Článek
Říká se, že lidi ovlivňují dvě věci: genetika a výchova. A výchova někdy o procento více. Růst jedince je dán velkou měrou prostředím a vlivy, které v něm působí. Málokdo si možná kladl tuto otázku: „Jak byl samotný Jan Hus a jeho duchověda formováni místem, odkud vzešel?“
Vliv geografie na „náboženské“ myšlení a chování
Jedna z uchvacujících scenérii v Tibetu. Krajina měla velký vliv na myšlení místních lidí
Nejprve se podívejme na téma poněkud podrobněji. Současná věda se poměrně zevrubně zabývá vlivem geografických podmínek na myšlení jednotlivých lidí či etnických skupin.
Je známou věcí, že Asiaté vnímají prostor poněkud jinak než Evropané. A stejně tak i sociální prostor. Toto není žádné novum, ale že by se to dělo i v Čechách? V této relativně malé kotlině? Ale ano. Každý, kdo přes tuto zemičku někdy křížem krážem cestoval, narazil na pestrou směsici zvyků a kultur, které se někdy liší i vesnici od vesnice.
Zajímavou zkušenost mi popsal jeden z vědců Masarykovy univerzity v Brně, když mi vyprávěl o skupině Brňáků, kteří byli vyděšeni z valašského sociálního a fyzického geografického prostoru. Na zátočiny, kopce a hory nebyli zvyklí, neboť jako městští lidé pocházející z brněnské placky, nebyli to velcí cestovatelé, moc tvarových změn za svůj život nepoznali.
Jaký však je rozdíl mezi člověkem, který vyroste v poušti, a někým, jenž má své rodiště v horách? Geografie se dokonce podílí i na tak velkých věcech, jako je vznik náboženských systémů. Pouštní Arabové vytvořili, nebo snad poušť sama zrodila, islám. Náboženství plné geometrických tvarů, především rostlinných. Tolik si člověk, který byl zrozen v poušti, váží rostlin.
Zatímco tibetští buddhisté z vysoké náhorní planiny, kde sotva lapáte po kyslíku, naopak vyprodukovali pestré náboženské figury, stovky bohů, bohyň a démonů, které našli za každým rohem či v kdejaké bystřině.
A jakou souvislost to má s Janem Husem? Přeci přímou. Hus byl v některých případech autorem originálních náboženských myšlenek, nebo alespoň svébytného výkladu těch stávajících. A všechny stopy vedou do pestrého, ale nebezpečného teroir jihočeských hvozdů a roztodivné pořádkumilovné krajiny. Proč asi tak moc Jan Hus miloval pravdu?
Jihočeské kontury a myšlení Jana Husa
Jeden z mnoha křížů a křížků a kapliček v jihočeské krajině
Josef Holeček, jihočeský spisovatel, o krajině a domově Jana Husa píše:
Náš sedlák považuje nejen člověka, nýbrž i přírodu za ztíženou hněvem božím.
A zde již máme určitou nápovědu. Jihočeská duchovní romantika je tvrdá a neúprosná. Jak pokračuje dál místní rodák Holeček: Podle sedláka je celý život pokáním, k němuž bůh odsoudil všechna pokolení lidská.
Holeček nám svým místopisem vysvětluje i motivy dalšího slavného jihočeského rodáka: Jana Žižky, který byl, sic odejit do Prahy stejně jako Hus, s jeho duchovním prostředím těsně spojen:
Předkové moji, když pobili železem cepy své a přitrhli pod rozvinutý prapor Žižkův, nebyli naplněni fanatismem, nýbrž svatým zápalem pro pravdu boží, za niž nikdo se nemá rozpakovati hlavu dáti, jako se nerozpakoval bližší rodák jejich, Jan Hus.
Hus se narodil v Husinci, v blízkosti brány Šumavy, města Prachatice. Každý, kdo do místa zavítá, zažije po nějaké době podivnou úzkost. Městečko Husinec je tak trochu zařízlé v blanické brázdě, utopené jakoby se nalézalo kdesi pod poklopem historie. Projíždí jím jedno auto za druhé, směrem na Šumavu, ale jinak je celkem mrtvolné.
