Vede Kolský vrt skutečně do pekla? Co stojí za nářky z nahrávky?

Na odlehlém Kolském poloostrově, nedaleko ruské hranice s Norskem a Finskem, se nachází opuštěný areál SG-3, kdysi pulzující centrum vědeckého výzkumu, dnes připomíná spíše kulisy postapokalyptického filmu. Betonové budovy s rozbitými okny chátrají a nad celou oblastí se tyčí zrezivělá věž s utrženou špičkou, jako nějaký svědek dávných ambicí. Pod nenápadným ocelovým poklopem se však skrývá něco pozoruhodnějšího, a to vrt s hloubkou přes 12 km.

Historie tohoto unikátního projektu sahá do 70. let 20. století, do doby vrcholící studené války. Zatímco Spojené státy a Sovětský svaz soupeřily o prvenství ve vesmíru, zrodila se nová fronta. Američané zahájili projekt Bertha Rogers v Oklahomě, s cílem vyhloubit nejhlubší vrt na světě, na což Rusko zanedlouho odpovědělo ohlášením expedice k zemskému jádru. Pro svůj projekt si sověti vybrali geologicky zajímavou oblast Baltského štítu na Kolském poloostrově. Závod o nejhlubší díru planety tak mohl začít.

Vrtání na Kolském poloostrově odstartovalo 24. května 1970 s ambiciózním cílem dosáhnout hloubky 15 kilometrů. Denně se na projektů podílely desítky odborníků, kteří s pomocí nejmodernější techniky, v čele se speciálně zkonstruovaným vrtákem Uralmaš, postupně pronikali do nitra Země. V hloubce tří kilometrů učinili vědci první nález. Objevili minerál podobný měsíční hornině. V šesti kilometrech nalezli dokonce rozsáhlé zásoby zlata. Klíčový moment však nastal 6. června 1979, kdy Kolský vrt dosáhl hloubky 9 584 metrů a překonal americkou Berthu Rogers, čímž se stal nejhlubším vrtem na světě. Přestože slavil Sovětský svaz úspěch, rozhodl se pokračovat v pracích.

Brzy se ukázalo, že cesta k patnácti kilometrům bude mnohem náročnější, než se zdálo. V roce 1983 dosáhli 12. kilometru a práce byly na rok přerušeny. Po obnovení vrtání došlo k nehodě, při které se ulomila téměř pětikilometrová část vrtací soustavy. Práce musely začít znovu od téměř sedmikilometrové hloubky a dvanácti kilometrů dosáhly až po dlouhých šesti letech. Pásmo dvanácti kilometrů se však ukázalo jako kritické. Rostoucí odpor hornin a především mnohem vyšší teplota, než se původně odhadovalo, nakonec vedly k předčasnému ukončení projektu v roce 1994 v hloubce 12 262 metrů.

Přestože cílové hloubky nebylo dosaženo,, Kolský vrt přinesl řadu významných věděckých objevů. Jedním z nejpřekvapivějších bylo zjištění, že život na zemi mohl vzniknout až o 1,5 miliardy let dříve, než se předpokládalo. Vědci totiž objevili zkamenělé mikroorganismy staré přes 2,8 miliardy let. V hlubokých vrstvách byla také objevena voda, což bylo do té doby považováno za nemožné, a metan, který podpořil hypotézu o nebiologickém původu ropy a zemního plynu. Celkem se během vrtání učinilo na 12 tisíc nových geologických objevů.

Nicméně, kromě vědecký poznatků, se s Kolským vrtem spojila i mnohem senzačnější událost. Přibližně v době ukončení prací se ve finských médiích objevila zpráva o tom, že ruští vědci v hloubce dvanácti kilometrů narazili na rozsáhlou dutinu a zaznamenali extrémní nárůst teploty na 1100 °C. Zvědaví vědci údajně do hlubin spustili mikrofon a pokusili se zaznamenat tamní zvuk. Když si nahrávku přehráli, prohnal se jim mráz po zádech. Mikrofon totiž v nitru Země zachytil lidské nářky. Vrt měl totiž dosáhnout tak ohromné hloubky, že otevřel bránu samotných pekel a nářky z nahrávky měly patřit hříšníkům, kteří zde trpí.

Přestože se zpráva objevila v renomovaném finském deníku Etela Soumen, ukázalo se, že se jedná o nesmysl, který se pravděpodobně rozšířil na základě rozhovoru s některým z vědců, který mohl zmínit, že zvuky z hlubin vzdáleně připomínají lidské výkřiky. Teorii o hlasech z nitra Země navíc podpořila i zvuková nahrávka, která se začala díky nastupující éře digitálních technologií velmi rychle šířit. Ta byla ovšem později identifikována jako upravená zvuková stopa z hororu Krvavý baron z roku 1972. Nahrávku si můžete pustit níže.

Než však vyšla pravda o nářcích z nahrávky najevo, vypukla ještě jedna mediální lavina. Norský učitel, Age Rendalen, se po zhlédnutí reportáže americké křesťanské televize TBN o údajných nářcích z pekla rozhodl provést sociální experiment a zjistit, jak velkým absurditám jsou lidé schopni věřit. Poslal do TBN dopis, v němž se představil jako poradce norského ministerstva spravedlnosti a poděkoval za reportáž, která ho prý přivedla zpět k víře. K dopisu přiložil výstřižek z norského deníku Asker Baerums Budstikke s vlastním překladem. Zatímco originální článek pojednával o stavebním inspektorovi, Rendalenův překlad líčil neuvěřitelný příběh o zářící postavě s netopýřími křídly, která vylétla z vrtu a na obloze se objevil nápis „Ovládl jsem vás“. Dále zpráva tvrdila, že ruská vláda nutí osazenstvo vrtu k mlčení a v oblasti operují zdravotnické týmy, které obyvatelům podávají léky na vymazání paměti.

Neuvěřitelné se stalo skutečností. NTB bez ověření tuto absurdní zprávu zveřejnila a převzala ji dokonce i další média. Přestože za krátko Rendalen přiznal, že šlo o jeho mystifikaci, titulky o „proražení pekelné brány“ se objevovaly nadále.

Zatímco svět žil legendou o pekelné díře, samotný areál SG-3 postupně ztichl. Vědci a technici jej opustili v roce 2008. Dvanáct kilometrů dlouhý vrt a jednadvacet centimetrů široký otvor střeží už jen ocelový poklop. Kolský vrt tak zůstává jen nejhlubší umělou dírou na světě, zapsanou v Guinnessově knize rekordů. O nejhlubším vrtu byl v roce 2020 dokonce natočen hororový snímek s názvem Superdeep (Kolskaja sverchglubokaja).

Zdroje: Prima Zoom, Epocha Plus, TN Nova, ČSFD, Wikipedia, 100+1