Článek
Přišel mi docela hezký e-mail od pěstounky z Břeclavi. Dostala do péče zanedbanou holčičku, která vyrůstala u matky závislé na alkoholu. Otec neznámý, takže matka péči moc nezvládala a bylo jen otázkou času, než ji bude dcerka, říkejme jí třeba Anička, odebrána. A jak pěstounka svoji, dnes u více než roční misi, popisuje?
Bála se a plakala
Když mi ji poprvé přivezli, byla to opravdu droboučká, sotva tříletá holčička, která se tiskla ke staré plyšové opici a oči měla zarudlé od pláče. Jmenovala se Anička. Pamatuji si, jak se rozhlížela po mém obýváku s nedůvěrou a sevřenou pusou. První dny nepromluvila skoro ani slovo. Jen plakala. Hodně plakala. Ve dne i v noci. Bylo mi jí strašně líto.
Realita horší než představy
Věděla jsem, že byla odebraná matce kvůli její závislosti na alkoholu. Ale realita mě stejně zaskočila. Anička byla silně zanedbaná. Vlásky měla slepené, kůži suchou a šupinatou, pod nehty černou špínu. Věčně měla hlad, ale chtěla jíst jenom párky. Když jsem jí nabídla zeleninu, polévku, omáčku nebo třeba těstoviny, zavřela pusu na zámek a začala se třást. Postupně jsme to ale zvládly a dnes je mrkev a salátová okurka její nejoblíbenější pochoutka.
Zvládly jsme vše
Když přišla, nevěděla, co je nočník. První týdny jsem neustále prala, protože si neřekla, že potřebuje. A když jsem jí večer ukazovala kartáček na zuby, koukala na mě, jako kdybych byla z jiné planety. Slovo „čištění zubů“ slyšela poprvé v životě. Naštěstí jí chutnala dětská zubní pasta, takže jsme to asi po třech týdnech zvládly.
Spí celou noc
V noci se často budila s křikem. Třásla se, volala maminku, ale hned potom se začala schovávat pod peřinu, jako by se bála, že ta maminka skutečně přijde. První noci byly prostě těžké. Nevyspala se ona, ani já. Postupně si ale zvykla na čtení pohádek, dětskou lampičku i čisté pyžámko. Dneska spí celou noc a ani se nepočůrá.
Mami, dej mi ještě…
Šly jsme na všechno pomalu. Hodně jsme si četly, stavěly kostky, zpívaly. Nechala jsem jí čas, jen jsem jí byla nablízku. Trvalo několik měsíců, než se začala smát. Opravdu smát. A pak se to stalo. Jednou, když jsme spolu vařily a já jí podávala lžičku, se ke mně otočila a úplně klidně řekla: „Mami, dej mi ještě…“. Zůstala jsem jako opařená. A pak jsem se rozplakala. Byl to největší dar, jaký jsem od života dostala. V ten moment jsem věděla, že tu holčičku nikdy nechci pustit.
Složitá administrativa
Ale realita je složitější. Biologická matka sice o dceru žádný skutečný zájem nejeví. Nepracuje, bydlí na ubytovně, denně pije. Ale nesouhlasí s tím, abych Aničku přijala do své dlouhodobé péče. Přestože jí už byla opakovaně vysvětlena situace, tvrdí, že „si ji jednou vezme zpátky“. Ale kdy? Vůbec se nesnaží. Na léčení nechce, prý to zvládne. Přála bych jí to, ale obávám se, že nezvládne.
Dožaduje se návštěvy
Navíc už asi třikrát mi uprostřed noci bouchala na dveře – opilá, že chce „svoji holčičku zpátky“. Anička se pokaždé schovávala a plakala. Řeším to se sociálkou, ale je to složité. Sami možná víte, jak takové situace dopadají. Vše se táhne, trvá to, maminka má svá práva. Ano, má. Ale co práva Aničky? Nemá snad právo na klidný život? Bez stresu a strachu?
Běh na dlouhou trať
Nevím, co bude dál. Ale vím, že bych pro tuhle holčičku udělala cokoliv. Protože mi jednou řekla „mami“ a říká mi tak dál. A protože se už zase směje, blbne a normálně zlobí. Tak uvidíme, jak vše dopadne. Styku matky s Aničkou nebráním. Naopak. Chci aby se vídaly. Ale trhá mi srdce, když se z toho pak Anička týden „sbírá“.
