Článek
Primátor Hlavního města Prahy, Bohuslav Svoboda, se v nedávném rozhovoru pro Radiožurnál vyjádřil dost neurvale na účet současných žáků devátých tříd a jejich matek. Vinou lhostejnosti bývalého vedení Prahy se dostalo hlavní město do situace, kdy absolutně kapacitně nezvládá nápor uchazečů o studium na středních školách. Paradoxem je, že o přicházejícím náporu vědělo vedení města s patnáctiletým předstihem a navíc člověk, který měl tehdy zajistit dostatečnou budoucí kapacitu škol a nic neudělal, sedí i dnes v primátorském křesle.
O zvýšeném počtu uchazečů víme patnáct let předem
Od začátku 20. století klesá významným způsobem v České republice porodnost. Některé roky se však zdají být plodnější než jiné. Nedávný boom v 70. letech přinesl tzv. husákovy děti, kdy vzrostla porodnost z běžných 150 tisíc na téměř 200 tisíc. Další novodobý výkyv mají na svědomí jejich potomci, respektive vnoučata. Roky 2008, 2009 a 2010 byly co se porodnosti týče nadprůměrné. Toto období čítalo ročně téměř 120 tisíc nově narozených, což je například v porovnání s rokem 2023 o 35 tisíc novorozenců více.
Úkolem vedení krajů a měst je zajistit těmto dětem důstojný život ve formě dostupného vzdělání, což není až tak nesplnitelný úkol, jak by se mohlo na první pohled zdát. Víme totiž tři roky předem, kolik bude potřeba míst ve školkách. Víme s šestiletým předstihem, kolik bude potřeba míst na základních školách. A víme dokonce patnáct let předem, v jakých lokalitách a kolik budeme potřebovat míst na středních školách. No a právě od zodpovědnosti z posledního jmenovaného dává nyní primátor hlavního města Prahy ruce pryč. Možná by se mu to dalo odpustit, kdyby byl ve funkci nováčkem, ale byl to právě Bohuslav Svoboda, kdo zastával funkci primátora hlavního města Prahy v letech 2010 až 2013. Byl to právě on, kdo viděl nejčerstvější data o porodnosti v předchozích letech a kdo měl podle nich jednat.
Primátor brojí proti vzdělanosti občanů Prahy
Namísto toho, aby nyní přijal zodpovědnost za promrhané roky a přiznal chyby, kterými je nynější generace žáků devátých tříd poznamenaná, ukazuje prstem na maminky, které chtějí pro své děti co nejdostupnější a nejkvalitnější vzdělání. Podle Bohuslava Svobody „chtějí mít všechny ty maminky dítě na gymnáziu a o odborné školy nejeví zájem“. To ale není podle dostupných dat pravda. Z pohledu na statistiky, které jsou uveřejněny na stránkách společnosti Cermat je jisté, že v Praze bylo v letošním roce z celkových 65 756 přihlášek podáno 8156 na čtyřleté gymnázium, což nevypovídá zrovna o přemrštěném zájmu.
Co ale jde z dat zcela jasně vyčíst je fakt, že oproti minulému roku dokázala Praha navýšit počet míst na čtyřletých gymnáziích pouze o 4 místa, ale v součtu všech středních škol jich dokonce 47 ubylo. To naznačuje, že Praha neučinila takřka žádné účinné kroky k navýšení kapacit pro tyto silné ročníky. Podle primátora Svobody „máme všichni představu, že dítě musí vystudovat gymnázium“, to ale podle něj „vyžaduje určitou hodnotu IQ od těch, co se na něj hlásí.“ Těmito slovy Bohuslav Svoboda prakticky říká, že matky jsou ty špatné, které vidí ve svém podprůměrném dítěti génia. Nesnaží se ale pouze primátor odvrátit pozornost od situace, do které jsme se dostali jeho vinou a kterou evidentně nezvládl?
V Praze je situace zdaleka nejhorší
V Praze je letos celkem 29 793 uchazečů o studium na jakékoliv veřejné střední škole, ovšem pouze 14 950 volných míst. To znamená, že téměř polovina všech uchazečů v Praze bude muset studovat střední školu, kterou nechce, nebo dokonce nebude studovat vůbec. Situace není ideální ani ve zbytku České republiky, kde se na žádnou školu nedostane přibližně 8 % uchazečů o studium na střední škole, avšak v žádném koutu země není stav tak kritický, jako v Praze.
Co chce primátor hlavního města Prahy rodičům a jejich dětem, kteří teď nemají kde studovat, svým jednáním naznačit? O tom můžeme jen spekulovat. Možná by byl rád, kdyby úroveň vzdělanosti v Praze klesla, což se pravděpodobně také stane, když nebudou tyto děti z kapacitních důvodů na žádnou školu přijaté. Nejhorší na tom všem je, že celá generace patnáctiletých zůstane navždy poznamenaná laxním přístupem jednoho člověka, který už měl být skoro dvacet let v důchodu.
