Článek
Čtrnáctiletý Jack Andraka seděl v hodině biologie na americké střední škole a místo toho, aby vzorně poslouchal paní učitelku, tak si pod lavicí četl odborný článek o uhlíkových nanotrubicích. Ve třídě zrovna probírali protilátky a jejich schopnost rozpoznávat určité typy bílkovin. Jack poslouchal tak napůl. A právě tehdy ho napadlo, že by obě věci mohl spojit. Uhlíkové nanotrubice, o kterých zrovna četl, jsou nepatrné válcovité struktury a jejich elektrické vlastnosti se mohou měnit podle okolních podmínek. Protilátky zase dokážou zachytit vybrané molekuly. Co kdyby je tedy připojil k síti nanotrubic? Podle změny elektrického odporu by pak mohl poznat, zda se ve vzorku nachází hledaná bílkovina.
Učitelka mu nakonec čtení, kterému se místo výuky věnoval, zabavila. Jack jí to ale neměl za zlé. Právě její výklad totiž sehrál v celém příběhu docela podstatnou roli. „Kdyby nemluvila o protilátkách, tu možnost bych úplně přehlédl,“ přiznal později v rozhovoru pro TED Blog. Jack totiž už věděl, co chce hledat. Bílkovina se jmenovala mesothelin a podle tehdejších předpokladů mohla pomoci při odhalování rakoviny slinivky.
Smrt přítele, která ho motivovala k výzkumu
O rakovinu slinivky se Jack začal zajímat poté, co na tuto nemoc zemřel blízký člověk. Jackovi bylo tehdy třináct a muž, který byl dobrým přítelem celé rodiny, zemřel během pouhých tří měsíců. Jack začal pátrat na internetu. To, co našel, ho vyděsilo. Nádor slinivky bývá často odhalen až ve chvíli, kdy už se rozšířil do dalších částí těla. Slinivka navíc leží hluboko v břišní dutině a počáteční stadia nemoci obvykle neprovázejí výrazné příznaky ani bolesti. Narazil také na tehdejší údaj, podle kterého bylo až 85% případů diagnostikováno v pozdním stadiu, kdy měl pacient méně než dvouprocentní šanci na přežití.
Včasnější odhalení nádoru proto bylo mimořádně důležité. Jack si při svém hledání vytipoval mesothelin - bílkovinu přítomnou na povrchu některých nádorových buněk. Představoval si jednoduchý senzor, který by dokázal zachytit její zvýšenou koncentraci v malém množství krve. Na papíře to znělo dobře. Ale bude to fungovat i ve skutečnosti? To už doma u počítače zjistit nemohl. Potřeboval laboratoř, přístroje a hlavně někoho, kdo by byl ochoten pustit čtrnáctiletého kluka ke skutečnému výzkumu.
Ze dvou set oslovených vědců odpověděl jediný
Jack sepsal plán experimentů potřebných k uskutečnění svého nápadu a rozeslal ho přibližně dvěma stovkám vědců. Odpovědi nebyly zrovna povzbudivé. Většina oslovených na jeho e-mail nereagovala, další ho odmítli a někteří se do jeho návrhu pustili docela zostra. „Jeden profesor si dokonce dal tu práci, že prošel celý můj postup a u každého jednotlivého kroku vysvětlil, proč je to ta nejhorší chyba, jakou jsem mohl udělat,“ vzpomínal později Jack.
Přesto se našel jeden člověk, který mu šanci dal. Patolog Anirban Maitra, odborník na rakovinu slinivky působící na Univerzitě Johnse Hopkinse v Baltimoru, si Jackův e-mail přečetl a pozval ho do laboratoře. Už samotný návrh ho zaujal. Později dokonce poznamenal, že podobně propracované e-maily často nedostává ani od mladých vědeckých pracovníků. To samozřejmě ještě neznamenalo, že Jackův nápad bude fungovat. Na jeho práci proto dohlížel zkušený chemik. Původní plán počítal s několika týdny v laboratoři během letních prázdnin. Z několika týdnů se nakonec stalo sedm měsíců.
