Článek
V Česku je mateřství, tedy biologická funkce rozmnožování, natvrdo přišita zpravidla rodičce nového člena společnosti, která je povinna se o něj nejen starat, ale dodávat společnosti pocit, že to je její svatá povinnost a že tuto povinnost miluje. Matky milují své děti a basta a zkuste si tvrdit něco jiného! Matky by své děti nedaly na výchovu ani na chvíli dobrovolně a bez řečí nikomu jinému a basta, jinak nastane peklo, a zkuste to jinak, rodičky, a budou z vás vyvrženkyně par excellence číslo jedna.
Česká společnost děti miluje a matky jsou povinny tuto lásku demonstrovat jako první. Česká společnost miluje děti i přes to, že jsou depresivní a zplihlé, protože je nebaví život. S jejich matkami.
Už se chytáte? Ne? Tak vám ještě poradím. Děti musí být českými matkami chráněny stůj co stůj. Hloupé děti, nanicovité děti, zlé děti, slabé děti, žádné takové děti neexistují. Všechny děti jsou v naprostém pořádku a české matky jsou tu od toho, aby to zajistily. Kdyby náhodou nějaké dítě mělo problém, dostane pěkně zabalenou a razítkem opatřenou diagnózu a odpovídající medikaci a terapii, aby bylo jasné, že je možné se problému zbavit.
Pozor, toto není satira! Je to míněno naprosto vážně a doufám, že si někdo netroufne tvrdit, že se v Česku nacházejí nějaké hloupé, neschopné, zlé nebo slabé děti. Žádné takové neexistují, protože kdyby existovaly, příroda by se s nimi vypořádala, protože ta je na likvidaci slabých kusů vysazená. Pokud budete tvrdit, že tu nějaké takové děti jsou, stanete se slabými kusy vy a podle toho se s vámi česká příroda vypořádá. Česko má totiž české matky a ty jsou vládkyněmi přírody, a jejich prostřednictvím společnost rozhoduje o tom, že všechny české děti jsou naprosto v pořádku. Jak úlevné zjištění!
Znamená to, že i my dospělí, kteří jsme kdysi byli dětmi, které jsou naprosto v pořádku, můžeme dělat všechno, co chceme, protože když jsme byli v pořádku jako děti, jsme logicky v pořádku i teď. Proto máme také svobodu projevu a můžeme si říkat, co chceme. Ale například nesmíme schvalovat kroky Ruska, protože všichni cítíme, že Rusko i přes to, jak je velké, je slabý kus určený k likvidaci přírodou, Rusové jsou známými adepty na slavnou Darwinovu cenu pro genetické odpadlíky a už s tím nemohou nic udělat, je to jejich osud, jejich podstata, vlastnost jejich genetiky. A jen blázen by se snažil jít proti přírodě.
Až společnost ve svém vývoji ještě trochu víc pokročí, budou děti samy o sobě už tak vyspělé, že nebude nutné se o ně starat skoro vůbec. Dostanou takové pomůcky, které zajistí jejich samostatnou výchovu. Budou mít mobily k dispozici nejen celý den, ale budou mít i virtuální učitele, kteří jim budou automaticky říkat, co a jak mají dělat, a časem i virtuální matky. Ty jim pomocí instrukcí například vysvětlí, jak se nachystat do školy, jak si připravit snídani, jak dodržovat hygienu a jak pomocí psychologických a jogínských cvičení a terapeutických metod hladce vykompenzovat chybějící fyzickou matku.
Tehdy problém zmizí. Už jsme tomu blízko, matky vydržte. Zatím jste potřeba jako soumaři tahající na svých bedrech pověst celé společnosti, brzy vám tato tíže odpadne a nahradí ji blažený stav volnosti a beztíže, kde veškerou možnou péči za vás převezmou automaty a biologické preparáty a umělá inteligence, a tehdy konečně i děti přijdou o své deprese, protože budou cítit, že s nimi konečně už nemáte tolik nesnesitelné dřiny a přijdou o své pocity viny, že jsou tak nějak nevhodně rostlé, a proto je potřeba je neustále hlídat a formovat a omezovat v jejich nevhodně nastaveném směřování, které zatím ze setrvačnosti kopíruje genetická nastavení z minulých dob, kdy lidé neměli nejen mobil, ale dokonce ani elektronickou kalkulačku.
Chudáci děti, chudáci matky. Musí se poprat ve světě plném elektroniky a technických zařízení a biochemických novinek s genetickou adaptací opožděnou o dvě až tři generace, která odpovídá první polovině dvacátého století a části jeho druhé poloviny. S genetickou adaptací na válku a na hlad hledáte cesty, jak se v tom všem technicistním komfortu nezbláznit. Není divu, že lidi straší představa války a hladu a kladou si otázky, co je pro ně na tom tak familierně známého. Odpověď zní: genetická adaptace.
Otázkou je, jakou genetickou adaptaci zanecháte dalším generacím? Budou zase adaptovány na válku a na hlad, s kteroužto adaptací budou muset bojovat v prostředí ekologických výzev a technologických možností, nebo jim dáte možnost kontinuálně rozvíjet něco, co na sebe navazuje?
