Tchaj-wan ho stál život: Jsou za smrtí Jaroslava Kubery výhrůžky z Hradu?

Byl to politik, který se stal symbolem svobody slova a nekorektního humoru. Jaroslav Kubera, dlouholetý primátor a předseda Senátu, odešel náhle 20. ledna 2020. Zatímco oficiální lékařská zpráva hovoří o infarktu, příběh, který se odehrával v zákulisí nejvyšší politiky, naznačuje, že jeho srdce nevydrželo bezprecedentní tlak ze strany Pekingu a Pražského hradu.

Pro Jaroslava Kuberu nebyla plánovaná cesta na Tchaj-wan pouhým diplomatickým výletem nebo, jak sám s oblibou říkal, „čistě podnikatelskou misí“. Ve skutečnosti šlo o hluboký projev jeho politického přesvědčení. Jako celoživotní zastánce svobody a suverenity odmítal akceptovat, že by o itineráři druhého nejvyššího ústavního činitele České republiky měly rozhodovat cizí mocnosti. Kubera vnímal Tchaj-wan jako klíčového ekonomického partnera – třetího největšího asijského investora v ČR – a považoval za absurdní, aby se demokratický stát nechal v obchodních vztazích zastrašovat autoritářským režimem z Pekingu.

Navzdory tomuto věcnému postoji narazil na nevídaně tvrdou hradbu odporu. Stal by se totiž historicky nejvýše postaveným českým politikem, který kdy na ostrov zavítal, což Čínská lidová republika považovala za nepřípustné narušení politiky „jedné Číny“. K tlaku se však s nečekanou intenzitou přidal i tuzemský politický vrchol. Proti cestě se ostře postavil nejen premiér Andrej Babiš a předseda sněmovny Radek Vondráček, ale především prezident Miloš Zeman. Právě na hradní úrovni se spor o Tchaj-wan změnil z diplomatické neshody v osobní konfrontaci.

Kubera se snažil situaci zpočátku zlehčovat svým typickým humorem. Když ho Miloš Zeman na jedné ze schůzek varoval, že pokud na Tchaj-wan skutečně odletí, jejich osobní i politické vztahy definitivně skončí, Kubera to přešel s nadhledem. „To on jen tak straší. Naše vztahy jsou dlouhodobé, tyto věci jsou takové hrátky. Politicky jsme úhlavní nepřátelé, ale lidsky je to jiné,“ komentoval tehdy prezidentova slova pro média. Věřil, že letitá známost a vzájemný respekt mezi ním a Zemanem jsou silnější než aktuální zahraničněpolitický spor.

Realita, která se začala vyjevovat v posledních týdnech jeho života, však byla mnohem temnější než jen obvyklé politické „pošťuchování“. To, co Kubera původně vnímal jako folklór české politické scény, se postupně proměnilo v cílenou kampaň plnou výhrůžek, která neútočila jen na jeho politickou pozici, ale i na stabilitu českých firem. Hravost a vtip, které byly Kuberovou nejsilnější zbraní, začaly pod tíhou stupňujícího se nátlaku z čínské ambasády a Hradu poprvé v jeho kariéře selhávat.

Skutečný rozsah nátlaku vyšel najevo až ve chvíli, kdy už Jaroslav Kubera nemohl promluvit. Když jeho manželka Věra po pohřbu vyklízela manželovu pracovní aktovku, objevila dokumenty, které vnesly do celého případu trochu jiné světlo. Mezi oficiálními senátními deskami ležel dopis z čínské ambasády, jehož obsah byl pro diplomatické kruhy nevídaný. Peking v něm bez obalu varoval, že za Kuberovu návštěvu ostrova „budou české firmy platit“. Dokument jmenovitě zmiňoval klíčové exportéry jako Škoda Auto, Home Credit či klavíry Petrof, čímž z předsedy Senátu činil rukojmího ekonomických zájmů celé země.

Tento čínský nátlak by byl sám o sobě skandální, šokující však byla role, kterou v něm sehrál Pražský hrad. Dopis z ambasády nebyl Kuberovi doručen standardní cestou, ale předal mu ho prezident Miloš Zeman během novoročního oběda 14. ledna 2020. Dokument byl navíc doplněn interním přípisem hradního diplomata Rudolfa Jindráka. Ten ve svém stanovisku cestu označil za „krajně nevhodnou“ a varoval před dlouhodobým zmrazením česko-čínských vztahů. Pro Kuberu to byl jasný vzkaz, že v boji proti čínským hrozbám stojí jeho vlastní prezident na straně Pekingu.

Spekulace o pozadí vzniku těchto dokumentů nabraly na obrátkách po zjištěních Deníku N. Podle jeho zdrojů z diplomatického prostředí si tento ostrý a výhrůžný tón u čínské strany „objednal“ přímo hradní kancléř Vratislav Mynář. Cílem mělo být získání co nejsilnějšího argumentu, který by neústupného Kuberu zlomil a donutil ho cestu zrušit. Mynář sice jakékoli osobní angažmá v psaní dopisu popřel a odmítl vysvětlit okolnosti před senátním výborem, podezření z vlastizrady však zůstalo viset ve vzduchu.

Vratislav Mynář se později snažil situaci mírnit tvrzením, že s Kuberou udržoval nadstandardní, téměř přátelské vztahy, a dokonce si s ním tykal. Rodina zesnulého politika se však proti tomuto obrazu „přátelství“ s hněvem ohradila. Věra Kuberová i dcera Vendula shodně uvedly, že Jaroslav Kubera kancléřem hluboce opovrhoval a mluvil s ním jen v nejnutnější možné míře. „Manžel pana Mynáře opravdu nikdy nemusel. Měl ho za intrikána,“ uvedla vdova s tím, že Mynářovo tvrzení o blízkém vztahu je pouhá lež, která měla zakrýt fakt, že Kubera byl před smrtí vystaven šikanóznímu zacházení ze strany lidí, kteří mu měli být oporou.

