Iluze o sankcích: Proč ekonomický tlak Rusko nezastaví a co nás učí historie

Jedním z nejtrvalejších a zároveň nejnebezpečnějších přesvědčení liberálního internacionalismu je víra, že ekonomický tlak může plnohodnotně nahradit vojenskou sílu. Tato doktrína, která se formovala po celé dvacáté století, předpokládá, že moderní státy jsou racionálními aktéry, pro které je prosperita obyvatelstva nejvyšší prioritou. Podle této logiky mají sankce, obchodní omezení a finanční izolace fungovat jako neviditelná svěrací kazajka, která zvýší náklady na agresi do takové míry, že vlády nakonec své dobyvačné cíle přehodnotí. Tato víra byla v bezprecedentním měřítku aplikována na ruskou válku proti Ukrajině. Očekávání byla obrovská: pád rublu, kolaps bankovního sektoru a následná nespokojenost, která donutí Kreml zasednout k jednacímu stolu, nebo dokonce povede k výměně režimu.

Realita se však s touto teorií dramaticky rozešla. Ačkoliv ruská ekonomika nepochybně vykazuje známky strukturálního napětí – od zpomalujícího růstu přes přetrvávající inflaci až po astronomické úrokové sazby a zhoršující se investiční vyhlídky – politický efekt se nedostavil. Místo toho se pravidelně znovu objevují naděje, že ekonomické problémy donutí Moskvu změnit kurz v budoucnu. Historie válečných konfliktů však pro tento optimistický názor nabízí jen velmi omezené potvrzení. Války se totiž zřídkakdy opouštějí jen proto, že se stávají finančně nákladnými. Konflikty, které se dotýkají identity státu nebo přežití režimu, končí nejčastěji až tehdy, když jsou státy vojensky poraženy na bojišti, když se vládnoucí koalice v důsledku vojenského debaklu rozpadnou, nebo když se zhroutí samotná fyzická schopnost státu ovládat své území. Ekonomický tlak, pokud je vůbec důležitý, obvykle působí pouze jako katalyzátor těchto procesů, nikoliv jako jejich primární příčina.

Přitažlivost ekonomického nátlaku pro západní demokracie je naprosto pochopitelná a zřejmá, protože slibuje geopolitický vliv bez nutnosti krveprolití vlastních vojáků. Historické záznamy však neúprosně naznačují, že jakmile začnou rozsáhlé války, ekonomické nástroje ztrácejí svou schopnost přímo a rychle ovlivňovat výsledky bojů. Společnosti pod tlakem totiž vykazují neobyčejnou míru adaptability, kterou ekonomické modely často podceňují. Lidé si zvyknou na nižší životní úroveň překvapivě rychle, pokud je jim předložen narativ o existenciálním ohrožení národa. Schopnost státu mobilizovat zdroje a schopnost obyvatelstva snášet strádání jsou ve válečných časech pružnějšími veličinami, než si míroví plánovači dokáží představit.

Učebnicovým příkladem této odolnosti je Německo v roce 1918. Spojenecké námořní blokády tehdy způsobily civilnímu obyvatelstvu nesmírné útrapy, odřízly průmysl od surovin a zemi uvrhly do hladu. Přesto se německá společnost nezhroutila okamžitě. Naopak, vyvinula fascinující a zároveň děsivý systém takzvané „Ersatz“ ekonomiky neboli ekonomiky náhražek. Když došla káva, začala se masově vyrábět a konzumovat náhražka z pražených žaludů a čekanky. Když nebyla bavlna a vlna na uniformy a civilní oblečení, textilní průmysl se přeorientoval na zpracování vláken z kopřiv a papírové příze. Chléb se pekl s příměsí pilin a bramborových slupek, a přesto společnost fungovala dál. Tato drastická adaptace umožnila Německu bojovat další roky i v podmínkách, které by se v době míru zdály nepřežitelné. Německo nakonec nežádalo o mír proto, že by káva ze žaludů byla nechutná nebo že by válka byla drahá. Ke kapitulaci došlo až v momentě, kdy se vojenská porážka na západní frontě protnula s naprostým vyčerpáním lidských rezerv, sociálními nepokoji a vzpourou námořníků v Kielu, což vedlo ke zhroucení císařského režimu.

