Máme čekat druhé Pompeje? V okolí české sopky sledujeme neobvyklou aktivitu

Po desetiletí se geologové a obyvatelé západních Čech uklidňovali termínem zemětřesný roj. Je to fenomén typický například pro obec Nový Kostel, kde se napětí uvolňuje postupně v tisících malých otřesů, místo jednoho ničivého. Jenže události z konce roku 2025 a počátku roku 2026 tuto rutinu narušují. Síla otřesů překračující hranici magnituda 3,5 už není jen „šimráním“ v hloubce, je to kinetická energie, která rozvibruje základy staveb a v lidech probouzí instinktivní strach.

Klíčovým faktorem je lokalizace. Zatímco tradiční roje se drží severně u Kraslic, současná aktivita se nebezpečně přiblížila k Františkovým Lázním a Vojtanovu. Geologicky vzato se epicentra posunula přímo na linii Oherského riftu – hluboké jizvy v zemské kůře, která kdysi sloužila jako dálnice pro žhavé magma. Pokud se země hýbe zde, nehýbe se jen kvůli tlaku kontinentálních desek. Hýbe se v místě, kde pod povrchem pulzují nahromaděné plyny a tekutiny z hlubokého zemského pláště.

Pro laika je otřes jako otřes. Pro vědce je to však zpráva v šifře. Běžná tektonika se projevuje ve chvíli, kdy se Horniny o sebe drhnou jako dva kusy suchého smirkového papíru. Napětí se hromadí a pak „cukne“. Vulkanický neklid pak nastává, když se magma, které se snaží prodrat vzhůru, chová jako hydraulický lis. Rozpíná se, zahřívá okolní podzemní vody a do trhlin v hornině vhání obrovské množství plynů. Právě tento proces vnikání magmatických fluid do zlomů může být tím, co dnes na Chebsku cítíme. Pokud by šlo o čistou tektoniku, otřesy by časem ustaly. Pokud je ale motorem stoupající magma, zemětřesení nejsou koncem procesu, ale jeho předehrou.

Zatímco školní výlety obdivují kráter Komorní hůrky jako „vyhaslou“ památku, na které Johann Wolfgang Goethe dokazoval vulkanický původ hor, moderní geofyzika používá jiný termín: spící. Rozdíl je zásadní. Vyhaslá sopka nemá žádný zdroj tepla ani přísun materiálu. Spící sopka je pouze v režimu „stand-by“.

Současná série otřesů u Františkových Lázní vyvolává spekulaci, zda se pod touto „turistickou atrakcí“ nezačal po stovkách tisíc let znovu plnit magmatický krb. V historii Země není 300 000 let (stáří poslední erupce) žádná doba. Pokud se k otřesům přidají další indicie – například změna teploty minerálních pramenů nebo zvýšený únik plynů z mofet (bahenních sopek) v nedalekém Soosu – otázka se změní z „jestli“ na „kdy“.

Leden 2026 nás tak staví před nepříjemnou pravdu: Žijeme v jedné z oblastí střední Evropy, kde se geologické hodiny mohou kdykoliv znovu spustit.

Leden 2026 se stal měsícem, kdy teorie o „klidném českém masivu“ dostala vážné trhliny. Během jediného čtvrtečního odpoledne a večera zaznamenaly přístroje seismické sítě Geofyzikálního ústavu sérii sedmi výrazných otřesů. Ten nejsilnější, s magnitudem 3,5, udeřil v hloubce necelých 12 kilometrů. Pro laika může jít o pouhé číslo, ale v geologickém měřítku západních Čech jde o projev, který odborníci označují za „silnější jev“.

Svědectví obyvatel z Kraslic, Sokolovska i Chebska vykreslují obraz, který známe spíše z aktivních sopečných oblastí světa: „Nebylo to jen zhoupnutí. Byl to hukot, hluboké dunění, které cítíte v kostech dřív, než ho slyšíte ušima,“ popisují lidé v makroseismických dotaznících. Drnčení okenních tabulek a cinkání skleniček v příbornících jsou sice drobné škody, ale psychologický dopad neustálého neklidu pod nohama je značný.

