Češi na dovolené: Od krádeže ručníků k nechutnému přežírání

Sezóna letních dovolených se nezvratně blíží svému konci a nezbývá než se těšit z prožitých chvil a těšit se na ty další opět za rok. Jsou ale okamžiky, které chtě nechtě zažíváme všichni na každé dovolené bez ohledu na místo.

Typická věta, který zazní alespoň jednou denně na každé dovolené. Odcházíme z pokoje na pláž, zabouchnou se dveře a v tu ránu naruší harmonickou melodii rozléhající se po chodbách hotelu výkřik manželky: „Ježiš, máš kartu?“ Stejná otázka pak zaznívá při procházce městem, u oběda, na baru, nebo na pláži. Nezbedná karta od pokoje prostě nedá chvíli klidu.

Možná patříte k těm lidem, co okamžitě po příjezdu na hotel dokonale vyprázdní svůj cestovní kufr a vyskládají veškerý jeho obsah do skříně na pokoji. Možná je to touha po pořádku, touha vytvořit si na pár dní svůj vlastní malý svět uprostřed cizího prostředí. Možná je to i zvyk z domova, kde máme každý svůj šuplík a každý ví, kde co má být. Ať už je to jakkoliv, tento zvyk je pro mnohé Čechy neodmyslitelnou součástí dovolené. A co se stane, když dovolená končí? No přece to, co jsme na začátku tak pečlivě vyndávali, musíme opět sbalit. A to je často ještě náročnější než první sbalení. Některé věci se nám nechtějí vejít zpět do kufru, jiné jsme mezitím ztratili nebo zašpinili. A tak se opět vrháme do toho nekonečného skládání a přerovnávání.

Jak se na hotelovém baru sejdou dva Češi, zákonitě musí dojít řeč na místní pivo. Čech je na svůj národní nápoj tak hrdý, že u něj i to nejkvalitnější zahraniční pivo nemá tu nejmenší šanci. Není tedy divu, že se nejednou dozvíme, jak se ten místní patko nedá vůbec pít a že už se Pepa nemůže dočkat až si otevře svou plzničku, která se mu chladí doma v lednici. „Barmane, ještě jedno pivo“.

Přestože cestovní kancelář často tvrdí, že je lehátek na pláži dost pro všechny, prakticky na každé dovolené je o lehátka nouze. Je otázkou, zda lehátka někdo krade, cestovní kancelář lže, nebo si někdo přivlastňuje lehátka, na kterých neleží. Pravdou ale je, že lehátek je prostě vždycky málo. Kdo si tedy nepřivstane a s východem slunce se nepřiplíží na pláž aby si zamluvil lehátko tak, že přes něj přehodí svůj ručník, má smůlu a je odkázaný k relaxu na dece rozložené v rozpáleném písku.

Češi milují all inclusive. A když už si ho zaplatí, snaží se z něj vytěžit maximum. To často vede k nečekaným kombinacím jídel a nápojů, které by místní kuchaři rozhodně neochutnali. Není pak výjimkou vidět vedle sebe na talíři rybu, hovězí steak, tři druhy příloh a zákusek k tomu. Tohle vše do sebe většinou během chvíle nasoukají aby mohli vyrazit na druhé kolo a vytvořit na talíři ještě pozoruhodnější kombinaci.

U našinců velmi oblíbenou destinací je sever Afriky, jako například Tunisko a Egypt. Ne všichni si však od prvního dne uvědomují, že kohoutková voda tu není k pití. Ne, že by byla plná bakterií, jak se mnoho lidí mylně domnívá, ale není příliš kvalitní. Tunisko nemá mnoho zdrojů kvalitní pitné vody a značná část se proto získává odsolováním. Na rozdíl od ČR se voda nedezinfikuje UV zářením, ale ještě postaru chlórem. Voda z kohoutku je teoreticky nezávadná, ale nemusí to být vždy pravidlem. Mnoho turistů se tak například při čištění zubů, nebo během sprchování naloká a následně se jim tělo odvděčí mírně řečeno řídkou a častou stolicí.

Poslední den po vyklizení pokoje se nesmí na nic zapomenout. Potřetí a možná ještě ne naposledy prohledat všechny šuplíky a podívat se pod postel, jestli se nám někde neválí něco, o co bychom neradi přišli. My Češi si ale rádi vozíme suvenýry, a ideálně ty co jsou zdarma. Každý typický Čech má pak doma hromadu mýdélek a maličkých lahviček sprchového gelu s logem hotelu. Ti drzejší pak mají ještě například fén, nebo ručník.

Ať už vyrazíme kamkoliv, ať už na exotickou pláž, do hor, nebo do kempu za roh, s velkou pravděpodobností narazíme na další Čechy. A co je zajímavé? Na dovolené se chováme jako jedna velká rodina. Pamatujete si, jak jste si na dovolené s úplně neznámým člověkem povídali hodiny o životě, o dětech, o práci? Jak jste si půjčovali opalovací krém, dělili se o svačinu nebo společně zkoušeli místní speciality? Na dovolené se stáváme otevřenějšími, přátelskými a ochotnými pomoci. A jak to bývá, na konci dovolené si vyměníme telefonní čísla, slíbíme si, že se brzy zase uvidíme, třeba už příští rok na stejném místě. A co se stane, když se vrátíme domů? Ticho po pěšině. Zpráva, kterou jsme slíbili poslat, zůstane nenapsána, telefonní číslo se ztratí v záplavě kontaktů.

Tak co, poznáváte se alespoň v polovině bodech?