Článek
Sudety nepředstavovaly jen území vymezené vládami v Praze nebo Berlíně; byl to prostor, kde se po sedm století budovala každodenní realita, ve které české a německé rodiny sdílely stejnou zemi, stejnou práci i stejnou budoucnost. Abychom pochopili tragédii roku 1938, musíme se vrátit hluboko do minulosti, až do dob králů z rodu Přemyslovců. Tehdy, ve 13. století, to byli naši vlastní panovníci, kdo pozval osadníky z německých zemí, aby pomohli zúrodnit neprostupné hvozdy a drsné pohraniční hory. Tito lidé nepřišli jako dobyvatelé s mečem v ruce, ale jako pozvaní hospodáři a řemeslníci, kteří se během staletí stali pevnou součástí této země. Během třiceti generací vybudovali z divočiny průmyslové srdce Evropy. Byli to němečtí skláři, jejichž um obdivoval celý svět, byli to textiláci, kteří oblékali kontinenty, a horníci, kteří v potu tváře dobývali z hloubi hor stříbro a uhlí. Sudety byly bohaté, hrdé a v každodenním provozu naprosto funkční.
V tomto příhraničí se po staletí neřešilo, kdo je „víc“. Žilo se v multikulturním světě, který byl pro každého přirozený. V jedné ulici stál český koloniál vedle německého řeznictví, v neděli se Češi i Němci scházeli v jednom kostele a večer usedali u jednoho stolu v hospodě. Jazyk nebyl barikádou, ale nástrojem – lidé běžně přecházeli z češtiny do němčiny podle toho, s kým zrovna mluvili. Vznikaly místní dialekty, kterým rozuměli jen lidé z hor, bez ohledu na národnost. Sousedi si půjčovali nářadí, pomáhali si při sklizni a jejich děti si spolu hrály na mezích, aniž by tušily, že by v jejich původu měl být nějaký rozdíl. Byla to krajina posetá křížky, božími mukami a hřbitovy, kde vedle sebe ležela jména jako Novák a Schmidt. Pro sudetského Němce nebylo domovem vzdálené Německo, ale konkrétní kopec, údolí nebo chalupa, kterou jeho rod budoval stovky let. Bylo to soužití postavené na vzájemné potřebě jeden druhého a na společné dřině.
Jenže v roce 1938 se tento svět začal rozpadat, a to nejdříve zevnitř. Na jaře toho roku ještě většina lidí v pohraničí žila život, který se zdál být pevný. Chodilo se do práce, děti spěchaly do školy a hospody byly plné řečí o počasí nebo úrodě. Politika sice hřměla z rádií, ale stále se lidem zdála být cizí. Lidé věřili v neochvějnou jistotu: že stát je tu od toho, aby je chránil. Jenže atmosféra se začala měnit plíživě, jako když se zatahuje obloha před bouří. V hospodách se najednou přestávalo mluvit česky. Ne proto, že by lidé zapomněli, ale proto, že se čeština stala znakem nepřítele. Na úřadech se objevovaly výhružné letáky a v noci se na vratech českých domů objevovaly vápnem malované nápisy. Lidé si začali všímat drobných detailů. Pohledy sousedů, se kterými roky žili, najednou ztvrdly. Místo pozdravu přišlo mlčení, nebo v horším případě otevřené pohrdání. Mnohým sudetským Němcům se v očích objevil nový, fanatický lesk – pocit, že se blíží jejich čas, kdy si budou moci vzít víc, než kdy měli. Pocit nadřazenosti, který jim do hlav tloukla propaganda, začal přerůstat v touhu po akci. Ještě než do země vtrhla německá armáda, začalo se v Sudetech tvořit zlo přímo zevnitř, z rozbitých vztahů lidí, kteří spolu dříve sdíleli chleba.
