Dokud bude Babiš u moci, uprchlíci tu navzdory předvolebním slibům zůstanou

Předvolební sliby mají jednu obrovskou výhodu – v momentě, kdy je politik křičí do mikrofonu na zaplněném náměstí nebo je s dramatickou hudbou stříhá do minutových klipů na sociální sítě, nemusí řešit, jak funguje státní kasa, jaká jsou evropská pravidla a co by se stalo s českým průmyslem, kdyby svá slova myslel vážně. Předvolební kampaň snese všechno. Pak ale přijde realita, složí se vládní koalice a nastane čas podívat se pravdě do očí.

Když současná vládní sestava ANO, SPD a Motoristů před volbami slibovala nekompromisní ruku, která okamžitě zatočí s migranty, jejich voliči očekávali, že po nástupu do Strakovy akademie začnou létat třísky. Nic moc se ale nestalo. Kabinet Andreje Babiše totiž rozehrál hru na dvě strany. Navenek sice svým věrným servíruje ostrou rétoriku o obraně národních zájmů, pod pokličkou schválených zákonů ale tichou poštou posílá českým podnikatelům vzkaz: Buďte v klidu, nikoho vám nevyženeme.

Tento rozpor mezi slovy a činy dokonale ilustruje nejnovější vládní legislativní hit, takzvaná „bezpečnostní novela“. Zákon, se kterým kabinet tak spěchal, že ho odmítl poslat i do standardního meziresortního připomínkového řízení, vyvolává na první pohled dojem tvrdého biče na držitele dočasné ochrany. Když se ale podíváme na klíčová data účinnosti, zjistíme, že ten nejsilnější kalibr – tedy drastické zkrouhnutí humanitárních dávek a zavedení podmínek, které by část uprchlíků mohly donutit k odchodu – vláda velkoryse odložila až na 1. ledna 2028.

Oficiální zdůvodnění, které pro tento odklad předložilo Ministerstvo vnitra pod vedením Lubomíra Metnara (ANO), zní jako vystřižené z učebnice byrokratického alibismu. Stát prý potřebuje dostatek času na to, aby na nová, přísnější pravidla připravil své informační systémy.

Vládní novela přichází s několika zásadními novinkami, které mají podle představitelů koalice výrazně zpřísnit dosavadní systém. První z nich je přísná podmínka přítomnosti, podle níž se uprchlík bude muset prokazatelně zdržovat na území České republiky minimálně 16 dní v měsíci, za který o humanitární dávku žádá, čímž chce stát definitivně vymýtit takzvanou „dávkovou turistiku“. Nově se zavádí také jasná povinnost pracovat, takže každý cizinec s dočasnou ochranou, u něhož to dovoluje zdravotní stav a rodinná situace, bude muset aktivně pracovat nebo být registrován jako uchazeč o zaměstnání na Úřadu práce, přičemž výjimku dostanou například jen matky malých dětí. Posledním bičem je pak automatický zánik ochrany při absenci – status dočasné ochrany cizinci okamžitě zanikne, pokud se nebude na území republiky zdržovat déle než 30 dní bez vážného důvodu, případně pokud spáchá jakoukoli závažnou trestnou činnost.

Zatímco pravidlo o zániku ochrany při dlouhodobém opuštění republiky má začít platit už od začátku příštího roku, samotné utažení finančních kohoutků v podobě humanitárních dávek bylo zamčeno do trezoru s cedulkou „otevřít až 2028“.

Představitelé vládní koalice přitom ještě nedávno mluvili o zneužívání dávek jako o fatálním problému, který ohrožuje tuzemský sociální systém, tak proč najednou ta náhlá, téměř dvouletá rozvážnost? Proč se s technologickou modernizací nespěchá stejně jako s obcházením legislativní rady vlády?

Odpověď je prostá: Současná mocenská garnitura narazila na realitu tvrdých ekonomických čísel a zájmů českého byznysu. A tato čísla jim jasně říkají, že ukrajinskou pracovní sílu potřebují jako sůl.

