Článek
Nehoda se občas stane. Tzv. „odplenkování“ je totiž proces, který neproběhne ze dne na den. Dítě je najednou bez plenek, a ne vždy si stihne včas říci, že potřebuje na záchod. Hlavně při hře na to děti občas zapomenou a nehoda je na světě. Dítěti to rozhodně není jedno. Necítí se v takové situaci komfortně. Velmi často začne plakat a chce, aby bylo špinavé prádlo co nejdříve vyměněno a zadeček byl zase suchý a čistý.
Co by se mělo v takové situaci dělat?
Především je důležité zůstat klidný a pomoci dítěti s hygienou. Nejprve dítěti pomoct s úklidem, pak mu vysvětlit, že se nic neděje, a nakonec ho v klidu a laskavě podpořit, aby se to příště povedlo. Nemá smysl ho stresovat. Takový přístup bych očekával nejen od rodičů, ale i ve školkách. Především těch soukromých, kde se neplatí zrovna malé peníze. Jsou ale soukromé školky, ve kterých pracují „tety“, které v takové situaci řeknou dítěti, že je čuně, postaví ho uplakané v pokakaných tepláčkách na podlahu a pečlivě vyfotí. Pochopitelně za velikého zájmu ostatních dětí. Proboha proč? Dítě chce mít co nejdříve čistý zadek, a ne nuceně pózovat před mobilem paní „učitelky“ a zástupem zvědavých dětí.
Zásah do důstojnosti dítěte
Takový zásah do důstojnosti dítěte v něm může zanechat hluboké stopy – a to nejen u dětí, které si už s sebou nesou trauma z předchozích životních zkušeností, například dětí v pěstounské péči, ale i u dětí, které vyrůstají v milujícím prostředí. Pocit studu, veřejného ponížení a ztráty bezpečí může být natolik silný, že ovlivní důvěru dítěte k autoritám, ke školce jako instituci, případně i k sobě samému. Tříleté dítě ještě nedokáže racionálně chápat, proč se k němu dospělý chová nelaskavě a necitlivě. Místo toho si může začít myslet, že je špatné, že si „ponížení“ zasloužilo, a může se stáhnout do sebe, nebo se naopak začít chovat agresivně.
Selhání vztahu založeného na důvěře a respektu
Přitom právě učitelky a vychovatelky by měly být v tomto věku vzorem bezpečí, empatie a profesionality. Mají v rukou velmi křehký materiál – dětskou duši, která se teprve formuje. Chování, jako je pořizování fotografií dítěte v trapné a citlivé situaci, je nejen morálně naprosto nepřijatelné, ale může být i právně napadnutelné. Nejde tu jen o porušení práva na soukromí nebo důstojnost, ale především o selhání ve vztahu, který by měl být založený na důvěře a respektu. Pokud si dospělý neuvědomuje, jak silné následky mohou mít jeho „výchovné“ nebo „záznamové“ postupy, nemá podle mého názoru ve školce co dělat. Dítěti, které se v takové chvíli stydí a trpí, nepomůže mobilní telefon. Pomůže mu přijetí, klid, respekt a vlídnost. To by měly být základní nástroje každého, kdo s dětmi pracuje.
Zdroj: Vlastní zkušenost