V bezprostřední blízkosti se v době Husově nalézaly husté lesy. A tehdy nebylo radno jen tak vycházet na špacír. Kdejaký lapka vás mohl pěkně za nějakým bukem vystrašit. Svého času se na tomto podivném podniku účastnil i Husův duchovní „žák“ Jan Žižka.
Když byl Hus 6. července 1415 upálen, Žižka si právě na pražském Novém městě pořizoval nový dům. V pořadí druhý. Ale něco do něho vlezlo, jako by blesk do něj střelil, okamžitě změnil duchovní orientaci. Z bodyguarda a průvodce krále Václava se stal odbojným rytířem. Táhl na radnici. Dál už to znáte. Zpět k Husovi.
Husovy vlastní vzpomínky
Husův rodný dům
Hus o svém dětství napsal:
Já kdy sem byl žáčkem lačným, udělaje lžíci z chleba, dotud sem jedl hrách, až sem i lžíci snědl.
Tak a zde se zastavme. Mnozí, žel velmi mnozí současní badatelé Husovi vyčítají obžerství a pití. Ale to by bylo velmi nespravedlivé. Hus si později v Praze, zřejmě i na dvoře krále Václava či jeho manželky, která patřila mezi časté návštěvníky jeho mší, jen vynahrazoval svou chudobu.
A jak sám říká, když zpíval vigílie v kostele, tak jiní penieze brali, a námi zavláčili i zaorali. Zde naráží na další rys jihočeské povahy. Hrabivost a schránšlivost. Nejsou to nějak lichotivé rysy, ale zde v tomto kraji s historií drsných podmínek jsou jaksi zvýrazněny jak barevnou tužkou od Koh-i-nooru.
V knihách O Svatokupectví se Hus otevřeně přiznává, že na kněze šel, aby chudobou netrpěl. Za Karla IV., duchovně to zaměřeného panovníka, totiž povolání duchovního začalo být in. A jeho nástupce král Václav tomu dozajista nebránil.
Co Husa nakonec zabilo
Dřevoryt Husa na hranici, více než sto let po jeho smrti
Je třeba říci ještě jednu velmi důležitou věc. Když jel Jan Hus do Kostnice se hájit, byl již deset let exkomunikovaný z církve! Jednak tam tedy vůbec jezdit nemusel, zvlášť z formálních důvodů, a za druhé: roli hrála jeho zabejčená jihočeská povaha, kdy měl prostě mlhu před očima a neviděl a neslyšel. Zjevně si nevšiml, že působením pražských farářů a biskupa jeho případ dospěl ke konci ještě před Kostnicí, a jeho do jisté míry tunelové vidění definovalo jeho pád.
Jižní Čechy byly totiž přes Šumavu z jeho rodné strany hermeticky uzavřené, a jistá izolovanost a zároveň originalita v jeho myšlení definovala jeho povahu. Neochota či nemožnost vidět jinou než svou regionální realitu jej nakonec zabila. Protože pánové v Kostnici se zabývali spíše geopolitickými hrátkami než tím, co znamená duchovní pravda. Hus to pochopit nechtěl a ani nemohl.
Chtěli byste mít patent na Husa? Stát se odborníkem na jeho slova, činy a chování? Určitě se nezapomeňte více zajímat o geografický vliv na jeho osud. Historie je totiž bez geografie jako auto bez volantu. Zapomínají na to nejčastěji lidé již dávno odtržení od krajiny svých předků. A tak zbaveni instinktů a návyků vedoucích ke kontaktu s vlastní přírodní realitou častěji tápou ve tmách a nalézají otázky, na které zdánlivě nelze odpovědět, protože odpověď leží v jiných rejstřících bytostné existence než v myšlení. Že jste to nevěděli? Nevadí, člověk se pořád učí.
Zdroje:
Josef Holeček. Kniha prvá. Sebrané spisy III. nakladatelství Fr. Topiče v Praze. 1909.
Anton Rambousek. Čtení o Mistru Janu Husovi. 1915. Osvětový svaz v Praze Nakladatelství Jos. R. Vilímka.
Carolyn Galaher. Introduction to Geography: People, Places & Environment, Global Edition. 2014. Pearson.