Rétorika Andreje Babiše z předvolebního období byla plná mýtů o tom, jak „českým matkám stát nedává nic a Ukrajinkám všechno“. Tehdejší šéf opozice se otevřeně vysmíval oficiálním statistikám Ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV) a tvrdil, že bilance pomoci je pro Českou republiku hluboce ztrátová. Poukazoval na náklady spojené se státními pojištěnci a snažil se v lidech vyvolat dojem, že stát data záměrně falšuje nebo ohýbá.

Jenže ministerská metodika, kterou má veřejnost k dispozici, započítává do nákladů úplně všechno: od humanitárních dávek, nouzového ubytování a výdajů na školství až po platby zdravotního pojištění za děti a seniory, dotace na integrační projekty, platy úředníků, a dokonce i humanitární pomoc posílanou přímo na Ukrajinu. A přesto tato komplexní bilance ukazuje realitu, která se vládní antimigrační rétorice vůbec nehodí do krámu.

Data jasně dokazují, že uprchlíci z Ukrajiny jsou pro český státní rozpočet jednoznačným ekonomickým přínosem, což potvrzuje i detailní pohled na uplynulá léta. Zatímco v krizovém roce 2022 stát do pomoci investoval 25 miliard korun a zpět na odvodech získal 12,6 miliardy (skončil tedy v minusu 12,4 miliardy Kč), už v roce 2023 se bilance začala dramaticky srovnávat – výdaje klesly na 22 miliard a příjmy vyskočily na 19,4 miliardy korun. Zlomový byl rok 2024, kdy uprchlíci poprvé přinesli do kasy výrazně víc, než z ní odčerpali: při výdajích 15,5 miliardy odvedli na daních a pojistném rekordních 24,8 miliardy korun, což pro Česko znamenalo čisté plus 9,3 miliardy. Tento trend pak raketově pokračoval i v prvním pololetí roku 2025, kdy stát poskytl pomoc za pouhých 7,6 miliardy korun, ale zpět dostal rovných 15 miliard – tedy dvojnásobek. V celkové bilanci od začátku konfliktu v roce 2022 tak uprchlíci do českého rozpočtu odvedli úctyhodných 61,8 miliardy korun, zatímco státní podpora, zdravotnictví a školství spolkly 60,1 miliardy. Čisté plus pro Českou republiku tak činí 1,7 miliardy korun.

Data jasně dokazují, že uprchlíci z Ukrajiny jsou pro český státní rozpočet jednoznačným ekonomickým přínosem. Od třetího čtvrtletí roku 2023 příjmy z jejich daní, legálních odvodů na sociální a zdravotní pojištění, DPH a spotřebních daní stabilně převyšují náklady, které na ně stát vynakládá. Jen za první polovinu loňského roku přinesli do kasy patnáct miliard korun, zatímco podpora stála polovinu.

V České republice v současnosti legálně pracuje zhruba 169 tisíc osob s dočasnou ochranou a celkový počet zaměstnaných Ukrajinců (včetně těch s trvalým či přechodným pobytem) dosahuje 267 tisíc. Ti všichni drží nad vodou klíčové sektory tuzemského hospodářství.

Představa Tomio Okamury nebo radikálního křídla Motoristů, že vyhoštěním nebo ekonomickým tlakem na odchod uprchlíků vytvoříme volná pracovní místa pro české občany a rozhýbeme trh s bydlením, je naprostá chiméra. Český pracovní trh netrpí nedostatkem pracovních míst, ale chronickým nedostatkem lidí.

Úřady práce sice evidují přes 330 tisíc nezaměstnaných, struktura této skupiny je však pro potřeby firem téměř nevyužitelná. Desítky tisíc z nich jsou lidé se zdravotním omezením, mladiství bez praxe nebo lidé s minimální kvalifikací žijící v regionech, kde není práce. Uprchlíci se naopak flexibilně stahují tam, kde firmy lidi zoufale shánějí – do průmyslových center, velkých měst a logistických uzlů. Navíc obsazují pozice, o které Češi dlouhodobě nemají zájem, a to ani v případě, že by na nich firmy o něco málo zvedly mzdy.

