Macinka straší sjezdem sudetských Němců: Cíl je jasný, rozdělit lidi a udržet si voliče

Petr Macinka si z ministerstva zahraničí udělal prodlouženou ruku domácího politického marketingu. Navenek má reprezentovat stát, dovnitř ale vysílá signál vlastním voličům: nebojte se, zase máme nepřítele. Tentokrát jsou to sudetští Němci, příště Ukrajinci, jindy Brusel. Mechanismus je pořád stejný. Najít hrozbu, zvednout hlas, vyvolat podráždění a potom se postavit doprostřed vlastního tábora jako muž, který národ ochrání před nebezpečím, které sám pomáhá nafukovat.

Sudetoněmecký sjezd v Brně není zkouškou německých úmyslů. Je zkouškou české dospělosti. Zkouškou toho, jestli dokážeme po osmdesáti letech mluvit o těžkých dějinách bez toho, abychom z každé vzpomínkové akce vyráběli národní poplach. Macinka v této zkoušce zatím nepůsobí jako ministr země, která si je jistá sama sebou. Působí jako politik, který potřebuje, aby se země bála. Protože vystrašený volič je poslušnější volič.

Právě proto je jeho výrok, že si německý ministr vnitra Alexander Dobrindt a bavorský premiér Markus Söder sudetoněmecký sjezd v Brně „neužijí“, tak výmluvný. Není to věta silného ministra zahraničí. Je to věta člověka, který moc dobře ví, komu doma mluví do ucha. Neříká tím Německu žádnou hlubokou diplomatickou pravdu. Říká vlastním voličům: dívejte se, jsem tvrdý, nebojím se Němců, stojím proti nim, bráním vás. A právě v tom je celý problém.

Nechci, aby se sudetští Němci vraceli do českého pohraničí jako politický nárok. Nechci žádné zpochybňování českých hranic, žádné otevírání majetkových otázek, žádné pokusy vyprávět dějiny tak, jako by se sudetští Němci stali jen nevinnými oběťmi bez předchozího kontextu. Sudety jsou české území. Patří České republice a není důvod tuto věc ani na okamžik relativizovat. Právě proto mi vadí, když z tohoto tématu někdo dělá lacinou politickou rekvizitu.

Česká opatrnost vůči sudetoněmeckému tématu nevznikla z ničeho. Pohraničí nebylo idylickým místem, kde se národy jen míjely u piva a dechovky. V českých zemích existovalo dlouhé národnostní napětí, germanizace, nerovnost, pohrdání českým živlem a později také politická radikalizace, která se stala jednou z cest k rozbití republiky. Sudetoněmecký příběh nejde vytrhnout z henleinovského hnutí, mnichovského diktátu, nacistické okupace a české zkušenosti s tím, že soused se v určité dějinné chvíli nestal partnerem, ale nástrojem cizí moci.

Stejně tak nejde dělat, že poválečný odsun byl čistý a krásný akt dějinné spravedlnosti. Nebyl. Byl to tvrdý návrat úderu, často slepý, kolektivní a brutální. Češi měli po válce důvod nenávidět. Měli důvod chtít, aby se starý svět už nevrátil. Jenže důvod k nenávisti ještě neznamená, že každá odplata byla mravně čistá. Dospělá země má unést obě věci najednou. Umí říct, že česká historická bolest byla skutečná. A zároveň umí říct, že i česká ruka byla někdy těžká.

Macinka ale nepracuje s dospělostí. Pracuje s podrážděním. Místo aby řekl, že český stát odmítá jakékoli politické nároky, ale nehodlá se chovat jako malá vystrašená země, rozehrává starý reflex. Jako by někde za hranicí pořád čekal Němec, který se chce vrátit, vzít dům, přepsat katastr a znovu postavit českého člověka do kouta. To je obraz, který může fungovat ve volebním marketingu. Jako zahraniční politika je to ale ubohé.

Sjezd sudetských Němců se má v Brně konat jako součást Meeting Brno. Může se nám to nelíbit. Můžeme k tomu mít výhrady. Můžeme říct, že organizátoři podcenili českou citlivost. Můžeme trvat na tom, že žádný akt smíření nesmí přepisovat příčiny války, okupace a poválečného vývoje. To všechno je legitimní. Jenže něco jiného je kritický postoj a něco jiného politické strašení.

Česko a Německo dnes nejsou nepřátelské země. Jsou spojenci v Evropské unii a NATO, ekonomicky propojení sousedé a státy, které na sobě vzájemně vydělávají víc, než si část domácích křiklounů chce připustit. Už česko-německá deklarace z roku 1997 stála na vědomí bolestné minulosti i na snaze neudělat z minulosti věčné rukojmí budoucnosti. To neznamená zapomenout. Znamená to nenechat se dějinami vydírat pokaždé, když se někomu hodí starý nepřítel do nového politického letáku.