Čeští uprchlíci ze zabraného pohraničí na Břeclavsku si odvážejí svůj majetek na žebřiňácích
Když se soused stane predátorem a nastoupí strach
Šeptanda začala být děsivější než jakékoli oficiální zprávy. Lidé si potichu za zavřenými dveřmi vyprávěli o tom, že někde někoho zbili, že soused odvedle najednou zmizel, že četníci z vedlejší vesnice raději odjeli uprostřed noci, protože jim vyhrožovali smrtí. Zprávy byly kusé, neověřené a plné rostoucího strachu. Nikdo přesně nevěděl, co se skutečně děje – a právě ta nevědomost byla nejhorší. Stát na mapě pořád existoval, ale v každodenní realitě se hroutil. Ozbrojené úderky Sudetendeutsches Freikorps už nečekaly na rozkazy zvenčí. Byly složeny z místních mužů – kluků, kteří chodili s českými dětmi do třídy, tátů, kteří pracovali v jedné fabrice. Tito lidé teď po nocích terorizovali české rodiny, zapalovali stohy a stříleli po četnických stanicích. Byl to psychologický teror, který měl jediný cíl: zlomit Čechy dřív, než dojde k jakémukoli diplomatickému jednání. Aby každý Čech v pohraničí věděl, že když v noci usíná, není to stát, kdo vládne jeho ulici, ale ozbrojený fanatik z vedlejšího baráku.
A pak přišel definitivní konec všech iluzí. Mnichovská dohoda. Zpráva se šířila rychle, ale její skutečný, drtivý význam lidé pochopili až ve chvíli, kdy ji uviděli na vlastní oči v podobě cizích vojáků. Najednou bylo jasné, že stát ustoupil. Že hranice, která je měla chránit, se prostě rozplynula. Že to, co bylo ještě včera hrdým Československem, je dnes Německem. Bez možnosti výběru.
Ten zlom byl brutální a fyzický. Ozbrojení muži s hákovými kříži na rukávech začali otevřeně a bez skrupulí rozhodovat o tom, kdo tu smí zůstat a kdo musí pryč. Jste Čech? Státní zaměstnanec? Učitel? Železničář? Četník? Stačilo jedno z těchto označení a člověk věděl, že pro něj není návratu – pokud chce přežít. Někdy dostali lidé hodinu. Někdy jen pár minut. Byly to scény, které trhají srdce i po mnoha desetiletích: vzít si jen to nejnutnější, co člověk unese v rukou nebo v rozbitém kočárku. Dům, který rodina stavěla desítky let, zůstal otevřený dokořán. Na stolech často stydla nedojedená snídaně. V dětských pokojích zůstaly hračky, na zdech visely rodinné fotografie, ve skříních bylo vyrovnané oblečení. Všechno to, co tvořilo domov a identitu těch lidí, tam zůstalo. Bez náhrady. Bez práva. Bez jakékoli naděje na brzký návrat.
26. září 1938, Hazlov, Československo. Na snímku jednotky SS a sudetští Němci.
Mnichovská zrada a dům s otevřenými dveřmi
Ti, kteří neodešli včas nebo věřili, že se jich to netýká, často skončili tragicky. Zatýkání nebralo konce. Vlaky plné československých občanů směřovaly hluboko do vnitrozemí Německa, do míst, o nichž lidé dosud slyšeli jen v děsivých šeptandách. Dachau. Sachsenhausen. Koncentrační tábory, které fungovaly a pohlcovaly české lidi ještě předtím, než vypukla skutečná válka. Ještě v době, kdy se celé Evropě tvrdilo, že mír byl zachráněn a stabilita zajištěna. Podle historických výzkumů bylo během několika týdnů zabito kolem čtyř set československých občanů. Ne v boji na frontě, ale při násilí, které mělo jediný účel: zastrašit všechny ostatní. Bylo to násilí veřejné a exemplární. Další desítky tisíc lidí byly uvězněny nebo deportovány. Stovky tisíc byly vyhnány. To však nejsou jen statistická čísla v archivu. Jsou to prázdné domy, rozervané a rozdělené rodiny a děti, které zůstaly bez svých prarodičů, bez školy, bez jistoty, že se jejich rodiče ještě někdy vrátí z práce nebo z úřadu.
Pro děti to byl konec světa, jak ho znaly. Najednou nespaly ve svých postýlkách, ale v tělocvičnách, na podlahách u příbuzných nebo v provizorních ubytovnách ve vnitrozemí. Viděly dospělé, silné muže, své otce a dědy, jak se klepou strachy a pláčou bezmocí. Viděly rodiče, kteří nevěděli, co s nimi bude zítra. Některé z těch dětí už nikdy svého otce neviděly. Jiné slyšely jen tlumeným šeptem, že „tatínek skončil v koncentráku“. Bylo to slovo, které tehdy ještě nikdo pořádně nechápal, ale jehož mrazivý chlad cítil v kostech každý z nich.
