Měly se děti za totáče líp, než se mají děti v době internetové?

Pokud někdo z mladých tvrdí, že za socialismu byla kriminalita, respektive zločinnost, skoro stejná jako dnes, jenom se o tom tolik nepsalo či nemluvilo, tak to je holý nesmysl. To by nás rodiče nikam nepustili. Mě třeba v šesti letech máma poprvé zavedla do školy a od té doby už tam se mnou nikdy nešla, natož aby mě tam každý den vozila autem. V létě jsme běžně lítali po venku až do setmění a nikdo nás nesháněl.

O zábavu nouze nebyla nikdy. Dělali jsme toho tolik, že ani nevím, odkud začít. Počítačů bylo tenkrát minimum a v domácnostech skoro žádné, až později se u někoho ojediněle objevilo nějaké to primitivní Atari nebo ZX Spectrum. Čili jsme se museli obstarat sami. Kapesními digitálními hrami „made in SSSR“ zvanými Vajíčka nebo Chobotnice jsme si krátili čas pouze okrajově.

V létě byl bezpochyby jednou z nejlepších radovánek bazén. Dychtivě jsme sledovali počasí, a pokud se teplota přehoupla přes 26 stupňů, mohlo se vyrazit. Dnes by myslím v takové „kose“ ani nikdo plavat nešel.

V Olomouci jsme tehdy měli koupaliště dvě, takzvaný „kryťák“ a „koupák ve Výpadu“, jak se lidově říká Bezručovým sadům. Do Výpadu jsme ale moc rádi nechodili, jelikož tamní plovárna (dnes již neexistující) byla mohutně zakryta stromy a ve vodě nám kvůli tomu tuhla krev v žilách, jak byla ledová. Pamatuji si jednou dokonce i vodu, co měla 17 stupňů, což bylo křídou napsáno na informační tabuli. Brr.

Většinu času jsme tedy trávili na kryťáku „u letadla“, kde byl i menší venkovní bazén. Hráli jsme tam na hoňku přes rohy koupaliště, skákali jsme do vody tak, abychom co nejvíce zlili ostatní, potápěli jsme se na čas, délku i hloubku bazénu, různě jsme mezi sebou bojovali, překonávali jsme strach v deseti metrech nad zemí na skokanské věži, závodili jsme v plavání v různých stylech a později jsme se pokoušeli navazovat i první nesmělé hovory s přítomnými děvčaty.

Kromě dvou koupališť se jezdilo také na Poděbrady, což jsou oblíbená jezírka na periferii Olomouce. Tam jsme se na laně zavěšeném na strom zhoupávali do vody, nebo jsme skákali z mostu, což bylo docela nebezpečné. Také jsme si občas půjčili šlapadlo, na kterém se dalo krom ježdění po jezerech i docela blbnout. Později jsme okukovali holky na nuda pláži.

Samozřejmě jsme rajtovali na kole. Já měl modré „Sobi 20“ a několikrát jsem se na něm sám vydal do dvacet kilometrů vzdáleného Prostějova. Zde jsem si na náměstí koupil zmrzlinu a šlapal jsem po staré cestě zase zpátky.

V zimě jsme chodili na bruslák na zimní stadion nebo na Moravu, když byla zamrzlá. Hráli jsme hokej, a pokud nebyl led, tak jsme běhali na hřišti s tenisákem. Rovněž se jezdilo na Kopeček sáňkovat, což bylo luxusní. Nahoru jsme totiž vyjeli za korunu (popřípadě na černo) autobusem, dolů jsme svištěli na bobech alejí od baziliky, a když jsme dorazili do cíle, za pět minut nám už jel další autobus nahoru.

Samosebou jsme hráli fotbal a to nijak organizovaně. Posbírali se kluci, co byli zrovna venku, a šlo se na plácek za barák nebo na takzvanou Lokotku. Po čase vznikaly partičky, které se domlouvaly i na příště. Pokud se „příště“ dostavila kupříkladu jenom polovina domluvených lidí, bez okolků jsme do hry přizvali cizí kluky, kteří byli někde venku poblíž.

Taky jsme chodili do Výpadu na minigolf. Pamatuju si ty křivé, odrbané golfové dráhy, které nikdo moc neudržoval. Na jedné dráze, kde měl míček přes kopec skočit do síťky, se mi nedařilo až do chvíle, než mi kdosi poradil, že pro tuto dráhu musím použít tvrdý míček. Ten měkký mi vždycky skákal po celém parku, ale síťku netrefil nikdy.

Hned vedle minigolfu se nacházelo sportoviště zvané Lokotka, jinak TJ Lokomotiva, a tam jsme kolikrát šplhali na stožár osvětlení házenkářského hřiště, což bylo dost adrenalinové.

Park „Výpad“ je asi kapitola sama pro sebe. Lozili jsme tam po skalách. Jednou jsem sjel ze skály po zadku a odřel si záda. Doma jsem to ale nehlásil, abych nedostal ještě víc. Když už nás horolezectví přestalo bavit, šli jsme si zahrát pinec na betonové stoly, nebo jsme prozkoumávali bunkry, jichž je v olomouckých parcích několik. Taky jsme párkrát přelezli plot do botanické zahrady a udělali si bezplatnou exkurzi.