Narozeniny, prázdniny i Vánoce v laborce
Po škole Jack vyrážel do Baltimoru a v laboratoři zůstával dlouho do večera. Někdy tam trávil i soboty až do půlnoci. Pracoval na Den díkůvzdání, o Vánocích a dokonce i na své narozeniny. Jeho matka Jane, která pracovala v nedaleké nemocnici jako anestezioložka, na něj často čekala v autě na parkovišti. Jack se mezitím živil vejci natvrdo a tyčinkami Twix.
Jedné prosincové neděle kolem půl třetí ráno se Jane Andrakaová probrala v autě před laboratoří. Když Jack otevřel dveře, hned poznala, že tentokrát se něco povedlo. „Znáte to, když má vaše dítě obrovský úsměv a ten lesk v očích, protože dokázalo něco, o co se dlouho snažilo?“ vzpomínala později.
Při dalších pokusech se Jackovi podařilo zaznamenat hledanou bílkovinu také v krvi myší nesoucích lidské nádorové buňky. Bylo mu teprve patnáct a po sedmi měsících práce měl v ruce výsledek, který vypadal velmi slibně. Byl to ale pořád experiment. Ne hotový lékařský test.
Pět minut a několik centů. Čísla, která obletěla svět
V květnu 2012 představil patnáctiletý Jack Andraka svůj projekt na mezinárodní středoškolské vědecké soutěži Intel International Science and Engineering Fair v Pittsburghu. A vyhrál. Získal hlavní cenu Gordona E. Moora a s ní 75 000 dolarů. Příběh mladého vynálezce byl pro média jako dělaný. Patnáctiletý kluk, kapka krve, levný senzor a možnost včas odhalit jednu z nejobávanějších forem rakoviny. Pozvánky na přednášky začaly přicházet z celého světa a v roce 2013 Jack vystoupil také na konferenci TED.
Popularita ale přinesla něco, s čím zřejmě vůbec nepočítal. Začali mu psát nemocní lidé a jejich příbuzní. Chtěli vědět, kde mohou jeho test získat. Jack jim musel vysvětlovat, že nikde. Výzkum nebyl u konce a před případným použitím u pacientů ho čekalo další testování. Odhadoval, že cesta na trh může trvat přibližně deset let. Pro člověka, který má před sebou možná jen několik měsíců života, je ovšem deset let nepředstavitelně dlouhá doba. Někteří mu proto vyčítali, že nemocným svůj test nechce poskytnout.
Proč se z nadějného senzoru nestal běžný test
Časem se ukázal mnohem zásadnější problém. Mesothelin nemusí být v krvi pacientů s rakovinou slinivky zvýšený natolik, aby mohl sloužit jako spolehlivý ukazatel této nemoci. Jackův výzkum navíc nebyl zveřejněn v recenzovaném vědeckém časopise a jeho původní výsledky nebyly nezávisle potvrzeny. Ani v roce 2026 se proto s jeho papírovým senzorem v ordinacích nesetkáme.
Jack Andraka se vědy nevzdal. Po studiích na Stanfordově univerzitě se dál věnoval technologickým projektům, mimo jiné biosenzorům a strojovému učení. Na svůj nejslavnější projekt se ale po letech dívá střízlivěji. Tehdy jako teenager zkrátka netušil, jak obrovský rozdíl je mezi slibným výsledkem v laboratoři a metodou, kterou mohou lékaři bezpečně používat u pacientů. „Když se na to dívám zpětně, byl to jen středoškolský vědecký projekt a experiment, který měl ověřit, zda můj nápad vůbec funguje,“ prohlásil později v rozhovoru pro časopis Forbes.
Seznam použitých zdrojů: Forbes , TED.com , National Geographic, BBC , Smithosonian magazine