To, co vědce skutečně zvedá ze židlí, však není jen síla otřesů, ale jejich geografický pochod. Historicky byla „bezpečným“ epicentrem obec Nový Kostel – místo, kde se napětí uvolňovalo pravidelně a předvídatelně. Jenže už od ledna 2025 pozorujeme znepokojivý trend: seismická aktivita se začala „stěhovat“. Země se začala chvět v oblasti protkané vnitrodeskovými zlomy, které leží v těsném sousedství Komorní hůrky. Geofyzikové potvrzují, že nejde o pokračování starých procesů, ale o aktivaci zcela nových zlomových linií. V této specifické lokalitě byla dříve pozorována jen minimální nebo izolovaná aktivita. Náhlý výskyt zemětřesného roje u Vojtanova naznačuje, že podzemní tlaky hledají nové cesty k povrchu.

Zatímco klasická tektonika (pohyb desek) je procesem horizontálním, v této oblasti se musíme ptát na procesy vertikální. Co když tyto nové zlomy neotvírá jen mechanické pnutí v kůře, ale stoupající fluidy a plyny z hlubokého magmatického krbu? Právě aktivace zlomů v takové blízkosti nejmladšího vulkánu u nás vyvolává mrazivou otázku: Jsou tyto otřesy jen neškodným praskáním hornin, nebo jde o „pukání ledu“ předtím, než se pod Komorní hůrkou po stovkách tisíc let znovu pohne horké magma?

Když mluvíme o sopečné hrozbě, nelze nevzpomenout na Pompeje. Dlouhá staletí se věřilo, že obyvatele římského města v roce 79 n. l. překvapil výbuch Vesuvu jako blesk z čistého nebe, ale moderní archeologie a geofyzika dnes dokazují, že země pod jejich nohama „křičela“ celé roky předem a antičtí obyvatelé Neapolského zálivu nebyli k těmto otřesům hluší, pouze se na ně adaptovali natolik, že je přestali vnímat jako hrozbu. Plinius Mladší ve svých slavných dopisech uvádí, že otřesy tehdy „nebyly nijak zvlášť děsivé, protože v Kampánii byly běžné“, a právě tento falešný pocit bezpečí je alarmující paralelou k dnešnímu Chebsku, kde lidé při otřesech u Nového Kostela či Lubů jen zkontrolují skleničky v poličkách a pokračují v běžném životě, aniž by tušili, že v Pompejích byl tento zvyk rozsudkem smrti. Průlomová studie publikovaná v časopise Frontiers in Earth Science totiž na analýze koster nalezených v „Insula dei Castanti“ prokázala, že mnozí nezemřeli udušením popelem ani žárem, ale byli rozdrceni pod tíhou zřícených zdí. Tento „multidisciplinární zabiják“, tedy kombinace tektonických pohybů vyvolaných tlakem stoupajícího magmatu a následné sopečné činnosti, mění pohled na rizika i u nás v západních Čechách, protože pokud by se Komorní hůrka začala po stovkách tisíc let probouzet, prvním a možná nejvíce devastujícím projevem by nebyla láva, ale právě tato doprovodná zemětřesení, která by v blízkosti Františkových Lázní, kde dnes rostou nové rezidenční čtvrti přímo na tektonických zlomech, mohla proměnit moderní domovy v pasti podobné těm v Pompejích.

Otázka, zda je Komorní hůrka sopkou mrtvou, či pouze hluboce spící, představuje jeden z nejznepokojivějších geologických rébusů střední Evropy, neboť její stáří, odhadované vědci z Geografického ústavu v Heidelbergu na 250 000 až 400 000 let, představuje v kontextu planetární historie pouhé prchavé „mrknutí oka“, které ani zdaleka negarantuje definitivní vyhasnutí magmatického krbu. Tento sypaný struskový kužel, jenž vznikl dramatickou erupcí strombolského typ charakteristickou rytmickým vyvrhováním žhavých sopečných bomb, strusky a popela, které dnes můžeme studovat v opuštěných jámových lomech, totiž neleží v krajině náhodou, nýbrž trůní přímo na kritickém křížení dvou gigantických tektonických jizev: chebsko-domažlického příkopu a západního okraje oherského riftu. Právě tato křižovatka oslabené zemské kůry funguje jako ideální přívodní kanál pro magmatické síly z hlubin zemského pláště, přičemž aktuální přesun zemětřesných rojů z roku 2025 a 2026 naznačuje, že tato „hlaveň“ přírodního kanónu může být stále pod tlakem. Skutečnost, že se v blízkosti stále nacházejí mofety s úniky oxidu uhličitého a horké prameny, jasně dokládá, že magmatický systém pod Chebskou pánví nebyl nikdy zcela přerušen, a současný neklid pod nohama obyvatel tak může být prvním signálem, že se tato nejmladší česká sopka rozhodla ukončit svou čtvrtohorní siestu a připomenout svou ničivou sílu, která kdysi formovala tvář celého regionu.

