Marie Laveau: Z kadeřnice královnou voodoo, co ovládala celý New Orleans

Jih Spojených států si vždy žil tak trochu svým vlastním životem, vyčníval jedinečnou atmosférou a multikulturalismem. Obzvláště to pak platilo pro New Orleans – město odjakživa bylo proslulé výjimečnou gastronomií, osobitým stylem, prolínáním různých kultur i nespočtem legend, které se mezi jeho obyvateli předávají z generace na generaci. Mezi nejvýraznější postavy těchto příběhů patří legendární a tajemná Marie Laveau.

Přes den byla zbožnou katoličkou a provozovala vlastní kadeřnictví, po setmění se však měnila v kněžku voodoo a neoficiální vládkyni New Orleansu. Její vliv sahal daleko za hranice náboženských obřadů a mnozí věřili, že o osudu města rozhoduje právě ona. Dodnes se řadí mezi nejzáhadnější ženy americké historie.

New Orleans, kult voodoo a zrození legendy
New Orleans i celá Louisiana byly vždy tak trochu „stát ve státě“ a hodně se lišily od zbytku USA. Žili zde potomci evropských kolonistů z Francie, Španělska, Irska i Německa, ale také afrických otroků i místních Indiánů, a právě tato směs kultur dala oblasti její nezaměnitelný charakter a ráz. Francouzština a španělština zde dlouho fungovaly téměř jako druhé úřední jazyky a evropské tradice se prolínaly s africkými zvyky. Zatímco kolonisté přinesli do Ameriky křesťanství, otroci dovezení z Afriky si s sebou přivezli vlastní víru, rituály a představy o světě. Ty se postupně spojily s katolickou tradicí a vytvořily jedinečný náboženský systém. Právě z této kulturní směsice vznikly základy louisianského voodoo.

Voodoo – ať už je ho označíme za náboženství, magii nebo kult – představuje pozoruhodné propojení katolicismu a animismu (neboli víry v duchovní bytosti ovlivňující přírodní i lidské dění). Ve voodoo jsou pak stejně uctíváni katoličtí svatí i loa – duchové, kteří podle věřících zasahují do života lidí. Obřady často kombinovaly modlitby, používání symbolických předmětů, byliny i některé africké rituály. Pro mnoho obyvatel Louisiany nebyl mezi katolictvím a voodoo žádný zásadní rozpor. Obě víry se navzájem prolínaly a vytvářely svébytný duchovní svět. A právě v tomto světě vládla legendární Marie Laveau.

Marie Laveau se narodila nejspíše 10. září 1794, ačkoli některé prameny uvádějí rok 1801. Byla dcerou osvobozené otrokyně a bohatého mulatského podnikatele Charlese Laveaua. Podle dobových popisů šlo o mimořádně krásnou mladou ženu s tmavými vlasy, snědou pletí a pronikavým pohledem. Byla prvním dítětem své matky, které přišlo na svět jako svobodné. Tato skutečnost jí otevřela možnosti, jaké její předkové nikdy neměli.

Láska, manželství, děti a první tajemství v životě Marie Laveau
Když bylo Marii osmnáct let, provdala se za Jacquese Parise, mladého Afroameričana, který se do Louisiany přestěhoval z Haiti. Jako správní katolíci uzavřeli sňatek v katedrále svatého Ludvíka. Podle některých zdrojů však už tehdy oba tajně praktikovali voodoo. Není vyloučeno, že právě Jacques Marii zasvětil do základů této víry, protože na Haiti bylo voodoo ještě více rozšířené než v New Orleans. Navenek sice působili jako spořádaný manželský pár, jejich skutečný život však byl mnohem složitější, než se na první pohled mohlo zdát.

Mariin otec Charles se její matku nikdy oficiálně nevzal, přesto se o své děti zajímal a vždy je podporoval: Marii dokonce koupil dům – měl to být štědrý svatební dár. Jacques se svým tchánem ale nepadli do oka, a tak se novomanželé do domu nikdy nenastěhovali a zůstali v pronajatém bytě. Jacques pracoval jako truhlář a vyráběl nábytek, který se ve městě těšil velké oblibě. Vydělával tedy dost na to, aby jeho rodině nic nechybělo – jednoznačně patřili k relativně zajištěným obyvatelům města. Nic tehdy nenasvědčovalo tomu, že jejich osud brzy zahalí tajemství.