Jaroslav Kubera byl pro veřejnost i své kolegy symbolem neutuchající energie. Člověk, který sršel vtipem i v těch nejvypjatějších momentech, se však v posledním týdnu svého života změnil k nepoznání. Podle dcery Venduly Vinšové se z dříve vitálního muže stal stín. Rodina, která s ním prožila přes půl století, poprvé za dvaapadesát let viděla Jaroslava Kuberu skutečně nervózního, uzavřeného a paralyzovaného stresem. „Najednou byl úplně jiný. Nemluvil. My jsme ho vůbec neviděly,“ popsala dcera poslední dny otce, který své trápení tajil, aby své nejbližší ušetřil.

Zlomovým bodem se stal 14. leden, den novoročního oběda s prezidentem Milošem Zemanem na Pražském hradě. Ačkoliv Kubera oficiálně tvrdil, že schůzka proběhla normálně, jeho tělo vyslalo varovný signál. Po návratu z Hradu mu bylo fyzicky špatně a zvracel. Večer trávil neklidným přcházením po zahradě, což u něj bylo zcela neobvyklé. Právě na tomto obědě mu byl předán onen osudný výhrůžný dopis, který v něm zřejmě definitivně zlomil přesvědčení, že politické spory zůstanou jen v rovině slovních přestřelek.

Tlak vyvrcholil v pátek 17. ledna během recepce k oslavám čínského nového roku. Scéna jako z thrilleru se odehrála přímo na čínské ambasádě v Praze. Zatímco Kuberovu manželku odvedli do sálu k prodlouženému kulturnímu programu, samotného předsedu Senátu si čínský velvyslanec Čang Ťien-min vyžádal k jednání mezi čtyřma očima. Nikdo z doprovodu ani českých diplomatů nesměl být přítomen. V uzavřené místnosti čelil Kubera půl hodiny neznámému tlaku. Když se po skončení schůzky manželka ptala, co se dělo, odpověděl jen stručně: „Pana velvyslance odvolají, protože jsem neustoupil.“ Podle lékařských odhadů, se kterými později rodina pracovala, mohl právě v tento den, v důsledku extrémního vypětí, začít jeho srdeční kolaps.

Poslední víkend strávil Kubera na kongresu ODS, kde se ještě snažil držet svou masku energického politika, ale pamětníci zpětně potvrzují, že to byl „jiný Jarda“. V pondělí 20. ledna ráno už tělo definitivně vypovědělo službu. V jeho teplické senátní kanceláři ho postihla náhlá nevolnost, která rychle přešla v masivní infarkt myokardu. Přestože mu asistentka okamžitě přivolala pomoc a záchranáři bojovali o jeho život v sanitce i v nemocnici, Jaroslav Kubera dopoledne zemřel.

Přestože oficiální pitevní protokol doručený rodině označil za příčinu smrti infarkt myokardu, zpráva namísto klidu přinesla další vlnu pochybností. Dokument potvrdil, že u Jaroslava Kubery došlo k ucpání tepny, avšak časový rámec nálezu byl alarmující. Primářka rodině sdělila, že změny na srdci odpovídaly akutním problémům trvajícím několik dní. To by přesně odpovídalo krizovému období mezi páteční schůzkou s čínským velvyslancem a osudným pondělkem. Podle ošetřujícího lékaře byl Kubera jinak zdravým a aktivním mužem, jehož srdce nejevilo známky dřívějšího onemocnění – infarkt byl podle něj přímým vyústěním „šíleného psychického tlaku“.

Nejvíce kontroverzí však vzbudil přístup k toxikologickému vyšetření. Vzhledem k neobvyklým okolnostem a náhlé změně Kuberova stavu po návštěvách na Hradě a čínské ambasádě rodina otevřeně vyslovila podezření na možnost otravy. Pitevní zpráva na toto téma odpověděla způsobem, který pozůstalé neuspokojil: ačkoliv byl preventivně zajištěn materiál pro toxikologickou analýzu, rozbor nebyl nikdy proveden. Odůvodnění znělo, že pitevní nález infarktu byl natolik „jednoznačný“, že další zkoumání nebylo indikováno. „Když jsme zmínili možnost otravy, bylo nám řečeno, že i kdyby tam něco bylo, za dva dny je to z těla pryč a nikdo nic nepozná,“ posteskla si dcera Vendula s tím, že pravdu o tom, co se dělo za zavřenými dveřmi ambasády, se už svět zřejmě nikdy nedozví.

Smrt Jaroslava Kubery paradoxně dodala plánované cestě na Tchaj-wan mnohem větší váhu, než jakou by pravděpodobně měla za jeho života. To, co mělo být podnikatelskou misí, se stalo symbolem národní hrdosti a vzdoru proti diktátu. Kuberův nástupce v čele Senátu, Miloš Vystrčil, se rozhodl v cestě pokračovat a svůj historický projev v tchajpejském parlamentu uzavřel slavným výrokem „Já jsem Tchajwanec“. Dokončil tak cestu, kterou Jaroslav Kubera zaplatil cenou nejvyšší. Za tuto neochvějnou podporu byl Kubera in memoriam vyznamenán tchajwanskou prezidentkou nejvyšším státním vyznamenáním pro cizince – Řádem příznivých oblaků.

V kontrastu s mezinárodním uznáním zůstala hluboká trhlina na domácí scéně. Když prezident Miloš Zeman oznámil záměr udělit Kuberovi Řád Bílého lva, vdova Věra Kuberová toto vyznamenání z rukou prezidenta rezolutně odmítla převzít.