Podobnou, ne-li drastičtější lekci nám dává Japonské císařství na počátku 40. let 20. století. Země čelila ropnému embargu ze strany Spojených států, které ji připravilo o palivo, na němž byly její ozbrojené síly existenčně závislé. Liberální logika by velela ustoupit a vyjednávat, aby se předešlo kolapsu. Japonsko však udělalo pravý opak. Embargo nespustilo omezení agrese, ale její eskalaci. Tokio si zvolilo válku a útok na Pearl Harbor právě proto, že věřilo, že ekonomické škrcení by ho bez boje učinilo strategicky bezbranným a vedlo by k pomalému zániku impéria. Vedení země dospělo k závěru, že je lepší riskovat zničující válku než přijmout pomalou ekonomickou smrt diktovanou cizí mocností. Konečný kolaps japonského válečného úsilí nebyl způsoben izolovaným ekonomickým tlakem, ale brutální kombinací námořní blokády, strategického bombardování měst a drtivých porážek na bojišti. Zkušenosti dnešního Ruska zapadají do tohoto širšího historického vzorce mnohem přesněji, než si mnozí přejí připustit.

Abychom pochopili, proč se ruská ekonomika nezhroutila tak, jak mnozí předpovídali, a proč se v obchodech neobjevují náhražky z kopřiv, musíme se podívat na specifický ekonomický model, který Kreml zavedl. Odborníci tento stav nazývají vojenským keynesiánstvím. V klasické tržní ekonomice by sankce a masivní odliv zahraničního kapitálu vedly k hluboké recesi. V Rusku se však děje něco jiného, co povrchní pohled na HDP zakrývá. Stát masivně pumpuje peníze do ekonomiky skrze zbrojní výrobu a výplaty vojákům. Výdaje na obranu jako podíl rozpočtu prudce vzrostly na úroveň nevídanou od dob Sovětského svazu. Továrny na Uralu jedou na tři směny, chrlí tanky, munici a vybavení, což vytváří obrovskou, umělou poptávku po pracovní síle.

Tento státní stimul má kaskádový efekt napříč celou společností. Nezaměstnanost v Rusku klesla na historická minima, což však v tomto kontextu není znakem zdravé ekonomiky, ale důsledkem toxické demografie: mobilizace statisíců mužů na frontu a emigrace dalších stovek tisíc mozků do zahraničí vytvořila akutní nedostatek lidí. To nutí zaměstnavatele, zejména ve zbrojním průmyslu, drasticky zvyšovat mzdy, aby vůbec někoho sehnali. K tomu se přidávají vysoké žoldy pro vojáky a obrovské odškodné pro rodiny padlých a zraněných. Tyto peníze proudí do nejchudších regionů Ruska, kde paradoxně zvyšují spotřebu a životní úroveň určitých vrstev obyvatelstva. Lidé v depresivních oblastech poprvé v životě splácejí hypotéky a kupují spotřební zboží, což roztáčí kola vnitřní ekonomiky.

Makroekonomická čísla o růstu HDP tak mohou vypadat na papíře pozitivně, ale skrývají realitu pálení budoucnosti. Jde o růst, který nevytváří žádnou dlouhodobou hodnotu. Vyrobený tank, který za týden shoří na donbaské frontě, nepřináší ekonomice žádný budoucí užitek, na rozdíl od investice do školství, infrastruktury nebo nových technologií. Ruská ekonomika se tak fakticky „kanibalizuje“ – přesouvá zdroje z produktivního civilního sektoru do neproduktivního válečného ničení. Dlouhodobé vyhlídky produktivity a technologické modernizace se dramaticky zhoršily. Přesto tento model plní svůj hlavní účel: umožňuje režimu pokračovat ve válce tady a teď. Dokud je stát schopen tisknout rubly a přerozdělovat rentu z prodeje surovin do vojensko-průmyslového komplexu, systém se nezhroutí, bez ohledu na to, jak neefektivní ve skutečnosti je.