V církevních matrikách se dochovaly záznamy o tom, že Jacques a Marie měli děti, přestože některé pozdější prameny tvrdí, že manželství zůstalo bezdětné. Úřední dokumenty však zmiňují dcery Marii Angélii a Felicity Paris, které byly pokřtěny v letech 1823 a 1824. Co se s nimi stalo později, není známo. Ještě větší záhadou je však osud samotného Jacquese. Jednoho dne jednoduše zmizel a jako by se po něm slehla zem.

Neexistují žádné důvěryhodné dokumenty nebo svědectví, které by vysvětlily, co se s ním stalo. Neexistuje ani jeho úmrtní list. Marie však o sobě všude mluvila jako o „vdově Parisové“.

Nová láska kněžky voodoo
V New Orleansu nebyly mezirasové vztahy ničím neobvyklým, a tak románek Marie Laveau s bohatým plantážníkem Louisem Christophem Duménilem de Glapionem nevyvolal ani údiv, ani nějaké větší pohoršení. Přesto se nikdy nevzali. Nejpravděpodobnějším důvodem bylo právě ono zmizení Mariina prvního manžela, který nebyl nikdy oficiálně prohlášen za mrtvého. Z právního hlediska tak Marie zůstávala vdanou ženou. A ani jinak tolerantní New Orleans by dvojí manželství neskousnul.

To však páru nijak nebránilo ve společném soužití ani v společné návštěvě veřejných akcí, oslav a události. Marie a Louis žili spolu přes třicet let a podle některých pramenů měli dokonce patnáct dětí (historici se však shodují, že potomků bylo spíše „jen“ sedm).

Tři z nich se přitom nedožily školního věku. Takto velké nesrovnalosti mezi kolujícími zvěstmi a dochovanými dokumenty jsou u Marie Laveau běžné. Právě proto je dnes obtížné oddělit skutečnost od mýtů.

Jedno je však jisté. Marie zůstala Louisovi věrná nejen po celý jejich společný život, ale ani po jeho smrti si nenašla nového partnera, přestože o zájemce neměla nouzi. Nabídky dalších nápadníků odmítala a zůstala sama – svého Louise totiž skutečně milovala. V době, kdy byla obestřena aurou tajemství a moci, šlo o jednu z mála věcí, na které se historické prameny jednoznačně shodují.

Nový začátek aneb kadeřnice coby strážkyně městských tajemství
Marie nikdy netrpěla nouzí, ale veškeré finanční zázemí zajišťovali její muži. Po Louisově smrti se tak rozhodla postavit na vlastní nohy a začít podnikat. Otevřela si kadeřnictví, které se brzy stalo jedním z nejznámějších podniků ve městě. Díky Louisovým kontaktům dobře znala místní elitu – ti ji sice nikdy nevnímali jako sobě rovnou, jejích služeb ale využívali rádi. Právě na ně původně zaměřila své podnikání. Nakonec však zvolila chytřejší strategii.

Marie snížila ceny a začala obsluhovat nejen bohaté dámy, ale i obyčejné obyvatele a obyvatelky New Orleansu. Její salón tak navštěvovali lidé z různých společenských vrstev. Kadeřnictví se rychle proměnilo v místo, kde se setkávaly oficiální zprávy a informace, drby, klepy, báchorky i tajemství. Klientky sem přicházely nejen kvůli účesům, ale i „popovídat si“ – možná dokonce hlavně kvůli tomu. Marie dokázala naslouchat a zároveň si pamatovala téměř vše, co slyšela. Právě to se stalo jedním z pilířů jejího budoucího vlivu.

Vedle klasických kadeřnických služeb nabízela také „speciální“ zboží. Vyráběla voodoo panenky, amulety, talismany a ochranné předměty ze dřeva, bylin, koření a různých dostupných materiálů. Tyto předměty byly mezi zákazníky mimořádně žádané.

Mnozí věřili, že jim mohou přinést štěstí, ochranu nebo pomoc v lásce. A tak není divů, že právě tato část jejího podnikání často vynášela víc než kadeřnické služby. Marie tak spojila obchodní talent s rostoucí pověstí mocné kněžky voodoo.

