Článek
O životě černošských otroků ve Spojených státech 19. století dnes většinou víme z velmi rozdílných zdrojů. Jedni líčí otroctví výhradně v nejtemnějších barvách, druzí se ho snaží omlouvat nebo relativizovat. Pravda je jako obvykle složitější. Jedno je jasné – otrokáři museli řešit řadu praktických otázek: jak udržet velké množství lidí v poslušnosti, aby systém fungoval a zároveň nepřinášel zbytečné ztráty.
Neustále začínat od nuly a metodou pokus–omyl zkoušet, co funguje, bylo riskantní i drahé. Jak to tedy řešili?
Manažeři 19. století
A tak není divu, že v Americe vzniklo nové povolání – objevili se profesionální správci plantáží. Dnes bychom je s určitou dávkou černého humoru označili za „manažery přes lidské zdroje“ – tehdy se však otroci považovali za majetek. Tito správci se často stěhovali z jedné plantáže na druhou a přinášeli s sebou znalosti získané jinde.
Sídlo bohatého plantážníka, Georgie, USA. Ilustrační foto
Někteří z nich byli vyhlášení odborníci a jejich reputace se šířila široko daleko. Získat dobrého správce bylo velice obtížné, často se jim platily nemalé peníze, avšak mít takového odborníka znamenalo určitou prestiž.
Plantážník si je najal stejně, jako si dnes firma najímá zkušeného manažera. Na menších plantážích nebo u méně bohatých pánů zastával funkci předáka přímo jeden z otroků. Pokud dobře znal mentalitu ostatních a dokázal udržet pořádek, mohl získat určité výsady. Zní to cynicky, avšak je jasné, že i v tomto světě existovalo něco jako kariérní růst – byť v rámci systému, jenž byl při nejmenším nelidský.
Proč se americké otroctví lišilo od jiných
Když dochází ke srovnání otroctví v různých částech Nového světa, můžeme si všimnout zvláštního faktu: ve Spojených státech se totiž podařilo vybudovat systém, kdy počet otroků dlouhodobě rostl přirozenou cestou – tedy díky porodnosti. V mnoha jiných zemích, například v Brazílii nebo na plantážích v Karibiku, byla úmrtnost tak vysoká, že otrokáři museli neustále dovážet další a další lidi z Afriky (později z tohoto důvodu vznikly takzvané množírny pro otroky).
Američtí plantážníci totiž relativně brzy pochopili, že z hospodářského hlediska je výhodnější udržovat otroky relativně zdravé a schopné reprodukce. Což ale znamenalo zajistit jim základní stravu, určitou míru péče a pracovní režim, který je nezničí během několika let. Nejednalo se o žádný humanismus, spíš o chladný propočet – nový otrok byl drahý, navíc musel projít adaptací a měl vyšší riziko úmrtí na nemoc.
Samozřejmě se našli i otrokáři, kteří zastávali zcela opačný názor – byli přesvědčeni, že je lepší z člověka během několika let vyždímat maximum práce a pak ho nahradit novým. Právě tito bezohlední plantážníci se později stali symbolem amerického otroctví.
Proč se právě USA staly symbolem otroctví
Je pozoruhodné, že když dnes lidé myslí na otroctví, vybaví se jim především Spojené státy. Historická realita je však samozřejmě mnohem složitější. V řadě jiných zemí Nového světa bylo s otroky zacházeno mnohem hůř. Proč se tedy obraz krutého otroctví tak silně spojil právě s USA?
Mezi jedno vysvětlení patří fakt, že ve Spojených státech se poměrně brzy objevila silná skupina vzdělanců, kteří otroctví veřejně kritizovali. Byli ovlivněni myšlenkami osvícenství, idejemi svobody a rovnosti a postupně začali poukazovat na morální rozpor mezi těmito ideály, křesťanstvím a existencí otroctví. Americká literatura se tak už v první polovině 19. století začala věnovat sociálním problémům.
Právě zde pak vznikla díla, která měla obrovský mezinárodní ohlas – například román Chaloupka strýčka Toma od Harriet Beecher Stoweové. Tyto knihy pak formovaly obraz amerického otroctví v očích celého světa. Jinými slovy: ve Spojených státech fungovali nejen otrokáři, ale také tu byli spisovatelé, kteří o jejich zločinech psali. A právě díky nim se tento obraz rozšířil daleko za hranice USA.
Manuál pro plantážníka
V průběhu času se někteří lidé pokusili zkušenosti otrokářů systematizovat. Jedním z nich byl francouzský autor a odborník na koloniální poměry Antoine-Simon Le Page du Pratz. Strávil mnoho let studiem života na plantážích a pokusil se shrnout pravidla, která měla pomoci plantážníkům řídit jejich „pracovní sílu“.