Dalším klíčovým faktorem, který západní sankční strategie podcenila, je vnitřní dynamika a psychologie ruských elit. Předpoklad, že oligarchové a technokraté, zvyklí na luxusní život v Londýně a na francouzské Riviéře, vyvinou tlak na Putina, aby válku ukončil, se ukázal jako zcela mylný. Sankce v tomto ohledu zafungovaly přesně opačně – místo aby elity rozdělily a postavily proti Kremlu, zahnaly je do kouta a přimkly je ještě těsněji k režimu. Během posledních dvou desetiletí Putin systematicky omezoval politickou autonomii ekonomických hráčů, takže oligarchové z divokých 90. let již dávno nemají reálný vliv na bezpečnostní politiku státu. Sankce tento proces jen dokonaly a vytvořily pro ruskou smetánku hermeticky uzavřenou „zlatou klec“.

Elity, které byly nejvíce integrovány do globální ekonomiky, ztratily majetek, přístup k západním trhům a společenský status. Najednou zjistily, že na Západě jsou persony non grata a jejich majetek je v ohrožení. Jediné místo, kde mohou stále bezpečně operovat, vydělávat peníze a užívat si svobodu, je Rusko. Tím se staly na Putinově režimu závislejší než kdykoli předtím. Válečná ekonomika navíc nabízí nové, perverzní příležitosti k obohacení. Odchod západních firem umožnil masivní přerozdělení aktiv loajálním stoupencům režimu za zlomkové ceny. Obranné zakázky generují obrovské zisky pro vyvolené. Pro mnoho zasvěcených osob se tak pokračování války stalo nejen snesitelným, ale i materiálně výhodným.

K motivaci ziskem se přidává všudypřítomný, mrazivý strach. Možnosti odchodu jsou extrémně omezené a riskantní. Systém vysílá jasné signály a trestá jakýkoliv náznak neloajality tvrdými represemi, vězením nebo sérií „náhodných“ pádů z oken, které postihly řadu manažerů v energetickém sektoru. Technokraté v centrální bance a na ministerstvech, kteří možná soukromě s válkou nesouhlasí a vidí její ekonomickou nesmyslnost, dál profesionálně udržují ekonomiku v chodu. Vidí v tom jedinou cestu k osobnímu a profesnímu přežití. V Rusku neexistuje nezávislá ekonomická třída schopná vyvíjet kolektivní tlak. Všichni jsou nyní rukojmími systému, který sami pomáhali budovat. Loajalita se stala jedinou racionální strategií přežití.

Možná největší trhlinou v plánu na ekonomické udušení Ruska je geopolitická realita dnešního světa, která se zásadně liší od studené války. Západ sice sjednotil své řady, ale zbytek světa – takzvaný globální Jih – se k sankčnímu režimu nepřipojil. Tato nejednotnost poskytla Moskvě životně důležité ekonomické a logistické ventily. Rusko dokázalo s překvapivou rychlostí a efektivitou přesměrovat svůj obchod z Evropy do Asie. Čína, Indie, Turecko a další země sice válku rétoricky nepodporují, ale pragmaticky využívají situace k nákupu levných ruských surovin a k vývozu svého zboží na uvolněný ruský trh, čímž nahrazují západní dodavatele.

