Psycholog vychovával syna společně se šimpanzem, aby zjistil, co z nás dělá lidi. Odpověď ho zničila

Není žádným tajemstvím, že ve 30. letech minulého století byla věda i vědecké pokusy mnohem drsnější než dnes a etické komise de facto ani neexistovaly. Právě tehdy se americký psycholog Winthrop Kellogg rozhodl najít odpověď na jednu z nejstarších otázek lidstva: co z nás dělá člověka – dědičnost, nebo výchova?

Už během studií Winthropa Kellogga fascinovaly příběhy takzvaných vlčích dětí. Byl přesvědčený, že děti vyrůstající mezi zvířaty se ani po návratu mezi lidi většinou nikdy nedokážou plně socializovat. Byl doslova posedlý touhou zjistit, jak tento mechanismus začleňování se do zvířecí a pak do lidské společnosti funguje. Jenže si plně uvědomoval, že odložit lidské nemluvně do divočiny by nebyl zrovna eticky obhajitelný experiment, a to ani na začátku 20. století. Rozhodl se proto postupovat přesně opačně. Místo dítěte mezi zvířaty se rozhodl sledovat zvíře vyrůstající mezi lidmi. A doufal, že právě tím získá odpovědi na své otázky, především pak, kde končí vliv prostředí a začíná biologie.

Stejná postýlka, hračky i stejní rodiče

V roce 1931 plánoval Kellogg se svou ženou a novorozeným synem Donaldem odjet do Indonésie, pořídit si mládě některého z primátů a vychovávat ho společně s vlastním dítětem. Byl tímto nápadem zcela uchvácen a s přípravami začal ještě před narozením syna, jenže ani po roce nedokázal na takto nákladnou cestu našetřit potřebné peníze. Vědec proto oslovil Yaleovo centrum pro výzkum lidoopů. Tamější vedení mu nabídlo sedmiměsíční samičku šimpanze jménem Gua. Kellogg neváhal ani okamžik. Jeho syn Donald právě oslavil deset měsíců, takže oba byli téměř stejně staří.

Guu přivezl domů, oblékl ji stejně jako svého syna a vybavil ji naprosto stejným dětským nábytkem – měla vlastní dětskou židličku, postýlku i přebalovací pult. Klíčové pravidlo manželů Kelloggových bylo jednoduché: ke svému synovi i k šimpanzici se musí chovat naprosto stejně. Oba měli dostávat stejnou péči, stejné podmínky i stejné zacházení. Jen tak mohl experiment podle vědcova názoru přinést věrohodné výsledky.

Šimpanzice ve vedení

Gua si na nové rodiče zvykla překvapivě rychle. Jelikož od narození vyrůstala v zoologické zahradě, lidí se vůbec nebála a s Donaldem si téměř okamžitě vytvořila blízký vztah – hráli si spolu od rána do večera a brzy se z nich stala nerozlučná dvojka. Jakmile se v novém prostředí zabydlela, začali si Kelloggovi zapisovat data i poznatky ze svého výzkumu. Sledovali růst obou mláďat, jejich reflexy, pohyb, sílu, paměť, obratnost, strach, chování při hře, schopnost soustředění i porozumění řeči. Analyzovali jejich kresby, zkoumali reakce na různé podněty – jejich poznámky byly velice podrobné a pečlivé, velkou část experimentu nahrávali na domácí kameru.

Zpočátku to vypadalo jako triumf Kelloggovy teorie. Gua se přizpůsobovala novému prostředí až znepokojivě rychle a ve vývoji začala Donalda dokonce předbíhat. Dříve pochopila, jak si pomocí klacku přitáhnout sušenku. Jako první se naučila jíst lžící, pít ze sklenice a zvládat i některé dětské skládačky. Výborně napodobovala lidské chování – náklonnost projevovala polibky a objetím a ochotně opakovala gesta svých „rodičů“, když po nich něco chtěla. Lepších výsledků dosahovala také při tělocviku. Během necelého půl roku si osvojila přibližně padesát povelů a krátkých pokynů, které dokázala okamžitě splnit, například podat ruku nebo poslat pusu a zamávat na rozloučenou.

Z hlediska biologie na tom ale nebylo nic neobvyklého. Po fyzické stránce primáti dospívají rychleji než lidé. Gua se proto dříve naučila chodit po dvou, otevírat dveře a dokonce jako první začala používat toaletu. Kellogg pedantsky zapisoval každý pokrok a absolvoval s oběma stovky různých testů. Chvílemi to skoro vypadalo, že už zbývá jen pár týdnů a Gua při večeři požádá, aby jí někdo podal sůl.