Ale čas se nezastavil. Šest let nacistické okupace, šest let každodenního ponížení, poprav a neustálého strachu o holý život vytvořilo v lidech obrovský, hluboký a temný rezervoár nenávisti. Když v květnu 1945 konečně utichly zbraně, v českém pohraničí nenastalo ticho míru. Nastalo ticho před druhou, stejně ničivou bouří. Byl to jako přetlakovaný kotel, který pod šesti lety útlaku musel nevyhnutelně vybuchnout. A on vybuchl se vší ničivou silou. Ti, kteří v roce 1938 utíkali v noci s jedním kufrem a slzami v očích, se teď vraceli. Ale už to nebyli titíž lidé, kteří kdysi odcházeli. Byli to lidé, kteří viděli hořet Lidice, kteří přežili nelidské lágry, kteří pohřbili své blízké v hromadných hrobech. Chtěli spravedlnost. Jenže spravedlnost má v době, kdy ještě teče krev a pach spálenišť je v nose, velmi často tvář prosté msty.
Rok 1945: Když se oběť stala soudcem i katem
Kyvadlo dějin se zhouplo zpátky. A bralo s sebou všechno, co mu stálo v cestě, bez ohledu na nevinnost. První měsíce po válce nebyly o zákonech, nebyly o právu. Byly o emocích, které se utrhly z řetězu. Historie tomu dnes říká „divoký odsun“, ale pod tímto názvem se skrývá syrová a krvavá realita tisíců nocí, kdy se karta osudu obrátila. Stejně jako v roce 1938 bušily na dveře ozbrojené skupiny, tentokrát však s rudými páskami „Revolučních gard“. Scénář byl mrazivě podobný tomu předchozímu, jen jazyk byl jiný a nenávist měla jiný směr. Bylo to léto chaosu a zmaru. Lidé, kteří se provinili jen svým původem nebo mateřskou řečí, byli vyháněni na návsi, biti a ponižováni před zraky ostatních. Násilí se už neschovávalo za letáky. Stalo se veřejným ventilem pro roky nahromaděné frustrace a bolesti. Na mnoha místech se odehrály věci, které dnes jen stěží chápeme a které se zdráhají učebnice popisovat – masakry, při nichž umírali nejen skuteční viníci, ale i ženy, starci a děti. Byl to slepý, živočišný hněv, který už neviděl konkrétního člověka, ale jen abstraktního „nepřítele“. V tu chvíli málokdo přemýšlel nad tím, že se stáváme zrcadlem přesně toho, co jsme celých šest let nenáviděli. Zlo, které sem přinesl nacismus, v nás zapustilo kořeny tak hluboko, že jsme ho v momentě našeho vítězství začali sami plodit.
Když se pak tento krvavý chaos začal měnit v organizovanou operaci pod bedlivým dohledem velmocí, nastoupila chladná, bezcitná byrokracie. 19. ledna 1946 se v Mariánských Lázních rozjel první oficiální transport. Na stejném nádraží, kde před lety davy nadšeně vítaly Hitlera, teď stály nekonečné, tiché fronty lidí s bílými páskami na rukávech. Scény byly až děsivě identické s těmi z roku 1938 – otevřené kufry na nástupišti, hrubé prohledávání osobních věcí, pláč vyčerpaných dětí a drsné, úsečné povely. Do dobytčích vagonů nastupovaly tři miliony lidí. Celá jedna civilizace, která Sudety budovala, obdělávala a kultivovala po staletí, byla během několika měsíců vytržena z kořenů a poslána do neznáma.
Mezi těmi vyhnanými byli samozřejmě fanatičtí nacisté, kteří si svůj trest zasloužili, ale vedle nich v těch vagonech seděli i ti, kteří s režimem neměli nic společného. Seděli tam staří lidé, kteří politice nikdy nerozuměli, matky, které jen chtěly v těžké době uživit své děti, a dokonce i němečtí antifašisté, kteří za války s nasazením života pomáhali Čechům. Princip kolektivní viny nehleděl na osobní statečnost ani na svědomí, hleděl pouze na mateřský jazyk v dokladech. Nejsmutnější postavou tohoto dějství byli ti, kteří zázrakem přežili holocaust. Německy mluvící Židé, kteří se vrátili z terezínských nebo osvětimských pekel do svých domovů, tam často nenašli nic než další perzekuci. Tehdejší úřady jim řekly: „Mluvíte německy, jste tedy nepřátelé.“ Ti lidé, kteří přežili nejhorší zlo v dějinách lidstva, byli znovu naloženi do stejných vagonů a vyhnáni ze země, kterou považovali za svůj domov. Právě zde se ukázala ta největší morální propast tehdejší doby – v zaslepenosti, která už neuměla rozlišit oběť od kata.
