Jsem pěstounka, stát mi dluží peníze na plenky, a přitom platí miliony na luxusní restaurace

Před pár dny mi napsala pěstounka z Prahy, která se chtěla podělit o svůj příběh, resp. o názor. Udělala si ho prý sice již před delší dobou, ale podle ní se toho v oblasti pěstounství zase tak moc nezměnilo. O co jde? O zpožďování výplaty dávek a o jejich výši. Svůj názor pěstounka Markéta zasadila do kontextu platby 50 milionů korun, které měl stát zaplatit za hodnocení luxusních restaurací.

Situace se sice podle Markéty moc nezlepšila a stát je údajně s platbami stále ve skluzu, ale něco již zaplaceno dostala. Proč se dávky zpožďují, Markéta netuší, ale podle úřadů to je údajně kvůli nízkému stavu personálu. „Už jsem se s tím naučila žít“, říká Markéta a pokračuje, „platby přicházejí s tří až šestiměsíčním zpožděním, ale pomohli mi rodiče i přátelé a už to nějak zvládám“.

Podle Markéty je ale nepochopitelná jedna věc. „Úředníci prý mají malé platy, a proto se do zaměstnání na úřadech příliš nehrnou“, říká Markéta, podle které to ale nemusí být pravda, „když nejsou platy na úředníky, kteří řeší včasnou úhradu pěstounských dávek, jak to, že se našlo 50 miliónů na podporu nějakého hodnocení luxusních restaurací?“ Podle Markéty by totiž taková částka vyřešila problémy až tisícovky pěstounských rodin.

Markéta totiž problematiku pěstounské péče velmi podrobně sleduje. Účastní se všech možných školení a je aktivní i v několika skupinách na sociálních sítích, které se podobnou problematikou zabývají. „Z facebookových skupin vím, že některé pěstounské rodiny čekají na dávky v celkové výši 30 – 50 tisíc korun. Padesát miliónů by tedy vyřešilo problém celé tisícovky pěstounských rodin“ říká Markéta a zároveň se ptá: „Čí problém ale řeší úhrada poplatku nějaké společnosti, která hodnotí luxusní restaurace? Neměly by si to ty restaurace náhodou zaplatit samy, když chtějí v hodnocení být? A takhle to je tady se vším. Na jedné straně vozíme cizí státníky vládním letadlem po celé Evropě, na druhé straně necháváme české turisty napospas hladovým cestovkám, které je nechávají spát s dětmi na trávě, když kolem nich hoří les,“ naráží Markéta na předloňský problém s požáry na řeckém ostrově Rhodos.

Z názoru pěstounky Markéty vyvstává zásadní otázka: jakou vlastně mají pěstounské rodiny a děti v jejich péči pro stát prioritu? Pokud si odpovíme podle čísel a faktů, pak bohužel spíš nízkou. Pěstouni suplují rodinu tam, kde selhala biologická, a přitom čelí byrokratickým průtahům, nejistotě i společenské neviditelnosti. Je to paradox – stát oficiálně podporuje deinstitucionalizaci péče o děti, tedy přesun dětí z ústavů do rodin, ale v praxi nedokáže zajistit ani včasnou úhradu základních dávek. Přitom tyto rodiny pečují o děti často traumatizované, s vývojovými poruchami nebo zdravotními omezeními, a samy potřebují stabilitu a podporu, ne čekání na peníze na plenky. Pokud má být pěstounská péče skutečně preferovanou formou náhradní výchovy, musí stát jednat jako spolehlivý partner – ne jako zpožděný plátce s jinými prioritami.