Článek
Po přečtení nedávno zveřejněného příběhu autorky Mišlušle jsem si vzpomněl na svou nedávnou nepříjemnou zkušenost z vlaku při jedné z cest domů, která se od zmíněné autorčiny situace lišila jen v detailech.
V době, kdy se incident stal, jsem pracoval v Plzni ve zdravotnickém středisku, kam jsem prakticky obden dojížděl vlakem. Kdo někdy pracoval ve zdravotnictví, jistě mi dá za pravdu, že se nejedná zrovna o pohodovou práci. Alespoň ne ve většině případů. Mnohdy stojíte na nohou od rána do večera a o půlhodinové pauze na oběd si můžete nechat tak maximálně zdát. Ukousnout si kousek rohlíku se vám pak poštěstí, jen když zrovna procházíte kolem kuchyňky. O potřebě na záchod nemluvě, na malou jdete až když to je opravdu akutní, a na velkou jen v krajním případě.
Ve zdravotnictví nejsem první den, takže už při cestě do práce vím, že mě čeká opět hektický den, během kterého nachodím desítky kilometrů. Vždy si proto minimálně den předem rezervuji a zaplatím místenku, jelikož právě vlak na lince Cheb - Plzeň, kterým jezdím, je téměř vždy plný. Pro většinu cestujících je jízda vlakem jen čekání na cílovou destinaci, pro mě však znamená cesta vlakem do práce poslední chvílí, kdy se mohu na moment uvolnit. Pak už jen vstanu a dvanáct hodin v kuse se nezastavím. Při cestě zpět je pak pro mě ono rezervované místo jistotou toho, že budu moci opět ulevit svým bolavým nohám a možná i na chvíli během té hodinu a půl trvající cesty složit hlavu a zavřít oči.
Byl pátek večer a já se vracel, jako už mnohokrát, zpět domů z práce. Oproti jiným dnům se se mnou před vlakem sešlo i mnoho studentů, kteří se vraceli na víkend domů. Nevyvedlo mě to ale z míry. Plný vlak mi nevadí, když mám jisté své rezervované místo. Alespoň doteď jsem byl toho názoru.
Již z perónu jsem viděl, že přijíždějící vlak je dosti naplněný a v následujících minutách se to nemělo změnit. Nastoupil jsem do svého vagonu a hledal místo, které jsem měl podle jízdenky rezervované. Přistoupil jsem k sedadlu s mým číslem, kde seděla dáma ve věku kolem čtyřiceti let. Ještě jednou jsem se pro jistotu podíval na svou jízdenku a ověřil si, zda stojím opravdu u svého rezervovaného sedadla. Byl jsem správně.
„Nezlobte se, ale sedíte na mém místě,“ osvětlil jsem paní situaci a doufaje, že vstane a sedne si jinam. „Sedím tu od Prahy. Nebudu se kvůli vám zvedat. Najděte si jiné místo, je jich tu spousta,“ oponovala mi dáma. Ve vlaku sice nějaká volná místa ještě byla, ale rozhodně jsem neměl v úmyslu zabrat jiné rezervované místo a způsobit někomu dalšímu podobně nepříjemnou situaci, jakou nyní způsobuje ona dáma mě. „Ta místa sice v tuhle chvíli volná jsou, ale já mám rezervované tohle místo, tak nechápu, proč bych si měl sedat někam jinam,“ snažil jsem se znovu dobít své sedadlo. „Přestaňte se hádat o blbostech a jděte si sednou jinam,“ Vyjela na mě paní neurvale. V ten okamžik se ale již celý vagon zaplnil cestujícími z Plzně. Všechna sedadla byla obsazena a já si v tu ránu neměl kam sednout.
Ještě několik minut jsem se pokoušel dámu slovně zvednout z mého rezervovaného sedadla, ale marně. Vyčerpán z práce jsem neměl síly dále obhajovat své právo na sedadlo a odebral jsem se na túru po vlaku hledaje volné místo. Všude možně postávající lidé napovídali, že už je vše obsazeno. nezbývalo mi, než přečkat cestu ve stoje. Z mé hodinky a půl odpočinku se tak stalo bolestné čekání na odpočinek. Přibližně po hodině, kdy se mi už podlamovala kolena, se na jedné ze zastávek dáma z mého místa zvedla a vystoupila z vlaku. Konečně jsem si mohl alespoň na chvíli sednout.
V mém případě šlo o místenku, která sice není nijak významná, ale jde o právo a to by se mělo dodržovat. Jak bychom jinak mohli chtít, aby byla dodržována práva vůči nám, když nerespektujeme práva ostatních?