Kadeřnictví však mělo jiné neocenitelné plus – právě již zmíněný nepřetržitý přísun informací. Do Mariiných rukou se dostávaly zvěsti o obchodních dohodách, rodinných sporech, intrikách, politických plánech i osobních aférách. Dokázala rozlišit, co je pouhý výmysl nebo klep a co cenná informace. Díky tomu měla přehled o dění ve městě, jaký neměl téměř nikdo jiný. Brzy nashromáždila značný majetek a svůj vliv dál rozšiřovala. Někdy přitom neváhala využít získané informace ve svůj vlastní prospěch.

Katolička, mecenáška a kněžka voodoo
Přestože louisianské voodoo patří mezi nejmírnější formy tohoto kultu, katolická církev podobné praktiky rázně odsuzovala. Marie však dokázala mimořádně obratně balancovat mezi oběma světy.

Ve svých voodoo rituálech využívala řadu prvků z křesťanství a sama zůstávala aktivní členkou církevní komunity. Pravidelně navštěvovala nedělní mše, udržovala dobré vztahy s kněžími a štědře přispívala na potřeby církve. Díky tomu si získala respekt i tam, kde by jinak čelila odsouzení. V očích mnoha lidí byla příkladem zbožné ženy.

Velkou část svého času věnovala mecenášství. Účastnila se dobročinných akcí a pomáhala pečovat o umírající. Pravidelně navštěvovala sirotčince, nemocnice i věznice, zvláštní péči pak poskytovala odsouzencům čekajícím na popravu. Snažila se jim pomoci vyrovnat se s jejich osudem a připravit se na smrt. Tato činnost výrazně přispěla k její pověsti ženy, která pomáhá potřebným bez ohledu na jejich hříchy i postavení.

Církevní hodnostáři vnímali jako bohabojnou a oddanou katoličku. Samozřejmě nebyla považována za světici – přece jen desítky let žila s partnerem „ve hříchu“ – to jest bez církevního sňatku a porodila mu několik dětí. Přesto její dobročinnost, zbožnost a pomoc druhým často převážily nad výhradami k jejímu soukromému životu. Mnozí byli ochotni její „hříchy“ přehlížet. Marie tak dokázala udržovat dobré vztahy s institucí, která by za jiných okolností proti jejím aktivitám pravděpodobně tvrdě vystoupila.

Jméno, které na jihu USA zná každý
V roce 1830 Marii Laveau už neříkali jinak než „Královna voodoo“. Rituály prováděla na třech místech – ve svém domě na Saint Ann Street; na náměstí Congo Square, kde se každou neděli scházeli otroci, kterým byl dopřán volný den; a u jezera Pontchartrain, kde probíhaly ty nejdůležitější obřady určené jen pro skupinku vyvolených. Právě zde se podle pověr odehrávaly nejmocnější rituály louisianského voodoo.

Mariin život byl plný záhad a tajemství, a tak nikoho asi nepřekvapí, že stejně je to i s její smrtí. Jedny zdroje uvádějí, že zemřela už v roce 1835 ve věku jednačtyřiceti let. Toto datum však neodpovídá jiným dokumentům o jejím životě. Oficiální záznamy města New Orleans uvádějí, že skonala dne 15. června 1881.

Marie Glapion Laveau je pohřbena na hřbitově Saint Louis po boku své rodiny. Její život inspiroval nespočet románů, písní, filmů i seriálů. Hrob slavné královny voodoo dodnes přitahuje nejen vyznavače tohoto kultu, ale také turisty z celého světa. Mnozí tvrdí, že Marie během života pomáhala lidem, kdykoli mohla – a i po své smrti občas vyslyší prosby vyslovené u jejího hrobu.

Stačí pronést své přání a na hrobě namalovat křížek. Mnozí jí rovněž nechávají víno, doutníky nebo malé osobní předměty (náramky, křížky, květiny a jiné). A tak se jméno Marie Laveau v New Orleansu připomíná dodnes a její odkaz žije i po více než století.

Seznam použitých zdrojů:

African American Registry

Britannica

Nofi Media

Wikipedia