Prázdná krajina a dědictví zlatokopů
Když vlaky definitivně odjely, zůstalo v Sudetech prázdno. Ale nebylo to prázdno, které by se dalo snadno zaplnit novým životem. Do domů se sice nastěhovali noví osídlenci, někteří s poctivým úmyslem začít znovu a budovat, ale s nimi přišla i kalná vlna „zlatokopů“. Lidí, kteří v pohraničí neviděli nový domov, ale jen snadnou kořist. Vyrabovali nábytek, vybrali cennosti ukryté ve zdech, naložili, co se dalo, a domy pak nechali napospas zkáze a dešti. Stovky historických obcí, tisíce samot a staletých polních cest prostě zmizely z mapy, jako by nikdy nebyly. Krajina zmlkla. Noví osídlenci často neměli k půdě žádný vztah, nerozuměli jejím pramenům, jejím kopcům ani jejím hřbitovům. Vztah k soukromému majetku byl nevratně poškozen – pokud stát mohl naráz sebrat domov milionům lidí jen kvůli jejich původu, co bránilo tomu, aby ho zítra vzal těm novým? Tato nejistota vyústila v hlubokou apatii, která pohraničí drtí dodnes. Na troskách cizích životů se štěstí stavělo jen velmi těžko.
Roky 1938 a 1945 jsou dvěma stranami téže mince. Jsou mrazivou lekcí o tom, jak neuvěřitelně rychle se může zlomit lidská realita. Ukazují, jak propaganda, strach a ozbrojené skupiny dokážou během pár týdnů nahradit právo a zákon. Nejdříve přišlo násilí zvenčí, které nás mělo zlomit a ponížit. Pak přišlo naše vlastní násilí, které nás sice osvobodilo od německé menšiny, ale zároveň v nás samotných něco důležitého a lidského zabilo. Naučili jsme se, že kolektivní vina je přijatelný politický nástroj. Naučili jsme se, že vyhánění lidí z jejich domovů je „řešení“.
A právě toto ponaučení se nám o pár let později krutě a bolestivě vrátilo. Metody, které jsme v roce 1945 vyzkoušeli na Němcích – hromadné zabavování majetku, internační tábory, nucené vysídlení a dehumanizace – použili komunisté po roce 1948 na nás samotné. Na naše sedláky, na naše živnostníky, na naše „třídní nepřátele“. Spirálou nenávisti, kterou jsme pomáhali roztáčet, jsme si nevědomky připravili cestu k vlastní dlouholeté nesvobodě.
Sudety roku 1938 a 1945 jsou věčným mementem toho, jak snadno lze dehumanizovat souseda, se kterým jsme ještě včera sdíleli ulici. Je to lekce, že každé zlo, které se rozhodneme oplatit jiným zlem, v nás zůstane jako jed. Jizvy v našich horách už sice zarostly lesem a trávou, ale jizvy v naší národní identitě jsou stále citlivé na každý dotek. Ukazují nám, že pokud se jako lidstvo nenaučíme vystoupit z toho nekonečného kruhu pomsty, budeme odsouzeni k tomu, abychom své tragédie prožívali znovu a znovu – jen v jiných uniformách, pod jinými vlajkami a s jinými hesly na rtech. Rok 1938 není jen minulostí uzavřenou v zaprášených archivech. Je to varování, že ke zničení celého světa někdy stačí jen několik týdnů, mlčení okolí a falešný pocit, že se nás to ještě netýká.
Zdroje:
Padevět Jiří. Krvavé léto 1945. Academia, 2016.
Staněk Tomáš. Odsun Němců z Československa 1945–1947. Academia, 1991.
Antikomplex. Zmizelé Sudety / Das verschwundene Sudetenland. Antikomplex, 2003.
Kosatík Pavel. České okamžiky.
Matějka Zdeněk. Rodáci a odsunutí.
