Článek
Není žádným tajemstvím, jak to fungovalo v Evropě ve 12. a 13. století. Byl to svět, kde žena nebyla samostatnou osobou – vždy to byla jen něčí dcera, manželka nebo vdova. Její život měl dva možné scénáře. Buď vdavky a jeden porod za druhým (a každý třetí tehdy končil smrtí matky nebo dítěte), nebo jednosměrná cesta od kláštera. Žádná jiná možnost zkratka neexistovala.
A právě ve společnosti, která démonizovala ženskou sexualitu a upírala ženám právo mluvit do vlastního života, se najednou objevilo něco téměř nepředstavitelného. Po celé Evropě začaly vznikat zvláštní komunity – nebyly to kláštery, přestože jejich obyvatelky chodily v prostém šatu, který řeholní roucho připomínal. Žily cudně a bez mužů, jenže na rozdíl od jeptišek mohly kdykoli sbalit své věci, odejít a třeba se vdát. Neživořily, nežebraly a nikdo nad nimi neseděl – žádný opat, žádný biskup, žádný muž. Říkalo se jim bekyně (beguinae) a jejich hnutí se v podstatě stalo první hromadnou ekonomickou emancipací žen v dějinách západní civilizace. Později za ni ovšem zaplatily vysokou cenu – střetem s inkvizicí.
Život bez mužů
Odkud se vlastně vzalo slovo bekyně? Nejspíš ze starofrancouzského bege – broukat si, mumlat, tedy vlastně modlit se. Šlo o laičky, které si zakládaly vlastní nábožensko-pracovní společenství a samy si je také spravovaly. Jeptiškami nebyly. Nikdy neskládaly věčné sliby a nežily zavřené za zdmi podle regulí svatého Benedikta či Augustina. A ještě jedna věc je odlišovala: nechtěly po nových členkách žádné věno. V běžném klášteře přitom mohl takový „vstupní poplatek“ spolknout celé rodinné jmění. Bekyním stačilo tři věci – cudnost, ochota se uživit vlastníma rukama a upřímný zájem o duchovní život. Není divu, že se k nim hrnuly měšťanky, dcery řemeslníků i venkovské dívky, které za prací přicházely do rostoucích měst.
Pravidla bekynáží byla na svou dobu až podezřele praktická. Žádné žebrání – bekyně si na sebe vydělávaly. Předly, tkaly jemné látky, ošetřovaly nemocné a umírající v nemocnicích i útulcích pro chudé, učily děvčata číst a psát. Dokud žena v komunitě žila, musela zachovávat čistotu a poslouchat magistru, tedy starší sestru, kterou si ženy volily mezi sebou. V čele tak nestál žádný cizí muž dosazený jiným cizím mužem odněkud z Říma. A hlavně: slib poslušnosti a cudnosti neplatil navěky. Kterákoli bekyně si mohla jednoho dne vzít našetřené peníze, rozloučit se a vrátit se do světa – vdát se, mít děti, žít obyčejný život.
Na tehdejší poměry něco neslýchaného. Žena, která patří k náboženskému společenství, pracuje, má vlastní peníze a přitom může kdykoli odejít? To se prostě nedělalo.
Celé čtvrti, kde nepotkáte muže
A nemluvíme tu o hrstce pobožných podivínek, které se někde na kraji města modlily a vyšívaly. V dobách největšího rozmachu vznikaly bekynáže v desítkách měst, největší pak ve Flandrech, Brabantsku a Porýní, a některé nabraly úctyhodné rozměry. V Gentu žilo v největší bekynáži kolem šesti stovek žen, v Lovani asi 360 a v Bruggách jich v 15. století napočítali 152. Tyhle areály měly vlastní domky, dílny, nemocnice, kostely i hospodářské budovy – uprostřed měst tak vyrůstaly de facto samostatné ženské čtvrti. Některé stojí dodnes a stojí za návštěvu. Třináct vlámských bekynáží se roku 1998 dostalo na seznam UNESCO; v Bruggách se zachoval celý areál Ten Wijngaarde ze 13. století a lovaňskou bekynáž dnes vlastní univerzita KU Leuven, jejíž studenti a profesoři dnes v tamních domech žijí.
Jak takový bekynáž vypadal zevnitř? Představte si tichý dvůr obehnaný zdí, s jedinou branou, která se na noc zamykala. Uvnitř řady úhledných domků, kaple, špitál, prádelna. Den začínal modlitbou, pokračoval prací a zase modlitbou. Látky z vlámských bekynáží měly vynikající pověst, jejich krajky a plátno kupovali obchodníci z půlky Evropy. Večer společná večeře, čtení z Bible, péče o nemocné. Nevládla tu drsná askeze jako u bosých klarisek, spíš důstojnost a vzájemný respekt. V některých komunitách si ženy dokonce platily služebnictvo (hlavně na těžkou, „mužskou“ práci), obchodovaly a odkazovaly si navzájem majetek. Vzniklo tak fungující hospodářství, v němž peníze ani domy nepřipadaly manželovi ani církvi. Zůstávaly v rukou žen.
Ženy bez manžela i budoucnosti
Proč se tyto komunity vůbec objevily? Vysvětlení leží jednak v demografii, jednak v právním postavení žen. Nekonečné války a křížové výpravy vychýlily poměr pohlaví ve středověké Evropě natolik, že se spousta žen zkrátka neměla za koho vdát. Jenže „přebytečná žena“ byla v patriarchální společnosti problém, málem hrozba. Neprovdaná žena bez otce či manžela nebyla z pohledu práva skoro nikým – osobou podezřelou, potenciálním zdrojem nepořádku. A kláštery ten nápor nezvládaly: jednak chtěly, jak jsme již zmiňovali, vysoké příspěvky, jednak měly omezenou kapacitu. Bekynáže tak nabídly východisko ženám, pro které tradiční škatulky prostě nezbyly. Ruský medievista Nikolaj Uskov ve svých pracích o genderových dějinách církve píše, že bekyně vytvořily alternativní podobu ženské zbožnosti – nestála na útěku ze světa a mystickém zasnoubení s Kristem, ale na činné lásce k bližnímu a pomoci potřebným. A to všechno uprostřed běžného městského ruchu.
Označovat bekyně za feministky je pochopitelně trochu anachronismus. Přesto dokázaly něco, co před nimi nikdo: vymanily ženskou spiritualitu z mužského dohledu. Samy četly Bibli i teologické spisy a debatovaly o nich, překládaly Písmo, psaly mystická pojednání. A pak přišla Markéta Poreteová – bekyně, která se stala symbolem celého hnutí i jeho tragédie. Ve svém traktátu Zrcadlo prostých duší popsala cestu duše k Bohu, na níž podle ní odpadají nejen hříchy, ale nakonec i samotné ctnosti, a duše se rozplývá v božské lásce. Psala o mystickém individualismu, který nepotřeboval prostředníka v podobě kněze. A přesně to jí církev nikdy neodpustila.
Když žena začne mluvit o Bohu
Markéta stanula před soudem. Svá slova odvolat odmítla, knihy se nevzdala. V roce 1310 ji upálili na pařížském náměstí Grève. Její smrt byla znamením, že se chystá další „hon na čarodějnice. Vídeňský koncil v letech 1311–1312 vydal několik dekretálů, v nichž označil bekyně za kacířky, jejichž způsob života „uráží Boha a církev“. To spustilo dost kruté pronásledování.
Proč byly bekyně pro inkvizici takovým problémem? Už samotnou svou existencí. Bouraly totiž odvěké dělení společnosti na duchovenstvo (ordo clericalis) a laiky (ordo laicorum). Žena, která vykládá Písmo a mluví o Bohu? Do správně srovnaného světa se taková osoba nevešla. A jejich přísný, ale svobodný život navíc fungoval jako němá výčitka klášterům, které bez ustání natahovaly ruku – ke svým členům, k jejich rodinám, ke státu i k církvi.
Poslední bekyně
Odkaz, jenž tu bekyně po sobě ponechaly, je plný paradoxů. Inkvizice je krok za krokem zatlačila na okraj společnosti a mnohé nakonec donutila vstoupit do řádných řeholních řádů a světského života se nadobro vzdát. A přesto tahle „města žen“, jak jim později poeticky říkala Kristina Pisánská, vydržela v Belgii až do konce 20. století. Poslední evropská bekyně, Marcella Pattyn, zemřela teprve v roce 2013.
Bekyně zkrátka dokázaly něco, co se ve středověku zdálo nemyslitelné: žít duchovně, živit se vlastní prací a přitom vlastnit majetek i být (byť jen částečně) nezávislé. Jejich šat připomínající řeholní roucho jim nedával jen náboženskou identitu, ale i ochranu – štít, za kterým si vybudovaly vlastní prostor a vlastní způsob života. A právě to je na nich nejpozoruhodnější. Ženy, které se dokázaly spojit, postarat se samy o sebe a uhájit si ve světě ovládaném muži překvapivě velký kus svobody.
Seznam použitých zdrojů:
