Článek
České země mají za sebou dlouhou etapu církevní nadvlády, která trvala de facto od jejich samotného prvopočátku. Na kulturní struktuře země a na lidech, kteří zde bojovali za svobodu myšlení, se diktát církve jednoznačně podepsal. Katolická „totalita“ vedla k masivnímu odchodu mozků, které se už nikdy nenavrátily.
Lze se jen dohadovat, co by se s Čechy a jejich zemí stalo, kdyby od samotného počátku svého státu nežili v područí církve.
Data mluví jasně: 750 let církevní totality
Cyril a Metoděj měli ihned po příchodu na Velkou Moravu velké problémy se západními kněžími
Ještě před příklonem Přemyslovců k bavorskému katolictví, existovaly převážně na Moravě snahy o zajištění východního ritu. Nebylo-li by agresivních ataků bavorských kněží, kteří z Moravy vyhnali řecké věrozvěsty, zjevně by se česká historie odehrávala jinak a byla by zakotvená v jiné kulturní nice.
Tak opěvovaný sv. Václav, považovaný za symbol českého státu, byl zároveň náboženským fanatikem a dokonalým slouhou západní církve. Vykupoval pro ni otroky a pak je hromadně křtil. Křest měl být symbolem jejich projevu vděku za to, že dostali svobodu. Stali se tak jinými otroky, tentokráte někdejšího církevního uspořádání.
Od křtu prvního doloženého přemyslovského knížete Bořivoje I. kolem roku 883 až do zániku monarchie v roce 1918 byli s výjimkou husitského a předbělohorského období všichni čeští panovníci katolíci.
Po nešťastné tragédii na Bílé hoře došlo k utužení církevního režimu nazývaného jako absolutní katolická nadvláda. Trvala celých 154 let . Katolictví bylo v té době jediným povoleným vyznáním a nekatolíci byli tvrdě potlačováni a pronásledováni. Tento stav trval od roku 1620 do vydání Tolerančního patentu Josefem II. v roce 1781. I poté však byli evangelíci velmi diskriminováni a jejich kostely například nesměly čnít vchody do ulic. Budovy nesměly mít věže, zvony ani jiné zjevné prvky klasických sakrálních staveb. Bohoslužby musely vykazovat spíše soukromý charakter a sbory si musely veškeré výdaje financovat samy. Narozdíl od katolické církve.
I přes velké církevní investice se v Čechách nedařilo rozproudit katolickou duchovnost. Institut zpovědi byl využíván maximálně jednou či dvakrát do roka a musel tak být ustanoven přímou církevní direkcí.
Po celou českou historii zde hrála prim katolická církev. Bohužel se tak zpravidla dělo za pomocí nezákonných prostředků - donucování a kulturního násilí. O pálení konkurenčních knih včetně jinověrců si v Čechách v době renesance a baroka cvrlikali všichni vrabci na střeše. Jezuita Koniáš tak „upálil“ na 6 000 svazků knih a výrazně tím oslabil českou kulturní tradici. Knihy byly postupně nahrazovány katolickou kulturní propagandou.
Důsledky: ničení elit, nesvoboda, vnucování víry
Barokní freska v klášteře Nová Říše - vítězství nad herezí
Jedním z důsledků šíření Husova učení bylo, že se české země staly převážně utrakvistickými respektive evangelickými. Čeští obyvatelé si to rozhodli dobrovolně a také se díky tomu razantně v zemi zvýšila gramotnost. Poptávka po schopnosti číst Bibli ve vlastním jazyce byla totiž pro evangelické církve zásadní.
Po Bílé hoře došlo k dalšímu znásilnění českého svědomí. Statisíce lidí musely odejít ze země, přišly o veškerý svůj majetek, který se náhle stal neprodejným, a hlavně o svou budoucnost. V cizině museli začínat od nuly. Stačilo však, aby podepsali jeden papír - že se zříkají své víry a vrací se do lůna katolické církve, a nic z toho se nemuselo odehrát.
Pak se tento scénář odehrál ještě několikrát, tentokrát již bez katolické církve. Za nacismu a komunismu. Je totiž možné, že staletí podmiňování a útlaku náboženským diktátem nalomilo českou povahu natolik, že již nebyla schopna odolávat ideologickému tlaku a vždy mu v následujících historických obdobích podlehla. Ti nejlepší šli do vězení, vrátili se s podlomeným zdravím nebo pokud měli to štěstí, emigrovali.