Jeho doporučení jsou dnes mrazivým svědectvím tehdejší doby. Mluví o lidech jako o investici, o pracovní síle nebo jako o biologickém zdroji. Přesto jsou zároveň pozoruhodná tím, jak názorně a otevřeně se zde popisuje logika celého systému. Podle Du Pratze práce s otrokem začínala ještě dřív, než dorazil na plantáž – už během koupě. Právě tehdy by si plantážník měl všímat i těch nejmenších detailů (třeba zkontrolovat kvalitu chrupu) a vybírat by měl především zdravé jedince bez nemocí a fyzických vad.
Síla byla podle Du Pratze až druhotná; mnohem důležitější bylo zdraví a schopnost dlouhodobé práce.
Du Pratz rovněž radil, aby majitelé brali ohled na původ otroků. Lidé ze stejného regionu si k sobě dřív najdou cestu a pak i lépe spolupracují – na rozdíl od kolektivu, kde jsou otroci z různých koutů Afriky. Doporučoval rovněž nové otroky přivítat relativně vstřícně – dopřát jim několik dní odpočinku, nabídnout dobré jídlo a někdy i trochu alkoholu. Takové gesto podle něj mělo nově příchozí vyděšené otroky uklidnit a do budoucna zvýšit jejich loajalitu.
Každodenní režim na plantáži
Du Pratz věnoval velkou pozornost organizaci práce. Otroci by podle něj měli dostávat dostatek kvalitního jídla a také čas na jeho požití, avšak mimo tyto přestávky neměli zůstávat nečinní. Správci by pak měli práci organizovat tak, aby jeden úkol plynule navazoval na druhý. Jakmile otrok dokončí jedno zadání, okamžitě musí dostat další. Součástí systému byl i dohled nad zdravím – choré jedinci by měli být dočasně uvolněni z práce a na plantáži by měl fungovat lékař, aby se předešlo simulování nemocí, ale také šíření nákazy. Du Pratz rovněž doporučoval, že těhotné ženy by měly dostávat větší příděl jídla, méně práce a měl by jim být zajištěn bezpečný porod.
Z dnešního pohledu to může znít paradoxně, ale i zde šlo především o pragmatický přístup i vypočítavý postup – zdravý otrok byl pro majitele cenným majetkem.
Du Pratz ve svých pracích rovněž popsal infrastrukturu otrockých vesnic. Doporučoval zajistit čistou vodu, místo ke koupání a oddělené chatrče, aby se zabránilo šíření nemocí. Obydlí otroků by pak mělo být ohraničené plotem a v noci by se tam mělo hlídkovat. Tyto detaily ukazují, že postupem času se z amerického otrokářství stal propracovaný systém, kde vše fungovalo s téměř byrokratickou pečlivostí.
Tresty, odměny a „sociální politika“
Tělesné tresty byly podle oficiálních doporučení krajním řešením a měly být použity pouze při prokázané vině u vážných prohřešků. Realita však samozřejmě vypadala jinak. Existovali plantážníci, kteří nechávali otroky bičovat pro zábavu svých hostů nebo je nutili bojovat mezi sebou. Na základě právě těchto případů pak vznikl obraz absolutní brutality, který dnes s otroctvím spojujeme.
Na druhé straně se v manuálech objevovala i doporučení, která až moc připomínají moderní motivaci zaměstnanců.
Pilní otroci měli dostávat lepší jídlo, kvalitnější oblečení nebo více odpočinku. Někteří mohli získat vyšší postavení mezi ostatními. Smysl byl jednoduchý: ukázat, že poslušnost a pracovitost se vyplácí.
Poctiví (pokud je tedy můžeme takto označit) plantážníci pak řešili i stárnoucí otroky. Pokud dotyčný celý život řádně pracoval a neporušoval pravidla, mohl dostat menší pozemek, kde pak pěstoval jídlo pro sebe a svou rodinu. Často dostávali lehčí práce, například rybolov. Z dnešního pohledu to může připomínat jakousi groteskní verzi důchodu – i když ve skutečnosti šlo opět spíše o praktické využití pracovníků, kteří se už nehodili pro těžkou práci.
Manuál, který ukazuje víc, než by jeho autoři chtěli
Byť Du Pratzův spis byl pouze jakýmsi neoficiálním „manuálem“, dnes to můžeme vnímat jako odraz tehdejší doby. Doby, kdy otroci nebyli považováni za lidi, ale byli vnímáni jako zdroj práce, jako dobrá investice nebo potenciální problém.
Zároveň ale ukazuje ještě jednu věc. Ani tehdejší plantážníci nebyli všichni stejní. Někteří se snažili systém řídit relativně pragmaticky, jiní ho proměnili v čisté násilí. Právě tito otrokáři se stali symbolem epochy, o které se dodnes píší romány a točí filmy. A možná je to dobře – je důležité si tato historická fakta připomínat, jelikož nám ukazují, kam může vést svět, ve kterém se člověk stane pouhou položkou v účetní knize.
Seznam použitých zdrojů:
