Článek
Novoroční projevy politiků obvykle slouží jako symbolické shrnutí roku, případně jako pokus o širší oslovení veřejnosti. Mají být nadstranické, mírně smířlivé a alespoň formálně orientované na celek společnosti. Projev Tomia Okamury však do této kategorie nepatří. Ne proto, že by byl ostrý, kritický nebo kontroverzní, ale proto, že nebyl určen veřejnosti jako celku. Jeho adresátem nebyl národ, ale konkrétní voličské jádro SPD, které se v závěru roku ocitlo v nezvyklém zmatku.
Krize, jež vyústila v novoroční projev, nezačala o Vánocích ani na Silvestra. Začala mnohem dříve a paradoxně nikoli u samotného Okamury, ale uvnitř struktury, kterou dlouhodobě řídí s až manažerskou přísností. Ve chvíli, kdy stranou dosazený odborný nominant veřejně prohlásil, že Česká republika podporuje Ukrajinu, bude jí nadále dodávat zbraně a že se chystá na oficiální cestu na Ukrajinu k jednání s tamními představiteli, došlo k něčemu, co je pro SPD existenčně nebezpečné: rozpadla se jednotná linka výkladu reality.
Pro běžnou politickou stranu by šlo o nepříjemnost. Pro SPD, která stojí na důsledné jednoduchosti sdělení, na ostrém vymezení „my versus oni“ a na dlouhodobě pěstované skepsi vůči Ukrajině i západnímu bezpečnostnímu rámci, šlo o zásah do samotného jádra identity. V ten okamžik se neřešilo, zda je výrok pravdivý, realistický nebo diplomaticky vhodný. Řešilo se, že nepatří do příběhu, na kterém SPD vyrostla.
Následná vystoupení, včetně krátkých videí na sociálních sítích, kde jiný poslanec SPD dotyčnému fakticky vysvětluje, co má a nemá říkat, už jen podtrhla dojem improvizace a vnitřního chaosu. Pro část veřejnosti šlo o grotesku. Pro voliče SPD ale o varovný signál, že vedení strany na okamžik ztratilo kontrolu. A právě v této chvíli se začíná psát skutečný důvod novoročního projevu.
Novoroční projev jako nástroj krizového řešení, nikoli jako názor
V politice existují dvě základní strategie, jak reagovat na chybu. Buď se chyba vysvětlí, nebo se přepíše rámec, ve kterém vznikla. SPD dlouhodobě používá druhý přístup. Nikoli proto, že by byl nutně cyničtější, ale proto, že je účinnější pro práci s emocemi voličů, na nichž je její podpora postavena.
Novoroční projev Tomia Okamury nebyl reakcí na kritiku prezidenta, médií ani zahraničních partnerů. Byl reakcí na vnitřní narušení disciplíny, které hrozilo, že se přelije do ztráty důvěry. Okamura v projevu neřeší konkrétní výroky, nevrací se k osobám, neuvádí věci na pravou míru. Dělá něco mnohem sofistikovanějšího: znovu definuje konflikt.
Namísto otázky „co řekl náš člověk špatně“ staví rámec „kdo nás chce umlčet“. Namísto debaty o zahraniční politice nabízí příběh o zradě národních zájmů, o válce jako byznysu a o elitách, které se odtrhly od reality běžných lidí. To není náhodné. Je to návrat k osvědčenému schématu, v němž se SPD cítí bezpečně a kde její voliči nemusejí řešit detaily, ale pouze emoci.
Z hlediska politické komunikace je tento postup učebnicový. Okamura nepřesvědčuje nové publikum. On rekonsoliduje stávající. Nepřináší nové argumenty, ale obnovuje pocit sounáležitosti. A právě proto se reakce na sociálních sítích nesou v duchu potlesku, nikoli analytické debaty. Voliči netleskají obsahu, ale tomu, že „náš předseda je zpátky“ a že strana znovu mluví jazykem, který znají.
Důležité je si uvědomit, že tato strategie není spontánní. SPD je dlouhodobě řízená jako centralizovaný projekt, kde klíčová sdělení nevznikají zdola. Jakmile se objeví odchylka, následuje korekce. Novoroční projev byl právě touto korekcí. Nikoli ideologickou, ale organizační.
Prezident a premiér: dvě role, dvě motivace, dvě ticha
Do celého příběhu vstupují i další aktéři, jejichž reakce – nebo naopak mlčení – nejsou náhodné. Prezident Petr Pavel reagoval relativně ostře. Ne proto, že by chtěl vstupovat do stranické politiky, ale proto, že výroky předsedy SPD mají mezinárodní dopad. Z pohledu prezidenta nejde o vnitřní spor opozice, ale o signál směrem k zahraničním partnerům, který může poškodit důvěryhodnost České republiky.
Prezidentova kritika je institucionální. Neřeší, kdo má pravdu, ale upozorňuje na to, že třetí nejvyšší ústavní činitel nemůže mluvit způsobem, který je v přímém rozporu s oficiální zahraniční politikou státu, aniž by to mělo důsledky. V tomto ohledu je jeho postoj konzistentní a předvídatelný.
O to zajímavější je relativní zdrženlivost Andreje Babiše. Nejde o to, že by neměl názor nebo že by se bál reakce SPD. Jde o časování. Babiš se nachází ve fázi, kdy pro něj není výhodné rozbíjet křehkou rovnováhu sil. Potřebuje, aby politický systém fungoval alespoň do chvíle, než bude možné otevřeně přeskupovat mocenské vztahy.
Mlčení v tomto případě není slabost, ale kalkul. Babiš ví, že čas pracuje pro něj. Čím více se ostatní aktéři vymezují, tím méně musí on sám riskovat. Zatímco Okamura hasí požár uvnitř vlastní strany, Babiš vyčkává, až se situace vyvine natolik, že bude moci zasáhnout z pozice síly, nikoli reakce.
Proč novoroční projev splnil svůj účel
Celá epizoda kolem novoročního projevu Tomia Okamury není důkazem chaosu, ale naopak důkazem funkčního krizového řízení v rámci hnutí, které je často podceňováno jako nesystémové. SPD ukázala, že dokáže rychle identifikovat problém, převzít kontrolu nad narativem a vrátit se k osvědčenému modelu komunikace.
Projev nezměnil realitu, ale změnil způsob, jakým o ní její voliči přemýšlejí. A to je v politice často důležitější než fakta. Okamura nevysvětloval, neobhajoval a nekorigoval. Udělal něco mnohem efektivnějšího: uzavřel příběh dřív, než se rozpadl.
Z této perspektivy dává novoroční projev smysl. Ne jako názorový text, ale jako nástroj. Ne jako oslovení společnosti, ale jako interní signál. A především ne jako začátek nové fáze, ale jako návrat ke staré, osvědčené strategii, která SPD dlouhodobě drží nad vodou.
Otázkou zůstává, jak dlouho tento model bude ještě fungovat v prostředí, kde se politické konflikty stále více přesouvají z roviny emocí do roviny konkrétních důsledků. Novoroční projev krizi vyřešil. Neodpověděl však na to, zda podobné krize nepřijdou znovu – a zda příště už nebude nutné řešit víc než jen narativ.
