Článek
Opět se dostávám k sepisování dalšího z mých snů. A protože již tentokrát nebude tak dlouhý úvod, můžu sepsat delší sen. Případně bych mohl sepsat dva kratší sny. Tak to do budoucna nejspíše bude. Někdy bude jeden delší sen, jindy jich budou kratší. Zato jich bude více.
Tentokrát si trochu zavzpomínám, a sepíšu sen, který se mi zdál před několika roky. Patří k těm snům, které jsou krásné. K těm snům, které by člověk chtěl mít každou noc. Byl tak parádní, že si ho přesně pamatuji i po tolika letech. A nyní již k samotnému snu.
Vystoupili jsme s rodiči z auta a stáli jsme na ulici vedle barokního kostela. Jeho nová světlá zdobená omítka a obrovská okna dávala najevo, že se jedná o velkolepou a důležitou stavbu. Byli jsme tam ubytovaní, a tak jsme šli okolo, abychom vstoupili dovnitř. Před námi byly těžké dveře z tmavého dubu, které svoji velikostí nenaznačovaly, k jaké budově patří. Vzal jsem tedy za kliku a zatlačil.
Ocitl jsem se uvnitř přijímací haly, která však patřila spíše do zámku, než do svatostánku. Podlahu pokrývala naleštěná černobílá šachovnice, která odrážela barokní vyzdobený strop. Do toho se odrážely barevné tvary, které vytvářala obrovská vitrážová okna, která byla zasazena do vysokých zdí, a jak jimi procházelo světlo. Mezi okny stály krásné sochy v životní veliskoti. Uprostřed haly se nacházelo nádherné schodiště z bílého leštěného mramoru. Mělo tu zvláštnost, že dole bylo široké, a jak stoupalo do patra, tak tvořilo levotočivý oblouk a nahoře bylo užší. To mu však neubíralo na kráse ani pompéznosti.
Jak to tak ve snech bývá, tak došlo k menšímu skoku. Ocitli jsme se v podkrovním bytě, který byl zhruba pět, šest pater nad zemí. Byt byl ve stylu první republiky. Tedy s velkými místnostmi, vysokými stropy, velikými okny, dřevěnými parketovými podlahami a dvojitími (špaletovými) dvoukřídlými dveřmi. Každý měl svůj vlastní pokoj. Ten můj měl na zdech na zdech modrobílé proužkované tapety. Z okna byl výhled na rušnou ulici. Nejvíce mě však zaujalo, že místo dveří byly těžké sametové závěsy. Ty byly černé se stříbrným vyšíváním. Tak, jak se na honosné ubytování sluší a patří. Nějakou dobu jsem přemýšlel, co se za závěsem nachází. Nakonec mi to nedalo, a závěs jsem odhrnul a prošel jím na druhou stranu.
Ocitl jsem se na technické lávce v divadle. Zřejmě s naším ubytováním sousedilo. Z tohoto technického ochodzu v zázemí jsem bočně shlížel na jeviště a část hlediště. Sedačky byly potažené jasně červeným sametem. Koberec byl také červený. Avšak byl ve tmavém odstínu. Lóže, které byly v deseti patrech na sebou, byly obloženy bílým dřevem. A na něm vyřezané ornamenty byly pozlacené. Závěsy i opona byly vytvořeny z lehkých látek, které měly různé barvy. Od stropu visel obrovský křišťálový lustr. Přesně takový, jaký bývá v ohromných koncertních budovách. Celé divadlo bylo ve stejném barokním stylu, jako celá budova, ve které jsme bydleli. Když jsem se otočil, abych se šel pochlubit s mým objevem, zjistil jsem, že místo závěsu jsou zavřené dveře. Ty, které tam předtím nebyly. Jak jsem po chvíli zjistil, tak ty dveře tam byly stále. Jenom, byly původně otevřené, když jsem jimi prvně procházel. Byly tedy pouze z jedné strany. Z druhé strany byly nahrazeny závěsem.
Prošel jsem tedy dveřmi, a šel se se svým objevem pochlubit mámě. Ta byla v kuchyni a něco vařila. Pouze mi řekla, že teď němá čas, a že se pak půjde podívat. Otočil jsem se tedy, a šel zpět prozkoumávat můj objev. Prošel jsem opět závěsem-dveřmi a vyšel na ochoz. Při pohledu dolů jsem zjistil, že se hraje divadlo. V tu chvíli mi vůbec nepřišlo divné, že se hraje, když jsem byl pryč pouhé dvě minuty. Rozhodl jsem se, že budu chvilku sledovat. Potichu jsem si lehl na podlahu, podložil si hlavu rukama, a koukal dolů. Hráli jakousi komedii. Neznámý herec měl monolog, a diváci v parádních šatech se smáli na plné kolo.
Zde můj sen končí. Když jsem se probudil, usmíval jsem se. Cítil jsem jakýsi uspokojivý pocit. Řekl jsem si, že něco tak parádního se mi dlouho nezdálo. Celý den jsem se nedokázal soustředit a myslel jsem pouze na sen. Jak jsem již psal výše. Byl to jeden z těch snů, které byly parádní, a které si pamatuji do detailu i po tolika letech. I teď, když ho popisuji, se mi vrací jen skvělý pocit z toho snu. Kéž bychom takovéto sny měli pravidelně.
