víme to ze zpráv o plenění lesů právě ve vánočním období. Stromek si však mohli dovolit pouze bohatí měšťané. Zprávy jsou ale mlhavé. Co víme jistě je, že v 19. století se z Německa stromek rozšířil do okolních evropských zemí jako součást reklamy a komerce.

Zdobení vánočního stromu bylo zpočátku chudé, spíše postavené na domácí produkci toho, kdo něco upekl. A tak řada dobrůtek z vánočního stromku rychle ubyla. V 19. století se dekorace na stromku mění v souvislosti se sklářskou produkcí.

Pokud jde o veřejné stromy na náměstích a v různých veřejných ústavech, tato tradice vznikla až s protestantstvím.

Vánoční svíce

Na začátku své existence církev svíčky odmítla, protože byly až moc provařené v pohanských kultech. Brzy je ale přijala do svého repertoáru jakožto symbol zpřítomnění Krista. Svíčky se používaly dál a jejich původní pohanský význam se nevytratil zcela. Používaly se mimochodem na věštení života a smrti a také pro očistu. Nejvíce se svíčky ve vánočním období prosadily právě ve Skandinávii, zřejmě kvůli obecnému nedostatku slunečního svitu, a to především v Dánsku.

Zatímco na Balkáně je svíčka považována za symbol ochranné magie. Svíčky si lidé vyráběli sami ze včelího vosku. A pokud jej neměli, museli si je od sousedů vyprosit.

Zvyk dávat na vánoce svíce na hrob a nejen o nich, je poměrně nový. Rozšířil se až po první světové válce jako uctění těch, kteří zemřeli příliš brzy.

Štědrovečerní večeře

V Holandsku mají pro štědrovečerní chod výraz, který se překládá takto :„den, kdy se všichni nají tak, až ztloustnou“. Což je přímo v protikladu s církevní představou půstu. Obecně byla hlavním chodem dne kaše. V Rumunsku nebo Polsku se dokonce házela na trámy, a věštila se z ní délka zbývajícího života pro starší obyvatele domu. Jak to asi vypadalo, nechám na vaší fantazii. Zatímco ve Skandinávii byl středobodem jídla dne chléb.

Ryba byla postním pokrmem a proto se na stůl v adventním období hodila. Symbolizuje také plodnost a bohatství a zvyk strkat si její šupiny do peněženky přetrval v oblasti Česka, Slovenska a Rakouska.

Hlava prasete bývala často servírována na štědrovečerním britském menu. Později to byl kanec. Zvyk pojídat krocana se na evropskou půdu rozšířil z Ameriky. A co se týče přísloví viděti zlaté prasátko, to právě souvisí s oblibou vepřového v adventním období. Prase bylo znamením obživy domácnosti a proto se také používalo k obřadním účelům. Slavnostně se třeba v Dánsku porazilo právě v tomto období. V Pobaltí přetrvala obliba vepřového na úkor rybích pokrmů v tomto období.

Ryba se konzumovala v Čechách v tomto čase už od 11. století, jak praví Kosmas o postním období. Byly to často ryby solené, slanečci dovážení z Pobaltí. A pak že tu nebyla globalizace už dávno. V 15. a 16. století se ryby pojídaly mezi chudšími vrstvami. V 19. století se v měšťanských domech v Čechách konzumovaly dokonce ve více chodech. Kapr na černo, štika na modro, smažený kapr, sekaní hlemýždi. Máte chuť?

Zatímco v Německu patří do tohoto období jídla jako husa, ryby, masové rolády a králičí pečínka. V jižním Bavorsku je to kapr. Ve Francii to byla dříve treska, dnes je to nejčastěji vepřové maso. Je libo jelita, jitrnici, vepřové vnitřnosti? Zajeďte si na Štědrý večer do Normandie nebo do Gaskoňska. Ve Středomoří jsou to hlavně pokrmy, jejichž základem jsou mořské ryby.

Tak jste se něco dozvěděli o tom, jak to vypadá za kopečky, a proč to vypadá o Vánocích tady jak to vypadá, a šup dopéct nějaké to cukroví. To kupované brr, se nedá jíst…

Zdroje:

Eva Večerková, Věra Froclová. Evropské Vánoce v tradicích lidové kultury. 2010. Vyšehrad.

Jitka Pastýříková, Zdeňka Krejčová. Vánoce - historie, zvyky, tradice. 2018. Fragment.