Evangelia, pravda nebo fikce

Většinu z toho, co dnes píší evangelia jsou zprávy ze zpráv, které byly zhotoveny až několik století po původních originálech. Z takzvaných originálů evangelií nám zbylo jen pár fragmentů.

Současný čtenář Bible se musí de facto smířit s překladem. V případě, že neumí číst řecky či aramejsky, k původnímu textu evangelií se nedostane. A teď co je ten „původní text“. Představa, že někdo překládá přímo nalezené rukopisy do vaší mateřštiny, je přitažená za vlasy.

Ve skutečnosti k tomu slouží takzvané meziřádkové překlady. O jejich podobě rozhodl jeden biblický institut v německém Münsteru. Konkrétně byla organizace založena v roce 1952 Kurtem Alandem a meziřádkový překlad nese také jeho jméno. Spolu s druhým kolegou, Eberhardem Nestlem, vytvořili korpus textů zvaný latinsky: Novum Testamentum Graece. Což je v podstatě autorizovaný současný text Nového zákona v řečtině.

Z tohoto textu překládají téměř všichni evangelia do svých původních jazyků. Nejsou to církve, které určily, jak má vzorový řecký text vypadat. Ti rozhodují až v druhé řadě. Na základě vyznání daného překladatele vypadá také jeho překlad Bible.

Je pochopitelné, že o Ježíši Kristu panovaly v době jeho života i po jeho odchodu různé představy. A také byli rozliční pisatelé, kteří psali každý svou vlastní verzi o tom, co se stalo. Tehdy neexistovaly žádné tiskařské stroje, takže jak to dělali?

Psali jednoduše ručně a jejich svitky, pokud se zachovaly, někdo potom opisoval. O desítkách svitků se ví, že se ztratily. Nakonec rozhodl převažující duch komunity o tom, které svitky bude považovat za autentické a které ne.

Posléze došlo k oficiálním rozhodnutím shora. To znamená od těch, kteří společenství věřících duchovně a intelektuálně řídili. Dnes se jim říká církevní otcové. Tak třeba Origenes (184-253) a místní církevní koncily jako v Hippu (393) a Kartágu (397) uznali čtyři evangelia Matouše, Marka, Lukáše a Jana a dvacet tři dalších děl jako „Bohem vdechnutá“ nebo inspirovaná, a tak se stala oficiálním kánonem Nového zákona.

Antologie těchto spisů byla sv. Jeronýmem v 5. století přeložena do latiny. Jeho verze Bible se stala autorizovaným překladem na celá staletí. Nese jméno Vulgáta, protože byla napsaná ve vulgární, tedy hovorové latině, která se ale postupem času také vzdálila od dialektů běžného lidu.

V roce 1516 vydal katolický kněz a učenec Desiderius Erasmus Rotterdamský řecký Nový zákon. Z velké části použil pozdní řecký rukopis z dvanáctého století a stejně tak učinili i překladatelé Bible krále Jakuba, která se stala inspirací pro Bibli kralickou.

Postupem času se nalézaly různé rukopisy evangelií, které pocházely ze čtvrtého a některé i dokonce druhého století, tedy necelých několik desítek let po smrti apoštolů, kteří měli s Ježíšem osobní zkušenost.

Existuje celkem 5 800 rukopisů Nového zákona, buď v pergamenové verzi nebo ve formě malých brožurek.

Rylandův papyrus datovaný do roku 125 n.l. je fragment Janova evangelia, který není daleko od termínu jeho smrti cca v roce 99. n. l. Při porovnání této textové varianty s ostatními pozdními opisy došlo pouze ke kosmetickým změnám v textu.

Navíc máme možnost mezitextového srovnávání, ze kterého vyplývá, že i po stovkách let došlo v biblickém zdroji k minimálním změnám. Tak třeba rukopis Bodmer obsahuje většinu Lukášova a Janova evangelia a je datován k létům 175 až 225 n. l. Vatikánský rukopis č. 1209 ze čtvrtého století při srovnání s těmito staršími verzemi evangelií je v podstatě obsahově stejný.

V případě biblických textů se není třeba obávat nějaké konspirace, jaká se často předkládá, jako například legrační teorie o Vatikáncích, kteří mění text Bible a zbytek schovávají v trezoru. Navíc současné Bible, jak už jsme si řekli na začátku, ve většině případů vychází ze vzorového textu, který připravili protestantští učenci ve 20. století a nikoli Vatikán.