S několika kamarády jsme stříleli ze vzduchovky na neživé i živé cíle, většinou holuby, ale nikomu to neříkejte. Když přijely do města kolotoče, šlo se na autíčka, labutě a řetízkáč, případně očumovat západní zboží v maringotkách. Později v Olomouci u nádraží stabilně fungovala maringotka s hracími automaty, kde jsme hrávali různé střílečky a bojovky, ale pouze jednou za čas, neboť to bylo dost drahé.

U nás na sídlišti děti venčily spíš morčata, psů tehdy bylo málo. Když zlobilo počasí, vyměňovaly se známky, plechovky, plakáty a všecko možné. Skládali jsme Rubikovu kostku, věž i hada, mastili karty a hlavně jsme si pořád o něčem povídali. Třeba o knížkách nebo o novinkách v časopise ABC. Taky jsme hráli „Sázky a dostihy“ a jiné stolní hry. Lepili jsme letadýlka a lodě, stavěli jsme leccos s Merkurem a experimentovali jsme s Mladým chemikem. Všechno živě, reálně, fyzicky a ve 3D.

Hodně jsme chodili do kina na francouzské a italské detektivky a komedie nebo na Vinnetoua a další dobrodružné filmy. V Olomouci fungoval takzvaný „furtšlap“, neboli kino Jas, kde se promítal jeden film pořád dokola, a mohli jste ho zhlédnout třeba třikrát po sobě za cenu jednoho lístku.

Můj kamarád měl doma klavír, tak jsme skládali písničky. I když on hrát na piano vůbec neuměl a já byl ještě horší skladatel. Přesto jsme složili pár nezapomenutelných hitů.

Céčka byly spíš pro holky, dělaly si z nich různé náramky, řetízky a tak. My kluci jsme jednu dobu měli i klubovnu, kterou jsme různě zvelebovali plakáty z Bravíčka a řešili jsme tam muziku a důležité věci.

Dost „spešl zábavu“ jsem provozoval s mým nejlepším kamarádem Tomášem. Kdysi totiž ukradl v papírnictví jakousi blbost, myslím gumu, no a už to jelo. Začali jsme krást pro zábavu. Něco málo blbostí jsme pokradli, ale brzy to smrdělo průšvihem (doma i ve škole) a taky velkou ostudou. Pročež jsme na to šli jinak. Začali jsme krádeže pouze předstírat a to teprv byla prča!

Přišli jsme třeba do obchodu a chovali jsme se naoko podezřele a nervózně, aby si nás všimla prodavačka. Zafungovalo to vždycky celkem rychle a v tu ránu se šlo na věc. Tomáš vzal do ruky například autíčko a jakoby si ho dal pod bundu. Pokaždé jej však nepozorovaně vrátil. Vtom nás čapla prodavačka a vítězoslavně nás za uši odvedla dozadu, kde nás i s paní vedoucí prohledaly od hlavy až k patě. Samozřejmě nic nenašly a my se v duchu chechtali jak blázni, jaký má prodavačka trapas a jak koktá, že nás přece viděla přímo při činu.

Rádi jsme chodili do Dejmala na pohár, odkud jsme párkrát zdrhli bez placení. Jednou jim v cukrárně strašně dlouho trvalo, než nám pohár udělali, a nás napadlo, že prostě zmizíme, a ať si pak s hotovým zmrzlinovým pohárem dělají, co chtějí. To se nám zalíbilo ještě víc, než si pochutnat na zmrzlině, a navíc jsme i ušetřili. Brzy se to v Dejmalovi rozkřiklo a chtěli po nás zaplatit předem. Naštěstí jsme toho dne zrovna měli u sebe peníze.

Když nás přestala bavit hra na schovku nebo kradení třešní na školním pozemku, zvonili jsme na zvonky paneláků a utíkali jsme pryč před rozzlobenými lidmi, řvoucími z oken.

Na Vánoce jsme sice nedostávali nové notebooky nebo iPhony, ale pouze řádově levnější dárky, které naši rodiče sehnali pod pultem, eventuálně v Tuzexu, případně na ně vystáli dlouhou frontu, přesto (či právě proto) jsme si nejhezčí svátky v roce dokázali skvěle užít, neboť nikde neřádilo tolik stresu a konzumního šílenství.

Bylo by to moje vzpomínání asi ještě na dlouho, ale jelikož sám nerad čtu příliš rozsáhlé články, už raději končím.

Ostatní děti a mládež toho možná zažívaly ještě mnohem víc a zajímavějšího, ale já každopádně na dětství za totáče nedám dopustit. Vyrůstat v dnešní době by se mi nechtělo a přijde mi to ve srovnání s mým dětstvím jako nebe a dudy. Všechny ty kroužky pro dnešní děti, aby jen doma neseděly u počítače, mi nepřijdou nijak zvlášť zábavné ani vzrušující. A takové moje dětství rozhodně bylo!

Hlavně jsme se stýkali, mluvili jsme spolu tváří v tvář a nikoliv přes obrazovku, hýbali jsme se a vůbec jsme se tak nějak celkově rozvíjeli tělesně i duševně. Ke štěstí jsme nepotřebovali žádný počítač, mobil, internet, ani virtuální realitu.

Zdroj: https://www.denik.cz/z_domova/listopad_zlocin20091002.html