Klíčem k pochopení toho, jak může seismický neklid z ledna 2026 probudit dřímající vulkán, je mechanismus, který vědci často přirovnávají k plechovce syceného nápoje. Pokud je magmatický rezervoár v hloubce pod Chebskem v tzv. stavu „primed“ – tedy nasycen plyny a tekutinami v kritické rovnováze – působí procházející zemětřesné vlny jako prudké zatřesení touto plechovkou. V ten moment se spouští bublinový efekt. Vibrace vyvolají náhlé uvolnění rozpuštěných plynů (zejména oxidu uhličitého) z magmatu. Tyto bubliny dramaticky zvětší svůj objem, čímž uvnitř podzemního rezervoáru vyvolají prudký nárůst tlaku. Horninové nadloží, které magma dosud drželo v hloubce, začne pod tímto vnitřním vřením praskat. K tomu se přidává mechanický efekt zubní pasty. Zemská kůra na Chebsku není monolit, ale skládačka ker. Když se tyto kry vlivem zemětřesení pohnou nebo se do sebe zaklesnou novým způsobem, mohou magmatické kapsy doslova sevřít. Tento tlak vytlačí žhavou viskózní hmotu skrze nově vzniklé trhliny vzhůru k povrchu.

Největším omylem laické veřejnosti je předpoklad, že pokud k erupci nedojde bezprostředně po otřesu, nebezpečí pominulo. Statistické studie publikované v Bulletin of Volcanology však varují před fenoménem časované bomby. Data ukazují, že po silných seismických událostech (jako jsou ty s magnitudem nad 3,5 z letošního ledna) zůstává riziko explozivní erupce zvýšené v horizontu dvou měsíců až dvou let. Proces, kdy se magma po protřepání „vaří“ a hledá cestu nově vzniklými puklinami, je totiž pomalý a plíživý. Dnešní dunění pod Františkovými Lázněmi tak může být jen první fází odpočtu, jehož finále může přijít v době, kdy už na dnešní otřesy dávno zapomeneme.

Fascinujícím rozměrem celého problému jsou místní pověsti, které v sobě možná nesou zkamenělou pravdu. Vyprávění o zlém lesníkovi a černých mužíčcích z nitra hory, po jejichž aktivitě „vyšlehly z jeskyně plameny“ a „budovy se otřásaly v základech“, nemusí být jen pohádkou. V geologickém čase je historie osídlení Chebska jen mžikem a je vysoce pravděpodobné, že naši předci byli svědky dozvuků post-vulkanické aktivity, kterou dnes věda suše nazývá mofetami či syn-eruptivní seismicitou. Lidová paměť si tak možná uchovala varování před „neklidným duchem hory“, který se dnes znovu obrací na bok.

Věda nás nabádá k racionální opatrnosti, nikoliv k panice. Je pravdou, že moderní technologie zachytí i mikro-otřesy, které by dříve zůstaly skryty, což může vytvářet iluzi nárůstu aktivity. Přesto jsou lokální anomálie na Chebsku – a zejména posun epicenter k Vojtanovu – jevy, které ignorovat nelze. Moderní studie varují, že i drobné změny vnějšího tlaku mohou posloužit jako poslední impuls pro zlom, který je již na hranici své stability.

Země pod Chebskem není statická deska, po které pouze chodíme, je to dýchající, živý organismus s hlubokými kořeny v rožhaveném zemském plášti. V kontextu tragického osudu Pompejí a našich současných znalostí o tom, jak snadno lze „probudit monstrum“, by bylo bláhové považovat současné dunění za neškodnou kulisu. Země se hluboce nadechla a my musíme s napětím sledovat, zda se tento výdech změní v oblak popela nad Komorní hůrkou, nebo zda se obr opět uloží k dlouhému spánku.

National Geographic, USGS, GFZ, BGS