Viktor Orbán není v žádném případě jako Václav Havel, pane Turku

Václav Havel a Viktor Orbán. Dva muži, kteří v roce 1989 stáli na tribunách a křičeli, že sovětská vojska musí domů. Tím však veškerá podobnost končí. Pokud Filip Turek tvrdí, že Orbán je maďarským Havlem, zapomíná na to podstatné: co tito muži udělali s mocí, když ji konečně dostali.

Václav Havel do úřadu prezidenta vnesl koncept, který sám nazýval „nepolitickou politikou“. Pro něj nebyl post hlavy státu cílem, ale prostředkem k obnově morální integrity národa po desetiletích komunistické devastace. Havlův přístup k moci byl bytostně defenzivní – moc pro něj byla břemenem a odpovědností, nikoliv nástrojem k ovládání druhých. Nejsilnějším důkazem tohoto postoje byl červenec roku 1992. V momentě, kdy bylo jasné, že rozdělení Československa je nevyhnutelné a proběhne mimo jeho kontrolu, Havel zvolil abdikaci. Raději se vzdal nejvyššího úřadu, než aby asistoval u procesu, se kterým vnitřně nesouhlasil, nebo aby ohýbal ústavní zvyklosti ve snaze udržet se u kormidla za každou cenu. Tím položil základy české ústavnosti: ukázal, že instituce a principy jsou důležitější než osoba, která je právě zosobňuje.

Naproti tomu Viktor Orbán po svém drtivém návratu v roce 2010 nastoupil cestu systematické ofenzivy proti všem nezávislým centrům moci. Zatímco Havel se snažil prostor pro politiku uvolňovat občanské společnosti, Orbán jej začal agresivně vyklízet pro své loajalisty. Během své šestnáctileté éry, která skončila až letos, přetvořil Maďarsko v to, co politologové nazývají „eletkorální autokracií“. Ústava se pro něj stala pouhým technickým dokumentem, který jeho dvoutřetinová většina měnila v noci, za zavřenými dveřmi a bez diskuse s opozicí. Každá taková změna měla jediný účel: zabetonovat moc strany Fidesz, omezit pravomoci ústavního soudu a podřídit soudní systém vládní kontrole.

Tento proces „těžení státu“ zasáhl i ty nejjemnější tkáně společnosti. Orbánova vláda provedla bezprecedentní převod státního majetku a univerzit pod kontrolu soukromých nadací ovládaných vládními politiky, čímž si zajistila vliv na akademickou svobodu i budoucí elity. Veřejnoprávní média se pod jeho taktovkou proměnila v monolitickou propagační mašinu, která v předvolebním období prakticky vymazala opozici z éteru. Jak trefně poznamenala Danuše Nerudová, srovnávat Havlovu éru, definovanou budováním brzd a protivah, s Orbánovou érou, která tyto brzdy vědomě demontovala, není jen historická nepřesnost. Je to hluboké nepochopení samotné podstaty liberální demokracie, kterou Havel pomáhal křísit a Orbán se ji pokusil nahradit „neliberálním“ modelem postaveným na loajalitě k jedinému vůdci.

Jádrem Havlova politického odkazu byl koncept „života v pravdě“, který formuloval ještě jako disident v eseji Moc bezmocných. Pro Havla nebyla pravda jen absencí lži, ale aktivním odporem proti systému, který je postaven na klamu. Tuto morální integritu si přenesl i do úřadu prezidenta. Jeho zahraniční politika byla čitelná a hodnotově ukotvená: jako hlavní architekt našeho vstupu do NATO vnímal západní spojenectví jako jedinou efektivní hráz proti ruskému (tehdy postsovětskému) imperialismu. Havel si nedělal iluze o povaze moci v Kremlu a varoval, že bezpečnost střední Evropy je přímo úměrná její schopnosti vymanit se z východního vlivu.

Na opačném pólu stojí závěrečná fáze kariéry Viktora Orbána, která vyvrcholila letos v dubnu. Namísto Havlovy transparentnosti se Orbánův režim čím dál více propadal do sítě dezinformací a konspiračních narativů. Vyvrcholením se stal incident u plynovodu Balkan Stream, kde byl Orbán obviněn z přípravy operace pod „falešnou vlajkou“. Pokus využít nález výbušnin na srbsko-maďarské hranici k obvinění Ukrajiny a k vyvolání strachu z nedostatku energie byl podle opozice i mezinárodních analytiků čirým pokusem o manipulaci veřejného mínění těsně před osudovými volbami.

Tato propast je nejvíce patrná v přístupu k Rusku. Zatímco Havel nás dovedl na Západ, aby nás uchránil před „východními manýry“, Orbán z Maďarska udělal trojského koně Moskvy v Evropské unii. Jeho politika „otevření se Východu“ nebyla jen pragmatickým obchodem, ale ideovým příklonem k autoritářskému vidění světa. Jak kdysi trefně analyzoval Jan Petránek, Rusko vždy vnímalo liberální demokracii jako projev slabosti. Orbán této rétorice léta přizvukoval, když zpochybňoval evropské sankce, blokoval pomoc napadené Ukrajině a budoval s Vladimirem Putinem „obchody století“ typu jaderné elektrárny Paks II. Zatímco Havel pravdu používal jako zbraň proti diktatuře, Orbán se naučil používat nástroje diktatury k tomu, aby pravdu v Maďarsku ohýbal podle svých potřeb.

