Článek
Když jsem rozesílala jeden originální hromadný e-mail majitelům a ředitelům firem, ozval se mi jeden týpek, který mi narovinu sdělil: „S touhle kombinací inteligence a šarmu jste těžko zaměstnavatelná.“ Nu což, aspoň mě pak vzal na okružní cestu ve svém soukromém letadle a vyzkoušela jsem si i jeho vrtulník. Práci mi ale nedal, bál se totiž, že budu chytřejší než on.
Jednou jsem se hlásila na práci na jeden úřad na pozici, která v zásadě přesně odpovídala mé kvalifikaci, praxi, zkušenostem, kulturním zvyklostem, no prostě všemu. Ambiciózní mladík alá začínající politik na pozici tajemníka s lehce nadprůměrnou inteligencí si hned během pohovoru usmyslel, že mi svou intelektuální převahu dokáže stůj co stůj. Rozumějte, nejsem zrovna soutěživý typ. Nemám totiž potřebu s někým soutěžit. Možná právě proto mě podobné snahy různých kecálků s pocitem mistrů světa amoleta neuvěřitelně dráždí a ztrpčují mi život.
Jakou volbu mám v takovém případě, který se v různých obměnách v mém životě dnes a denně opakuje? Mám zahrát blbou a nechat to být, pak ale jsem za blbou považována se všemi důsledky, mám s takovým individuem svést nahranou lítou bitvu o to, kdo je na tom lépe a nechat to v patové situaci, abych úplně nevyřídila jeho ego, ale vyčerpat se na vlastní účet a nechat si připsat pozici, která mi úplně nesedí, nebo ho levou zadní roznést na kopytech a dívat se na to, jak přede mnou zaleze do díry a tam se klepe a čeká, kdy zmizím, aby se přede mnou už nikdy nemusel ukázat? No řekněte, co byste na mém místě dělali vy?
A nebo jiný příklad. Během působení na univerzitě. Univerzity jsou vůbec v Česku kapitola sama pro sebe, co se tam děje a jaká „moudrost“ tam koluje a jaké inteligentní sociální situace, za to by se nemusela stydět ani smečka orangutanů z hluboké jihoasijské džungle. Moudří a vzdělaní lidé s talentem z toho pak často vycházejí pocuchaní jak po rvačce s opicí a opičákem a kladou si otázku, co je ta univerzita vlastně za biotop. Tak třeba na té univerzitě se domluvit na rozumné spolupráci, to je nadlidský výkon.
Když jsem jasně predikovala, jaký postup mého školitele nebude fungovat, stala jsem se hned rizikovou osobou číslo jedna. Co na tom, že se nedlouho poté moje predikce vyplnily? Na kurzu pro psaní vědeckých článků mi bylo kladeno na srdce psát vědecké články co nejjednodušeji, aby jim rozuměl každý. A k čemu tedy složité myšlení na univerzitě? A profesoři a profesorky? Ti si moc rádi s někým chytrým popovídají a nechají se od něho inspirovat. Ale vybalit fondy na podporu chytrého studenta, to ne. To by si raději dali vrtat koleno.
A navíc ta závist. Kombinace chytrosti a krásy působí jako rudý hadr na všechny ambiciózní doktorandky, akademičky a ředitelky ústavů, které jak všichni víme jsou ztělesněním chytrosti a elegance, tak ty by raději podpořili samotného Satana než konkurenci, která si může všechny jejich kolegy omotat kolem prstu jedním lusknutím. Asi je to přirozené, ale kde si tedy mám hledat práci?
Když vezmeme ty firmy. Korporát, to je přímo proti mému naturelu a talentu. Korporáty jsou takové slepičárny, hromadný klecový chov, kde se každý řídí přesně danými instrukcemi nebo se alespoň tak tváří, a prostor pro osobnost je tam nulový. Vím, že někteří lidé s vysokým IQ jako jedna žena, která dosáhla skoro nejvyšší skóre na světě, chovají slepice, anebo jeden muž s vysokým IQ chová ovce. Jasně, chovat bych je mohla, ale být za ovci nebo slepici? To rozhodně ne.
Pak přichází v úvahu takové ty malé rodinné firmy. A to je další bolest. Ty jsou tak malé a rodinné až to často není hezké. Zpravidla je šéfuje někde v pozadí nebo napřímo šéfova žena a tady zase dochází k těm půtkám mezi ženami. K dokazování a preventivním úderům, které mají ochránit její teritorium. Mně přeci o jejího manžýlka nejde, ale vysvětlujte to padesátileté odbarvené vyšeptané blondýně?
Vlastní podnikání? Prosím? S těmi odvody dneska a s nejistotou jakékoliv placené spolupráce? Mám chodit po firmách nebo tam jezdit na koloběžce a rozhazovat rukama případně mávat svým IQ testem? Projektů jsem udělala hodně a byly tak originální, že se jimi inspirovalo celé mé okolí. Inspirovalo, ale zadarmo. Já jsem z toho akorát měla to, že lidé okolo mě se náhle začali zajímat o cestování, jinak seděli jak slepice na hřádle, dokud jsem jim nevstoupila do života já se svým tahem na branku, dokud jsem se s některými lidmi nepotkala, netvořili nic, teď si hrají na velké umělce, kteří vystavují alespoň v regionálních galeriích. Oproti mé vlastní umělecké inspiraci ale jsou přinejlepším takoví domácí kutilové. Je to moc hezké, že se mé okolí celé tak krásně proměnilo ze šedi a monotónnosti a rozjelo se ze své zabržděnosti, ale mě to moc nepomohlo. Mám sice vliv na lidi doslova magnetický, ale taky bych ráda, kdyby mi za to jednou někdo zaplatil. A ustrnout taky nemíním, že bych přestala schválně dělat věci jen proto, že mi někdo jen soustavně krade nápady a inspiraci, to taky nepovažuji za chytré.
Tak babo či dědku raď! Ale můžete být i mladší…
