Článek
Feng-shui je prezentováno jako učení, které je založeno na duchovních poznatcích o tom, jak uspořádat prostor tak, abyste dobře spali a žili. Jak to s ním ale vlastně je a jak vlastně vzniklo?
Feng-shui znamená doslova vítr-voda. Čínské Feng-shui je daleko vzdáleno od toho, jak se mu učí na Západě. Pro Číňany je to přímo náboženský vztah s mnoha posvátnými bytostmi, které pro ně představuje kult taoismu. Přes oběti, rituály a kouzla spojenými s těmito bytostmi se Číňané dostávají do středu svého náboženského cítění. A tou je, světe div se, byrokracie. Feng-shui se totiž v konečném důsledku točí kolem čínské imperiální administrativy. Bylo jako nástroj používáno ke zvýraznění moci jejich císaře, ministrů, administrátorů a úředníků. Z pohledu Číňanů je feng-shui umění byrokratického pořádku, kosmu, samozřejmě, z pohledu jeho západních praktikantů je to objev na téma, jak posunout křeslo tak, aby se vám dobře sedělo před televizí. Jeden takový hotel v Česku tvrdí, že je uspořádán podle feng-shui principů, a před postelí hostů ční televize. Tak takhle ani jinak, tedy pro něčí dobrý pocit, nebylo čínské feng-shui zamýšleno.
Nejen taoismus, ale i konfucianismus (6 stol. př. n. l.) byl velkou inspirací pro praktiky feng-shui. Nepředstavujte si Konfucia jako nějakého nadpřirozeného mudrce. Byl to prostě jen etický učitel, který se snažil do čínské společnosti navrátit kulturní a sociální řád. Třeba i v tak bazální oblasti jako je uctívání předků a zajišťování hrobů a pietních míst pro ně. Do Konfuciovy doby nemáme záznamy o tom, že by se běžní Číňané svými předky a jejich hroby nějak nábožně zabývali.
Po sérii různých etických a politických otřesů ve staré Číně, kdy nastávalo například pálení náboženských knih, se dostáváme ke konfucianskému učenci Liu Xiangovi, který znovuobnovil zájem o správné umístění a péči o hroby předků. Jeden ze zásadních náboženských textů přisuzovaných legendárnímu žlutému císaři se jmenuje Kniha žlutého císaře o příbytcích. Zde jsou shrnuty principy Jin Jang a rozdíly čínské kosmologie pro mrtvé a živé. Kniha rozlišuje mezi kvadranty mužského a ženského bydlení. Feng-shui bylo ale přímo spojeno hlavně s obydlími mrtvých, ne živých. V době třetího století našeho letopočtu bylo učení feng-shui dále rozvinuto ve snaze hledat vhodná místa pro mrtvé a svázáno s faktorem úspěchu jejich potomků. Jinými slovy, jaký typ hrobu a kde zvolit, aby potomstvo předků bylo v životě úspěšné. Dále bylo toto de facto umění geomantie (věštění z energetických čar a fyzického uspořádání terénu) obohaceno o prvky z hinduistické a buddhistické filozofie.
V době čínských politických otřesů se stal právě buddhismus určujícím politickým prvkem. V tomto období se objevuje kniha Zang shu, Kniha pohřbu (4 stol. n. l.), která jen utvrzuje své čtenáře v tom, že geomantie je orientována právě na hledání úspěšného spojení mezi světem mrtvých a živých. Cituji z příběhu, který je v knize zaznamenán: „Guo Pu (autor knihy) šel za otcem klanu s tím, že jeho rodinný hrob je špatně orientován. Proč je hrob u rohu draka? Sníží to vaše kariérní možnosti rodinného klanu! Nene, místo u ucha draka není poznat a povede k narození syna nebes za tři roky!“ Guo Pu byl známý svými předpovědmi, a když se ho jeden politik zeptal na svou smrt, nebyl spokojený s jeho upřímnou odpovědí, a nechal jej za ni zabít. Guo Pu ale pak prý vstal z mrtvých. Co víme jistě, že se stal nakonec bohem vody, což je jeden z hlavních principů feng-shui vetknutém v jeho názvu.
Snaha určit to správné místo fyzicky i kulturně v životě byla v Číně tendencí pradávnou, a nedá se proto nějak určit termín vzniku takového umění. Každopádně kniha Zang shu zmiňuje termín feng-shui pouze v jedné své pasáži. V šestém století n. l. se první vládce dynastie Sui, Wendi, snažil od této nauky oprostit a bojoval proti takovému „hrobovému věštění“. Jeho nepřátelé se snažili jeho kariéru zničit tím, že poničili hroby jeho předků. To mu však vůbec nebránilo, aby nakonec strávil 23 let vládou nad Číňany a vůbec k tomu jejich geomancii nepotřeboval. Když holt nemáte dáno, ani v apatyce nekoupíte, jak se říká, a když máte, nepotřebujete žádné obezličky včetně geomancie. Císař Wendi ztratil na bojišti svého bratra, zatímco získal trůn, proto dal svým oponentům hádanku: „Jestliže hroby mých předků nejsou ve štastné pozici, proč jsem získal trůn? A pokud jsou hroby mých předků ve štastné pozici, proč byl zabit můj bratr?“ Později se snažili Číňané z tohoto paradoxu vymanit tím, že tvrdili, že prostě ty stejné hroby někomu z rodinného klanu přinesou štěstí a někomu ne.