V pojetí Václava Havla byla rodina a soukromý život sférou, která má zůstat státu naprosto nedotknutelná. Havel, jakožto člověk, který zažil brutální zásahy totalitního režimu do nejintimnějších vztahů, ctil rodinu jako přirozené útočiště svobodného jedince. Nikdy by ho nenapadlo dělat z mateřství nebo otcovství předmět státního plánování či politické kampaně. Pro Havla byl stát služebníkem, který má vytvářet podmínky pro svobodný život, nikoliv institucí, která občanům diktuje, jak mají vypadat jejich rodinné vazby. Jeho vztah k nejbližším, zejména k první manželce Olze, byl založen na hlubokém partnerství a vzájemné úctě, nikoliv na ideologické šabloně „tradičních hodnot“.

Filipem Turkem opěvovaný důraz Viktora Orbána na rodinu má však k havlovské svobodě velmi daleko. Pod nablýskanou fasádou „ochrany tradic“ se skrývá chladné sociální inženýrství, které maďarská vláda dovedla do extrému. Orbánův režim proměnil rodinnou politiku v marketingový produkt. Systém finančních pobídek, jako je odpuštění daní pro matky se čtyřmi dětmi nebo bezúročné půjčky, které se při narození třetího potomka mažou, není ničím jiným než pokusem o koupi loajality a „výrobu“ nových občanů na zakázku státu. V tomto systému přestává být dítě zázrakem života a stává se položkou v národohospodářské bilanci – doslova výměnným obchodem za státní úlevy.

Tento tlak na „produkci“ maďarských dětí však doprovází i temná strana omezování osobních svobod. Orbánova vláda postupně přitvrzovala v restrikcích, které přímo zasahují do tělesné integrity žen. Symbolem tohoto útlaku se stalo nařízení, které nutí těhotné ženy před interrupcí povinně poslouchat tlukot srdce plodu. Zatímco Havel věřil v individuální svědomí a zodpovědnost, Orbánův stát se staví do role morálního arbitra, který používá citový nátlak jako politický nástroj. Rodina v Orbánově podání není soukromou svatyní, ale veřejnou institucí, která má sloužit k udržení národní identity a moci současné elity znárodněním pro potřeby režimu.

Není větší ironie, než když ve chvíli, kdy Filip Turek v televizním studiu konstruoval mýtus o „maďarském Havlovi“, začaly přicházet výsledky, které tento mýtus definitivně pohřbily. Maďarská společnost v rekordní volební účasti vystavila Viktoru Orbánovi závěrečný účet. Nešlo o pouhé střídání stráží, byl to sesuv půdy, který vynesl k moci Pétera Magyara a jeho stranu Tisza. Zatímco Turek opěvoval Orbánovu stabilitu, Maďaři hlasovali proti systému, který se za šestnáct let proměnil v nehybný monolit prorostlý klientelismem.

Orbánův odchod z premiérského křesla není lemován úctou a vděkem, jako tomu bylo u Václava Havla, ale hlubokou institucionální krizí. Odchází lídr země, která byla podle Transparency International v roce 2023 vyhodnocena jako nejzkorumpovanější v celé Evropské unii. Zatímco Havel po odchodu z funkce zůstal globálním symbolem morální autority a svědomí, Orbán po sobě zanechává stát s pošramocenou pověstí, oslabenými demokratickými pojistkami a ekonomikou závislou na loajalitě oligarchů.

Filip Turek se snaží se prodat konzervativní nacionalismus orbánovského střihu jako přirozené pokračování odkazu Sametové revoluce. Jenže fakta hovoří jasně: Václav Havel by se dnes s Viktorem Orbánem pravděpodobně ani nesešel u jednoho stolu. Havel, který i své politické nepřátele kultivoval silou argumentu a morálním apelem, by těžko hledal společnou řeč s mužem, který zneužíval tajné služby k zastrašování opozice a fabrikoval hrozby u energetických potrubí, aby si udržel moc.

Jeden z těchto mužů zanechal svou zemi svobodnou, sebevědomou a pevně ukotvenou v západních strukturách. Druhý ji zanechal hluboce rozdělenou, izolovanou v rámci EU a v podezření z masivního rozkrádání veřejných peněz. Jak trefně poznamenal hradní poradce Petr Kolář: „Patolízalské lokajství není strategie.“ Snaha Filipa Turka naroubovat Havlovu tvář na Orbánův režim není legitimním politickým názorem, ale čistou dezinformací, která má zakrýt fakt, že model, který Motoristé tak obdivují, v Maďarsku právě s rachotem zkrachoval.