Článek
Jelikož nám boomerům alias Husákovým dětem se tu málokdo věnuje, rozhodl jsem se, že se toho ujmu sám. Jak se vlastně boomerům žije, a co si myslí o dnešním světě?
Já například jako bych trochu zamrzl v minulosti. Nelíbí se mi, že řada služeb dnes v rámci úspor mizí a přijde mi to trochu jako takové „udělej si sám“. Jako nábytek z IKEA. Stáhni si aplikaci, namarkuj si v obchodě, vyplň žádost online, domluv se s robotem na zákaznické lince, atp. Jenže mě to prostě nebaví - stahovat si aplikaci, abych si ve žlutém vlaku mohl objednat pití. Stýská se mi po časech, kdy mě normálně obsloužil člověk a ne mobilní telefon. Dneska, když se někoho na něco zeptám, tak se na mě dívá jak na postiženého, proč si to jako nevygůglím. Ani ho nenapadne, že třeba potřebuju jen teplé lidské slovo. Všecko se mi zdá jakési cizí a neosobní. Lidi jsou jak stroje na peníze. Není to pro mě vlídné a přátelské prostředí ani náhodou. Hrubost, arogance, agresivita, drzost.
Leccos mi z moderního světa přijde báječné, ale leccos mě unavuje, obtěžuje nebo dokonce štve. Mnohé je dnes díky internetu a technologiím strašně jednoduché a úžasné, ale lecčím se zaobírat a prokousávat už je nad moje síly.
Díky tomu, že jsem chvíli studoval angličtinu, rozumím i slovníku mladých, takže se ještě necítím úplně ztracený. Baví mě procvičovat si anglinu na „rílskách“, kde sleduji neotřelé progresivní nápady. Například, jak tam vyprávějí, že by se mělo přestat s farmařením, protože kravské prdy škodí planetě, nebo že lidské dýchání škodí planetě, nebo že muži údajně světu nic nepřinášejí, nebo že matematika je rasistická, a tak podobně. Naštěstí už jsem se podobnými nesmysly přestal vzrušovat, protože TO ZKRÁTKA NEVYMYSLÍŠ. Ještě chvíli potrvá, než se hysterie přežene a tyhle blbosti skončí stejně, jako skončilo nedávné líbání bot černochům. Do propadliště dějin pak snad půjde i cancel culture, ekologický fanatismus, nebo sexuální odvaz v počtu pohlaví a forem vztahů.
Pokrok není vždycky to, co se tak momentálně jeví. Mojí generaci třeba ve škole vtloukali do hlavy, že socialismus je mnohem lepší a spravedlivější než kapitalismus a že po socialismu přijde verze socialismus 2.0, zvaná komunismus, v němž bude všecko zadarmo, a všichni se budou mít rádi. Říkali nám, že socialismus je pokrok. A možná i byl, jenže špatným směrem. Neklaplo to, jak víme. Spíš to všude na světě skončilo velkým fiaskem. Takže až za pár let zjistíme, že kvůli nařízeným elektromobilům krachuje evropská ekonomika, ještě rádi se vrátíme ke spalovacím motorům. Až za pár let zjistíme, že spousta jiných progresivistických výstřelků nefunguje, ještě rádi se vrátíme ke konzervativním hodnotám, které se zdají být přežité a staromódní.
V lecčems má ale mladá generace pravdu. Uvedu to třeba na příkladu ochrany zvířat. Za mých mladých let bylo celkem běžné, když člověk viděl na vesnici psa, jak celý den leží u boudy přivázaný na řetězu. Tehdy to nikdo neřešil a dnes už by to mohl být trestný čin týrání zvířat. To je obrovský rozdíl a posun v myšlení společnosti. Pro takovéto změny jsem všemi deseti, ale nesmí se to přehánět a nesmí to zacházet do extrémů, kdy kvůli nějakým chráněným žabičkám přestaneme stavět dálnice, a kvůli kravským prdům začneme jíst hmyz.
Stejně tak oceňuji osvobození žen, protože to opět není tak dávno, kdy ještě ani neměly volební právo, což mi z dnešního pohledu přijde absurdní. U nás bylo volební právo pro ženy zavedeno díky prezidentu Masarykovi v roce 1920, takže ještě můj děda zažil časy, kdy ženy v Československu nemohly volit. A já dokonce o vlas minul dobu, kdy ženy nemohly volit ani ve Švýcarsku. Tam bylo pro ně volební právo zavedeno až v roce 1971!