Za tento neustále se opakující scénář se domnívám můžeme vděčit přímo katolické církvi a jejímu dlouhodobému neblahému vlivu na českou povahu. Katolictví se pro Čechy vůbec nehodí a vnitřní teologické a mezilidské hrátky, na kterých je postavené, jsou zcela v rozporu s českou poměrně přímočarou a jednoznačnou povahou, která je svým zaměřením podobná spíše té francouzské než italské nebo německé a jak víme, Francouzi také s katolictvím povětšinou válčili.
Novodobý československý stát: bez katolictví, ale s katolickým půdorysem
Mariánský sloup na Staromáku v Praze byl za první republiky stržen. To, že byl nedávno obnoven, svědčí o snaze církve se znovu politicky angažovat
Pevná a těsná církevní kazajka se uvolnila až s novodobým Československem. Zde se Tomáš Garrigue Masaryk a jiní státní činitelé jasně vymezili proti katolické církvi. V politickém prostoru se šířila hesla jako Los von Rom - Pryč od Říma. Motto, které razil i Masaryk. A naopak fráze „Tábor je náš program“, kterou Masaryk demonstroval, že nová republika již nebude přijímat noty z Vatikánu.
Hodnoty humanismu a svobody svědomí samotný Masaryk čerpal z evangelictví, jehož byl formálním členem. Veřejně však nepodpořil žádnou církev, novodobý stát tak přišel o základní duchovní oporu. Masaryk oproti tomu viděl Hrad jako ideologickou hlásnou troubu, která by měla určovat další rytmus a styl státu. Stal se vlastně takovým novopečeným „papežem“ na zapřenou.
Chladné období vůči církevnímu vlivu trvalo poté až do roku 1989. Církevní (purpurovou) totalitu totiž vystřídalo období hnědé (nacismus) a rudé (komunismus) totality.
Posttotalitní euforie: „polepšila“ se církev?
Porevoluční kardinál Tomášek byl vnímán jako jeden z mála církevních činitelů, kteří si to „nepolepili“
Řada lidí se domnívala, že církev se v nové době změní, že pozdvihne korouhev pravdy a svědomí a půjde Čechům příkladem. Žel až na několik polistopadových církevních osobností se po morálce a svobodě v církevních kruzích jen zaprášilo. A horkými tématy se staly jako obvykle - církevní moc a majetek.
Církev má totiž v českých zemích největší ideologickou síť svých buněk na světě. Téměř v každé vesnici existuje kostel či rovnou dva nebo alespoň kaplička. Značná část církevních objektů byla postavena za protireformačního období.
Tyto stavby je nutno udržovat a břemeno za ně často patřilo státu. Komunisté se o tyto památky ze zásady nestarali, aby tak dali najevo, kdo tehdy vládne. Nyní je církev v pozici, kdy pomalu musí vstávat a naučit se stát na vlastních nohou. To ji však nebrání ideologicky zasahovat do české politiky a ovlivňovat ji přímo přes katolické politické strany či jejich sympatizanty.
Česká duše má za sebou staletí šrámů utržených od církevního útlaku. Zatímco kulturně Česku svědčilo nejvíce evangelictví, dnes se Češi ve velkém nehlásí ani k jednomu z těchto vyznání.
Přesto se stále v českém kulturním prostoru vznáší trauma, které Češi ještě dosud nezpracovali a nestrávili. A jeho důsledky ovlivňují jejich postoj ke svobodě slova a pluralitě smýšlení dodnes. Je načase o něm začít hovořit.
Svoboda a demokracie jsou totiž hodnoty přímo spojené s možnosti volby. V tomto případě volby náboženského vyznání. A tato volba byla Čechům po celá staletí jednoznačně upřena.
Zdroje:
Jiří Mikulec a kol. Křesťanství v českých zemích. Od knížete Bořivoje k dnešku. 2025. Paseka.
Dagmar Hájková a Pavel Horák. Republika Československá 1918-1939. 2018. NLN.
Olivier Chaline. Bílá hora. 2013. Karolinum.
Dana Hamplová. Náboženství v české společnosti na prahu 3. tísiciletí. 2013. Karolinum.