Experiment se obrátil proti svému autorovi

Na jaře roku 1932 ale Gua tak nějak dosáhla stropu svých možností. Její hlasové ústrojí a mozek jí zkrátka neumožňovaly plně si osvojit lidskou řeč. Lidem sice rozuměla, sama ale mluvit nemohla. A v tu chvíli se celý experiment změnil v něco značně znepokojivého.

Donaldův mozek byl totiž stále ve fázi intenzivního vývoje. Podle Kelloggovy představy se měl stát jakýmsi tahačem a pomáhat své „sestřičce“ v osvojení lidského způsobu komunikace. Stal se ale přesný opak. Malý chlapec začal jako houba nasávat chování tvora, který s ním trávil čtyřiadvacet hodin denně. Místo aby se učil mluvit, začal s šimpanzicí i rodiči komunikovat zvuky typickými pro lidoopy. Když měl hlad, začal štěkavě vzlykat – přesně tak, jak to dělala Gua. Když se rozčílil, vrčel. Během hraní začal kousat a stále častěji se pokoušel pohybovat po čtyřech stejně obratně jako Gua. Jeho řečový vývoj se téměř zastavil – v roce a půl uměl jen tři slova, a tak výrazně zaostával za svými lidskými vrstevníky.

Devět měsíců, které změnily všechno

Kellogg svůj experiment původně zamýšlel až na dlouhých pět let. Nikdo neví, kam by to dospělo, kdyby v tom pokračoval. Manželce ale ruply nervy – nevydržela se dívat, jak se z jejího syna stává malý Mauglí. A tak byl projekt narychlo ukončen. Gua se vrátila zpět do chovného zařízení. Donald naopak zůstal výhradně mezi lidmi, velmi rychle a ve všech ohledech dohnal své vrstevníky, zapomněl na opičí návyky a vyrostl z něj zcela zdravý člověk. Později se dokonce stal psychiatrem.

I přes předčasné ukončení celého experimentu získal Winthrop Kellogg odpověď na svou hlavní otázku – jen ta odpověď nebyla zrovna taková, v jakou doufal. Ukázalo se, že prostředí má na vývoj jedince skutečně obrovský vliv. Jenže tento vliv nepůsobí pouze jedním směrem. Děti si totiž nevybírají, co se budou učit. Prostě napodobují to, co mají každý den před očima.

Jedinec bez špetky empatie, nebo průkopník?

Jakmile se o Kelloggově práci dozvěděli další psychologové, spustila se lavina kritiky. Vědecké obci připadalo neetické provádět podobný experiment na lidském détěti. Stejně silné výhrady ale směřovaly i k zacházení se samotnou Guou. Nejprve byla vytržena ze svého přirozeného prostředí, přišla o kontakt s ostatními šimpanzi a po několika měsících byla opět odtržena od rodiny, kterou považovala za vlastní, a navrácena zpět do chovné stanice. Podle řady odborníků ji takové jednání mohlo ovlivnit po zbytek života. Někteří zašli ještě dál a označovali Kellogga za člověka, který zcela postrádá empatii vůči objektům vlastního výzkumu. Další vědci zase upozorňovali, že experiment založený na jediném pokusném subjektu nesplňuje základní požadavky vědeckých metod.

Objevily se také názory, že Kelloggovi šlo především o publicitu. Průběh experimentu totiž dokumentovali pouze on sám a jeho choť a výsledky nikdy nevyšly v žádném odborném vědeckém časopise. Manželé však v roce 1933 vydali knihu Opice a dítě (The Ape and the Child), ve které zveřejnili část svých pozorování. Kellogg měl ale i své zastánce. Ti tvrdili, že významně přispěl ke studiu vztahů mezi primáty a lidmi. Ať už byly jeho závěry jakékoli, jeden fakt mluví sám za sebe – od roku 1931 se nikdo podobný experiment nepokusil zopakovat.

Co na to dnešní věda?

V roce 2017 publikovala skupina vědců z Velké Británie a Spojených států studii v odborném časopise Animal Cognition. Autoři v ní dospěli k závěru, že většina experimentů tohoto typu – včetně Kelloggova – je velice neobjektivní. První problém představuje omezený počet zkoumaných jedinců. Ani příslušníci stejného biologického druhu totiž nemají totožné intelektuální a fyzické schopnosti, takže zobecňovat výsledky je velmi problematické.

Druhý problém je ještě podstatnější. Lidské děti od prvního dne vyrůstají v prostředí, které je přirozeně formuje – neustále pozorují rodiče a další lidi kolem sebe. Naproti tomu šimpanzi se v podobných pokusech ocitají v naprosto cizím světě, na který se teprve musejí adaptovat. A právě tato zásadní nerovnováha podle autorů výrazně zkresluje výsledky podobných experimentů.

Seznam použitých zdrojů:

Science and Culture

The Mirror

Wikipedia

YouTube