Článek
Přesto v demokracii řídí státy obyčejní lidé, protože je řídí voliči svými volbami. Obyčejní lidé jsou fenoménem, který mě děsí víc než klimatická změna a hrozby válek. S obyčejnými lidmi totiž není možné vyhrát, jen udržovat hladinu obyčejnosti. Jsou jako herní automat nastavený na 50% zisk. V dlouhodobém horizontu, když budete hrát dostatečně dlouho, se vám vrátí tak akorát zhruba polovina toho, co jste do takového automatu naházeli. A to jsou obyčejní lidé.
Obyčejní lidé jsou lidé, kteří se vyznačují tím, že jsou obyčejní. Tedy takoví tuctoví, podobní jako všichni ostatní, víceméně průměrní, a nemají nic moc zvláštího, čím by mohli vynikat nad ostatními. Nemají speciální schopnosti.
A řízení státu je něco, co speciální schopnosti nekompromisně vyžaduje, jinak to se státem jde od desíti k pěti a z kopce. Stát totiž není žádný holubník, je to složitá věc, která má tolik propojeností, kolik si jen kdo dokáže přestavit, a čím víc si jich dokáže představit, tím lépe je schopen řídit stát.
Nejlepší by bylo, samozřejmě, kdyby takových lidí bylo víc. Řeknu vám ale tajemství. To, že někdo kandiduje na kandidátce a získává si srdce a hlasy voličů tím, že se jim jeví být takový obyčejný, takový stejný jako oni, nevytváří ve vedení států lidi, kteří jsou schopni ho spolehlivě zvládat. Naopak, vytváří to státy vedené obyčejnými lidmi, a to je katastrofa.
Patří tam nejen demokracie, ale vedení států i jinými způsoby, třeba reprezentování monarchií, pokud jsou monarchové také obyčejní lidé, a dnes už prakticky všichni takoví jsou, přestože mají neobyčejné tituly a postavení. Pak tu máme vážný společenský problém, který se jmenuje invaze obyčejných lidí na neobyčejné pozice.
Vždycky si kladu otázku, jak obyčejným lidem vysvětlit, že potřebují neobyčejné lidi poznat a dosadit do vedení, aby jejich společnost nějak rozumně prosperovala a někam spěla, ale je to obrovský překladatelský oříšek. Obyčejní lidé právě tím, jak jsou obyčejní, řeší věci obyčejně, tudíž nejsou schopni neobyčejné lidi od obyčejných rozeznat anebo si nejsou ochotni přiznat, že by neobyčejným lidem měli dát větší prostor.
Je to v podstatě šikana a diskriminace neobyčejných lidí, kterou je prolezlá celá naše společnost. Neobyčejným lidem není dáván prostor a možnost dosáhnout na takové pozice, na které mají talent a kvalifikaci. Na druhou stranu jsou tady všude po tunách obyčejní lidé, kteří možná sice dělají dobře svou práci, ale nenechají dělat svou práci lidi neobyčejné. Obvykle totiž obyčejní lidé dělají vše pro to, aby neobyčejné lidi uklidili někam mimo dohled, aby jim neobyčejní lidé nepřipomínali, jak jsou sami obyčejní.
Je to posedlost obyčejností, která cloumá celou společností, a je to veskrze něco děsivého. Je to invaze šedi a průměrnosti, je to invaze stále dokola se opakujícího toho stejného a je to invaze monotémat.
Obyčejní lidé se nechávají snadno nalákat na sladká cukrátka, a tak místo toho, aby vychvalovali a ctili svou zemi, dojímají se příběhy šikovných lidí z ciziny a věří v země zaslíbené tam, kde nejsou, a nechávají se jimi ještě ponižovat a šikanovat, a nechávají si klidně nakukat, že jsou na tom hůř než jiní a ještě jim panáčkují a poklonkují.
Obyčejní lidé jsou holt obyčejní a jestli se někdy změní, tak možná tak pomalým evolučním posunem vpřed, který bude trvat stovky a tisíce let. Myslím si, že neexistuje cesta, jak rozumně oslovit obyčejné lidi a jak se s nimi domluvit na něčem mimořádně funkčním. Jsou totiž neuvěřitelně obyčejní a to je právě ten problém.
Jediné, v co můžeme doufat, je zázrak.