Mechanismus obcházení sankcí se stal sofistikovaným a globálním průmyslem. Ruská ropa, která měla být vyřazena ze světových trhů nebo podléhat cenovému stropu, nadále proudí k zákazníkům pomocí takzvané „stínové flotily“. Jde o stovky starších tankerů s neprůhledným vlastnictvím, registrovaných v daňových rájích a pojištěných mimo západní systém, které operují mimo dosah regulací G7. Indie nakupuje ruskou ropu v rekordním množství, rafinuje ji a ropné produkty pak často prodává zpět do Evropy. Formálně je to legální, fakticky to financuje Kreml. Penězovod, který měl vyschnout, tak stále teče, byť s menším proudem a vyššími náklady.

Ještě kritičtější je situace u technologií nutných pro vedení války. Přestože byl zakázán vývoz čipů, polovodičů a elektroniky do Ruska, tok tohoto zboží se nezastavil, pouze změnil trasu. Země Střední Asie, jako Kyrgyzstán či Kazachstán, vykazují ve svých statistikách neuvěřitelné nárůsty dovozu elektroniky z Evropy. Toto zboží však v těchto zemích nezůstává; „mizí“ během tranzitu a končí v ruských raketách, dronech a naváděcích systémech. Čína dodává obráběcí stroje, nákladní automobily a komponenty dvojího užití, které jsou klíčové pro udržení ruského zbrojního průmyslu v chodu. Tato síť prostředníků a ochota třetích zemí upřednostnit zisk před principy mezinárodního práva znamená, že Rusko nečelí totální izolaci. Sankce nefungují jako neprostupná zeď, ale spíše jako děravý plot, kterým odhodlaný a bohatý aktér vždy projde.

Nic z výše uvedeného neznamená, že ekonomický tlak je zcela irelevantní nebo zbytečný. Jde spíše o bolestivé vystřízlivění a pochopení toho, za jakých specifických podmínek by se ekonomika mohla stát rozhodujícím faktorem. Historie i současná analýza naznačují, že ekonomický kolaps v autoritářském režimu nastává obvykle skokově, nikoliv lineárně. Aby ekonomika skutečně ukončila válku, musel by nastat jeden ze tří extrémních scénářů, které jsou zatím v nedohlednu, ale v dlouhodobém horizontu je nelze vyloučit.

První možností je trvalé a drastické zhoršení vojenské výkonnosti Ruska, které by bylo tak závažné, že by překonalo schopnost státu mobilizovat i ty nejzákladnější zdroje. Pokud by Rusku došly nejen peníze, ale fyzické kapacity – ocel, chemikálie pro výbušniny, hlavně děl – pak by ekonomika přímo zastavila válku. Druhou cestou je narušení elitních rent tak hluboké, že by systém vnitřních úplatků a loajality přestal fungovat. To by vyžadovalo například kolaps cen ropy hluboko pod těžební náklady na dobu několika let, což by vyprázdnilo ruský Národní fond bohatství a znemožnilo Putinovi kupovat si klid v regionech a věrnost silových složek. Třetím scénářem je náhlý šok v oblasti masového blahobytu – nikoliv jen pomalé chudnutí, na které si lidé zvykají, ale skutečná katastrofa, jako je plošný nedostatek základních potravin nebo kolaps energetické sítě uprostřed zimy. To by mohlo vyvolat nepokoje, jež by ani posílená Národní garda nedokázala potlačit.

V současné době se však zdá, že žádná z těchto podmínek nenaplňuje očekávání. Ruská ekonomika je chudší, primitivnější a nebezpečně závislá na válce, ale je stabilní v tom smyslu, že dokáže generovat zdroje pro pokračování konfliktu v horizontu let. Pro tvůrce politik na Západě to přináší střízlivý závěr: spoléhat se na to, že sankce udělají špinavou práci za armádu, je nebezpečná iluze. Ekonomický tlak je maraton, který Rusko oslabí na desetiletí dopředu, omezí jeho velmocenské ambice a technologický rozvoj, ale válku na Ukrajině v dohledné době sám o sobě neukončí. Války, které jsou režimem vnímány a prezentovány jako existenční, končí na bojišti, nikoliv v účetních knihách centrální banky.