Následující dynastie Tang (618-907 n. l.) dost fandila taoismu a buddhismu, a to byl příznivý vliv i pro geomantické teorie. Další příměsy z hinduismu (teorie Pěti planet) a buddhismu přibyly do feng-shui, ale jádro zůstalo stejné. Těch příměsí bylo tolik, že vládce Taizong (626-49 n. l.) ustanovil komisi, která měla rozhodnout o tom, co je v učení feng-shui autentické a co je neoriginální a nevhodné. Lu Cai, hlavní předseda komise, došel k závěru, že se rozšířilo více než 120 škol geomancie, které si vzájemně odporují. Došel k poznatku, že knihy tehdy dostupné na trhu zruinovaly duchovní smýšlení svých čtenářů. Dokonce některé z nich učily, že není vhodné na pohřbu plakat, ale se usmívat, protože ke smutku není pohřeb vhodný. Vyjádření toho censora však spíše vedlo k rozvoji dalších geomantických teorií a počet knih na toto téma se naopak rozrostl. Jak se říká, odříkaného ten největší krajíc.
Později to byla právě vládní administrativa, která převzala iniciativu a pod svou záštitou provozovala licencované školy věštění. Za doby učence Zhu Xiho, tedy ve 12. století n. l., se učení feng-shui konsolidovalo v rámci jednoduchého daného schématu. V té době Číňané vybudovali jedna z největších měst své doby. Rozvinuli také umění válčení, tisku a ekonomiky. Pod vlivem buddhismu se úcta k předkům a jejich hrobům ještě rozšířila, a to o povinných sedm generací zpět v porovnání s Konfuciovými čtyřmi generacemi. Festival Hanshi alá festival studeného jídla se za Tangské dynastie rozšířil jako forma oslav na hrobech předků. Místa uctívání se de facto z chrámů přesunula na hřbitovy.
V imperiální Číně počínaje 17. stoletím se rozrostl počet věštců a geomantů. Z tohoto období nacházíme řadu příruček pro starosty měst na téma, jak postavit městské hradby, tak aby jimi neprošli bandité s tím, že byli zároveň varováni před šarlatány, kteří využívají duchovní učení geomancie pouze k vlastnímu obohacení. Ve skutečnosti čtyři starověká čínská velká města Peking, Nanjing, Luoyang and Xian jsou zvolena pro jejich „šťastnou“ lokaci. Vzhledem k tomu, že se například v Pekingu nedá vůbec dýchat a na ulicích se pohybují miliony lidí s respirátory, tak tyto principy harmonického života ve městě očividně test času neustály. Ale i lokální komunity měly užitek z těchto principů. V čínských vesnicích se stavěly pagody, které podle Číňanů měly vliv na výtěžnost úrody z místních polí a políček. Co z toho, že Číňany pronásledovaly časté hladomory, že.
První Evropané, kteří přišli do kontaktu s touto čínskou filozofii, byli misionáři. Katoličtí. V 19. století za opiových válek došlo k hnutím proti cizincům, která zahrnovala námitky typu, že cizinci narušují hroby předků a podobně. Postupně se feng-shui dostávalo do popředí tohoto ideologického boje proti cizincům. Stejně tak jako se stávalo snadným zdrojem příjmů od evropských zvědavců jako žádaný obchodní artikl. Místní lidé samozřejmě hlasitě protestovali proti západním stavbám na svém území, které pochopitelně nebyly v souladu s principy feng-shui. Dokonce se objevily snahy uzavřít západní misionářské stanice právě na základě argumentů typu feng-shui.
To Mao Ce-tung se se starými „pověrami“ nemazlil. Za období komunismu docházelo k výrazným útokům na taoistickou a buddhistickou filozofickou základnu. Komunističtí náboráři se vrhli i na rodinné hrobky a udělali v nich pěknou paseku. Potom od roku 1979 došlo k pomalému oživení zájmu o náboženský život Číňanů. Nyní je feng-shui včetně jeho důrazu na uctívání předků a jejich hrobek v Číně praktikováno jako součást státní ideologie, více méně samozřejmě.
Feng-shui principy jsou založeny na kulturním pojetí života starověké Číny. Těžko si lze představit nějaké užší propojení mezi čínskou myslí a tou evropskou než právě přes bydlení a pohřebnictví. A tyto dva body dotyku jsou vlastně důvodem, proč se feng-shui dostalo do popularity i u nás.
Těžko říci, co by řekli starověcí čínští praktikanti feng-shui na podzemní toky energií v Česku. Vzhledem k tomu, že je tato země nejvíce zasažena radonem z celé Evropy, není zřejmě zde místa, kde by nedocházelo k negativní interakci mezi tímto plynem a aurou jedinců. Radon podle teorie feng-shui má výrazný vliv na jedince a jeho individuální i skupinovou auru a vede k tomu, že jako takový ztrácí orientaci a svébytnost a stává se součástí kontrolované masy. Zároveň dochází k velkým myšlenkovým halucinacím. Skupinovým i individuálním. A tak se Češi jako celek i rádi prezentují, jako malí lidičkové, kteří jsou pod kontrolou mocného neviditelného nepřítele. Zjevně mají intuitivně pravdu.
Asi si podle feng-shui zvolili špatné místo pro život.
Zdroje:
Flora Xizangica [Tibet]. vol. 1. The Comprehensive Scientific Expedition to the Quinghai - Xizang Plateau, Academia Sinica.
Smith, Richard J. (1991). Fortune-tellers and Philosophers. Divination in Chinese
Society. Boulder, Colo.: Westview Press.
Spear, William (1995) . Feng Shui Made Easy. London: Thorsons.
Richard Creightmore (2011). Feng Shui. Secrets of Chinese Geomancy. Wooden Books.