Navíc žijeme v Evropské unii. Občan Unie se může v jiné členské zemi pohybovat, žít tam a za běžných pravidel také kupovat nemovitosti. Toto není tajný sudetoněmecký plán. Toto je právní realita společného evropského prostoru. Němec si může koupit dům v Česku stejně jako Čech ve Španělsku, Chorvatsku nebo Německu. Strašit v roce 2026 tím, že sudetští Němci „přijdou zpátky“, je proto politicky účinné, ale prakticky prázdné. Kdo chce bydlet v Česku, nepotřebuje k tomu sudetoněmecký sjezd. Potřebuje peníze, smlouvu a katastr.

Je čím dál zjevnější, že Petru Macinkovi nejde o státní zájem, ale o čistou politickou scénu. O gesto. O budování obrazu tvrdého muže, který se neohroženě staví proti starému nepříteli. Jeho voliči nemají dostat složitý a nuancovaný obraz dějin, na to v jeho světě není místo. Mají dostat jednoduchou pastvu: jasného nepřítele, domnělou zradu a hrdinu, který je ochrání. Jakmile publikum tento rytmus jednou přijme, přestává se ptát, jestli je hrozba skutečná. Začíná prostě jen reagovat.

Toto je politika, která nepotřebuje řešit reálné problémy. Ona je potřebuje udržovat při životě. A když skutečný problém slábne, musí se přikrmit symboly. Jednou je to Brusel, podruhé Ukrajinci a teď sudetští Němci. Technologie politického podráždění zůstává stále stejná. Vezme se téma, které v lidech vyvolává obavu nebo historickou křivdu, vytrhne se z kontextu a použije se jako důkaz, že jen jeden jediný tábor ještě stojí na straně národa.

V tom se Macinka nevyhnutelně potkává s metodami Tomia Okamury. Nemusí mluvit stejnými slovy, ale mechanismus jejich moci je identický. Vyděsit, rozdělit, přivlastnit si roli zachránce a pak z tohoto strachu politicky žít. Zatímco Okamura to dělá dlouhodobě a bez obalu, Macinka k tomu přidává lepší oblek, ministerskou funkci a klausovský slovník starých křivd. Výsledek je ovšem stejně destruktivní: společnost se neučí přemýšlet, učí se pouze podrážděně reagovat.

Je proto nutné jasně říct, že kritika Macinkova stylu není obhajobou sudetoněmeckého politického snu. Toto není text o tom, že Češi mají sklopit hlavu a omlouvat se za vlastní dějiny. Právě naopak. Jsem Čech, stojím na straně českého státu a nevidím jediný důvod, proč by se pohraničí mělo znovu otevírat jako politické téma. Ale právě z úcty k našemu státu odmítám, aby se z české historické paměti dělala levná potrava pro politiky, kteří neumějí nabídnout nic lepšího než další vlnu hněvu.

Dospělá národní pozice by měla vypadat úplně jinak. Ano, víme, co se stalo před válkou. Víme, jakou roli sehrála část sudetských Němců při rozbití republiky. Víme, že český strach nebyl vymyšlený. Zároveň ale jako sebevědomý národ víme, že po válce se staly věci, které nebyly ani pěkné, ani lidsky jednoduché. A především víme, že dnešní Německo není nacistická říše, dnešní Bavorsko není Mnichov 1938 a sjezd v Brně není pochodem nepřátelské armády přes hranici.

Ideální by bylo nedělat z Brna bitevní pole historických fantazií. Chtělo by to chladné vědomí, že minulost existuje, ale současnost ji nemusí pořád dokola prohrávat. Bez falešných objetí a laciného dojetí, ale s respektem k faktu, že Evropa po roce 1945 vznikla právě proto, aby se staré rány nepoužívaly jako nekonečná politická munice.

Macinka zvolil opačný směr. Místo jistoty nabízí podráždění. Místo státnické pevnosti nabízí pózu. Místo klidné a sebevědomé pozice nabízí politický pokřik, který se dobře prodává lidem toužícím slyšet, že někdo konečně „udeřil do stolu“. Jenže bouchání do stolu není zahraniční politika. A už vůbec to není vlastenectví. Vlastenectví není schopnost najít si dalšího nepřítele. Je to schopnost nenechat vlastní zemi znovu a znovu tahat za její nejnižší pudy.

Sudetoněmecký sjezd v Brně není zkouškou německých úmyslů. Je zkouškou naší vlastní dospělosti. Petr Macinka v této zkoušce zatím nepůsobí jako ministr země, která si je jistá sama sebou. Působí jako politik, který ke své existenci potřebuje vystrašený národ. Protože vystrašený volič je poslušnější volič. A právě na tomto strachu stojí politika, která se sice tváří jako vlastenectví, ale ve skutečnosti nás jen znovu učí hledat nepřítele tam, kde by už dávno měla být paměť, odstup a klid.