Tolik se toho od té doby změnilo. Dnes mají ženy rovné příležitosti a je to naprosto v pořádku. Zároveň se ale nacházíme v situaci, kdy se některé trendy zvrhají do krajnosti. Když například učitelka na univerzitě v Kanadě křičí, že města šíří toxickou maskulinitu, jelikož jsou v nich vysoké stavby, které „ejakulují světlo na noční oblohu“, tak toto už je hodně zvrhlé pojetí emancipace.
My boomeři jsme někde na rozhraní mezi starým a novým. Něco oceňujeme, něco odmítáme. Někdo se přizpůsobí lépe, jiný hůře a další třeba vůbec, protože s některými změnami ani souhlasit nelze. Síly nám ubývají čím dál rychleji a čím dál víc si uvědomujeme, že máme mnohem blíže k rakvi než k maturitě. Hlásí se nám zdravotní problémy. Nebude to trvat dlouho a budou zde o nás psát, že smrdíme a že si dovolujeme stěžovat si na nízký důchod. Toto štvaní proti seniorům se mi strašně nelíbí. Opravdu je to maximálně neuctivé, urážlivé, sprosté a moje generace by si toto nikdy nedovolila.
Lidé žili tisíce let víceméně stejně a generační propasti byly minimální. Za posledních 30 roků ale došlo k překotnému rozvoji a k převratu v mnoha oblastech. Mladí si možná tolik neuvědomují, že ne všechny novinky tu s námi nutně musí zůstat napořád. Starší už s tímto počítají, a proto jsou k mnoha věcem skeptičtější a kritičtější. Chtělo by to asi zase příklad. Tak třeba výchova dětí, která se i zde hojně diskutuje. Nějak se nám totiž začíná ukazovat, že ten moderní přístup typu „dítě smí vše, aby se nenarušovala jeho osobnost“ je spíše kontraproduktivní a že z dětí nám rostou pěkní spratci. Nebo elektromobilita. Ani ta prý není tak uhlíkově neutrální, jak někteří zoufalci ještě nedávno tvrdili.
Tyto obraty tam a zase zpátky už starší a pokročilí zažili několikrát a říká se tomu zkušenosti. Díky nim tak trochu vidíme za roh. Asi nejzásadnější přehodnocení v mém životě provedl jistý pan Gorbačov, někdejší prezident Sovětského Svazu, který ze dne na den dost radikálně zrevidoval a aktualizoval fungování socialismu. Věci se, jak mávnutím kouzelného proutku, daly do pohybu a do pár let se tehdejší uspořádání světa, o kterém jsme si mysleli, že tu bude na věčné časy a nikdy jinak, zhroutilo jak domeček z karet.
Nebo těch krizí, co já už zažil. Jeden den je všecko v pohodě, ale druhý den v Americe zkrachuje jakási banka, a do pár měsíců kvůli tomu v Česku rekordně vzroste nezaměstnanost. Jeden den je všecko v pohodě a druhý den se dozvíme, že k nám z Číny letí virus zabiják, který do dvou let zabije miliony lidí a na dlouho zmrazí evropskou a americkou ekonomiku. Jeden den je všecko v pohodě a druhý den se z médií dozvíme, že začala Speciální vojenská operace. A ceny energií a tím pádem všeho letí strmě vzhůru.
Čili abych to nějak smysluplně shrnul: Moje generace ještě relativně má sílu a chuť na to, aby se orientovala a obstála v dnešním složitém a stresujícím světě, a zároveň má dost cenných životních zkušeností. Vlastně to vnímám jako plus, že jsem zažil dva režimy, jednu pandemii a několik speciálních vojenských operací. Díky tomu vím, že 72 pohlaví, toxická maskulinita, nadšení pro migranty z nekompatibilních civilizačních okruhů, nebo i hromadně demonstrovaný odpor ke starým lidem zase odejdou, jak přišly. A to mě v mém boomerském věku naplňuje opatrným optimismem. Co je dneska dobré, zítra už nemusí, co je dneska okrajové, zítra může být hlavní proud, a co dneska bereme smrtelně vážně, tomu se zítra můžeme smát na celé kolo. Toto je dobré mít na paměti. Nic není napořád. Ani zlé články o seniorech.