Zástupci českého byznysu proto mluví naprosto otevřeně a varují před katastrofálními scénáři. Ve stavebnictví a těžkém průmyslu by bez ukrajinských dělníků a řemeslníků osiřely celé řady staveb a výrobních linek, protože tuzemští podnikatelé shodně potvrzují, že sehnat na těžkou manuální práci českého zaměstnance je dnes prakticky nemožné. Podobně alarmující je situace ve zdravotnictví a sociální péči, kde obrovská část českých nemocnic, domovů pro seniory a ústavů sociální péče stojí a padá s pomocným ukrajinským personálem – jejich odchod by v mnoha regionech znamenal okamžitý kolaps péče. Výrazný odliv těchto zaměstnanců by zasadil tvrdou ránu také gastronomii, hotelnictví a lázeňství. Podle Asociace hotelů a restaurací a Svazu léčebných lázní totiž cizinci v pomocných profesích, jako je úklid, údržba nebo pomocné práce v kuchyni, tvoří až pětinu veškerého personálu, a jejich ztráta by pro české zákazníky znamenala drastické omezení dostupných služeb.

Pokud by vládní koalice skutečně naplnila své předvolební hrozby a donutila uprchlíky k masovému odchodu, firmy by musely chybějící kapacity doplňovat z jiných koutů světa. Místo kulturně a jazykově blízkých Ukrajinců, jejichž integrace proběhla bezprecedentně hladce, by stát musel masivně uvolnit kvóty pro pracovníky z Filipín, Mongolska, Indie či Vietnamu. Tomuto scénáři se ale Babišův kabinet chce vyhnout – vysvětlovat vlastním voličům, proč do země proudí tisíce dělníků z Asie, by bylo marketingově extrémně složité.

Proto také Babišova vláda potichu pokračuje v krocích, které nastartoval předchozí Fialův kabinet. Přestože premiér dříve tvrdil, že po válce se všichni musí vrátit domů, jeho ministerstvo vnitra bez velkého hluku organizuje další vlny registrací k takzvanému zvláštnímu dlouhodobému pobytu. Letos v dubnu o něj projevilo zájem přes 56 tisíc Ukrajinců. Tento institut, určený pro finančně soběstačné lidi s příjmem nad 440 tisíc korun hrubého ročně, jim dává jistotu pobytu na dalších pět let a přímou cestu k trvalému pobytu. Sám Andrej Babiš tak v praxi dělá přesně to, co před volbami u svých předchůdců tvrdě kritizoval.

Odsunout platnost přísných sociálních restrikcí až na 1. leden 2028 je z pohledu politického marketingu hnutí ANO geniální, ale z pohledu odpovědnosti vůči této zemi neuvěřitelně cynický tah.

V roce 2028 se bude mandát současného Babišova kabinetu nezadržitelně blížit ke svému konci a země se začne připravovat na další sněmovní volby, k čemuž je celá strategie vymyšlena naprosto chladnokrevně. Před blížícími se volbami budou moci Andrej Babiš a Tomio Okamura hrdě tlouct do prsou a voličům tvrdit, že svůj slib zatočit s dávkami pro migranty splnili a zákon schválili. Zároveň však po celou dobu mandátu současné koalice neponesou žádná rizika – firmy budou spokojeně využívat ukrajinské zaměstnance, ekonomika bude dál inkasovat miliardové odvody a vládní rozpočet nebude muset řešit žádný hospodářský propad ani obří sekyry v sociálním pojištění.

Teprve v momentě, kdy zákon 1. ledna 2028 vstoupí v reálnou platnost, dojde k nevyhnutelnému: část legálně pracujících uprchlíků ztratí motivaci v České republice zůstávat, sbalí se a odejde za lepšími podmínkami do Německa nebo Rakouska. Následný masivní výpadek pracovní síly, hluboký propad příjmů státní kasy a vážné komplikace v průmyslu už ale plnou vahou dopadnou na bedra příští vládní garnitury.

Babišova vláda tak úspěšně nakrmila své radikální voličské jádro přísnými proklamacemi, byznysu zajistila klid na práci a ekonomický granát s odjištěnou pojistkou elegantně hodila pod nohy těm, kteří přijdou po ní.