Existují kodexy z pergamenu svázané do knižního formátu, jsou psané velkými písmeny bez mezer či interpunkce mezi slovy. Tak třeba pasáž Janova evagelia: na počátku bylo Slovo a Slovo = ENAPXHHNOAOTOXK AIOAOT.

Nejznámější je Codex Sinaiticus (4.stol.) Celý je k dispozici online a zde se můžete i seznámit s písařskými úpravami z jednotlivých období. Takzvané konspirační teorie jsou opravdu dílem jen bludné fantazie a z velké části se dají přičítat nedostatku vzdělání na straně jejich šiřitelů.

Jak se říká, kdo chce psa bít, ten si hůl najde. Pokud bychom chtěli uplatňovat přísná měřítka na evangelia, dobu jejich vzniku a jejich autory a tvrdit, že se jedná o pozdní padělky, je třeba stejnou optikou vidět i jiné starověké spisy.

Máme k dispozici tisíce opisů evangelijních textů a můžeme je mezi sebou velmi dobře porovnat. Nicméně nemáme žádné originální spisy Platona, dokonce ani jejich opisy někdy až několik set let po jeho smrti. Naopak, nejstarší opis Platonova díla pochází až z devátého století n. l., což je víc než 1250 let po jeho smrti! Takže kdoví, jak to s tím Platonem bylo, a někdo si vás možná jako studenty filozofie tahá jako kačera. Nejsou náhodou Platonovy spisy vtipem středověkých mnichů, kteří už měli dost křesťanské scholastiky a chtěli si od ní odpočinout napodobením antického žánru? Ať tak či onak, neexistuje žádný důkaz, že by tyto spisy Platon vůbec kdy napsal.

Podobně můžeme pokračovat donekonečna. Tak příkladně máme pouze osm rukopisů ze spisů řeckého historika Thukydida, jednoho z našich hlavních zdrojů pro dějiny starověkého Řecka; a pouze osm rukopisů řeckého historika Herodota, které všechny pocházejí z desátého století n. l., neboli cca 1300 až 1350 let po jejich napsání. Toť k věrohodnosti zápisů o světské historii. O to směšnější jsou půtky historiků o tom, jak co bylo, když v podstatě potvrdit nelze s určitostí zhola nic.

Máme pouze deset rukopisů Galských válek Julia Caesara, které pocházejí z desátého století, neboli 950 let po jejich napsání; pouze dvacet rukopisů Tacitových spisů, které pocházejí z roku 1100 n. l., neboli tisíc let po jejich napsání; a pouze sedm kopií Dějin Říma od Plinia Mladšího, které pocházejí z roku 850 n. l., neboli 750 let po jejich sestavení. Naproti tomu máme 5800 rukopisů Nového zákona – některé z nich pocházejí z doby mezi padesáti (nebo méně!) a třemi sty lety od vzniku originálu. Například pokud bylo Janovo evangelium napsáno mezi lety 90 a 100 n. l., jak se mnoho učenců domnívá, a papyrus P52 pochází z roku 125, pak byl výtisk, který máme, zkopírován pouze dvacet pět až třicet pět let po původním napsání evangelia. Takže, kdo z koho, pánové a dámy?

Přesto světští historici si jsou docela jistí tím, co napsali Caesar, Tacitus, Hérodotos nebo Thukydides, i navzdory tomu, že nejstarší dochované opisy jejich spisů pocházejí zhruba tisíc let po napsání původních textů. V případě Thukydida nebo Hérodota se o chybách opisovačů diskutuje jen velmi málo – i když stejná dynamika byla nepochybně přítomna u písařů, kteří opisovali tato díla, jako u těch, kteří opisovali evangelia. Existovaly by stejné tendence k rutinním chybám, pravopisným chybám, vynechávání slov a přidáváním vlastních představ do historie; přesto se většina historiků spoléhá na to, že tyto dokumenty s přiměřenou přesností odrážejí to, co starověcí spisovatelé skutečně napsali. Naproti tomu na texty Nového zákona se běžně uplatňuje přísný standard svědomitosti. Proč tento dvojí metr?

Evangelia jsou nepochybně jedny z nejlépe potvrzených historických dokumentů o Ježíšově životě a o působení rané církve. Jejich popisy reality nejsou o nic víc nebo míň věrohodné než například Zápisky o válce Galské. Přesto jejich věrohodnost leží mnoha lidem v žaludku víc než serióznost jiných dokumentů. Proč tomu tak je posuďte sami.

Zdroje:

Constantine Tischendorf. Codex Sinaticus. 2016. Book Tree.

John Barton. A History of the Bible: The Story of the World's Most Influential Book. 2019. Viking.