Článek
Když se dvaadvacetiletý následník trůnu a zároveň poslední ruský car Mikuláš II., v roce 1890 dozvěděl, kam povede jeho první zahraniční cesta, měl důvod k radosti. Nečekala ho totiž obvyklá evropská návštěva. Mladý carevič měl zamířit až do Japonska. O zemi vycházejícího slunce už leccos slyšel – především o její kráse, kultuře, úctě k panovníkům, zvláštní kuchyni i půvabných gejšách. Všechno to pro následníka ruského trůnu znělo velice lákavě.
Jeho otec, car Alexandr III., ovšem viděl v cestě hlavně politiku – Rusko se podle něj mělo více orientovat na Východ a zlepšit vztahy s největšími asijskými mocnostmi. Především s Japonskem. Právě tam proto svého syna vyslal. Panovník také plánoval stavbu Transsibiřské magistrály, kterou označoval za „historickou cestu“, po níž by se měl ruský národ nově ubírat.
Z Evropy přes půlku světa až na východ
Mikuláš vyrazil 3. října 1890 z Gatčiny – vlakem projel evropskou částí Ruska a pokračoval přes Evropu do italského Terstu. Tam už na něj čekal ruský křižník Pamjať Azova. Následník trůnu měl s sebou početný doprovod a před sebou cestu, která rozhodně nebyla jen o Japonsku. Z Terstu zamířil přes řecký Pireus, kde se setkal s řeckým králem Jiřím I. a svou kmotrou Olgou Konstantinovnou. Během krátké doby se hodně spřátelil s řeckým princem Jiřím a nabídl mu, aby se k výpravě připojil. Poté společně pokračovali přes Port Said, Suezský průplav a Aden. Dne 11. prosince dorazil do Bombaje. V Indii strávil tři týdny, během nichž navštívil například Tádž Mahal nebo Zlatý chrám. A jelikož se jednalo o oficiální cestu následníka trůnu, všude dostával bezpočet darů i sám nakoupil mnoho uměleckých předmětů, které se později dostaly do ruských muzeí.
Ruské státní muzeum v Petrohradě
Po Cejlonu následoval Singapur, Jáva a Bangkok. Siamský král Ráma V. přijal ruského následníka s velkým nadšením, věnoval mu cenné dary a během večera mladého Mikuláše dokonce nechal o samotě se svými dcerami. I přes takto vřelé přivítání ruský princ po několika dnech odcestoval do Číny, kde navštívil místní manufaktury a čajové plantáže. A pak už přišla na řadu země, kvůli níž se celá cesta vlastně konala.
Japonsko očima mladého aristokrata
Do Japonska dorazil Mikuláš 15. dubna 1891. Doprovázelo ho šest lodí ruského císařského námořnictva a Japonci se postarali o opravdu velkolepé přivítání. Není divu – ruský následník byl prvním dědicem evropského panovnického rodu, který vstoupil na japonskou půdu. Císař Mucuhito pověřil prince Arisugawu Takehita, aby Mikuláše doprovázel. Měl mu ukázat Japonsko jako přátelskou a mírumilovnou zemi. Mikuláš si pobyt skutečně užíval. A protože ho místní prostředí očividně zaujalo se vším všudy, při jedné akci v Nagasaki přišel s poněkud neobvyklým přáním. Požádal prince Takehita, aby mu doporučil dobrého japonského tatéra. Ten dlouho neváhal a hned druhý den dopravil na palubu ruské vlajkové lodi dva vyhlášené mistry. Jeden z nich vytetoval draka řeckému princi Jiřímu, druhý stejný motiv Mikulášovi. Jenže krásná vzpomínka na Japonsko měla svou cenu. Celý proces trval sedm hodin a oba vznešení pánové museli bolest jednoduše vydržet.
Mikuláš II. s tetováním ve tvaru draka na pravém předloktí
V Kjótu pak Mikuláš projevil zájem o jiný druh místní kultury. Požádal prince Arisugawu, aby mu ukázal zdejší zábavní podniky. Princ byl pro tento úkol téměř ideálním průvodcem. Byl totiž známý jako jeden z největších milovníků mladých gejš v Japonsku. Odvezl proto Mikuláše do čtvrti červených luceren. A právě tam se budoucí ruský car seznámil s gejšou Moorokou Omatsu. Podle pozdějších vzpomínek prince Takehita byl Mikuláš její krásou okouzlen a strávil s ní nezapomenutelné chvíle. Celá návštěva působila téměř ideálním dojmem. Jenže pak přišla cesta k jezeru Biva a s ní událost, na kterou budoucí ruský car jen tak nezapomněl.
Dva údery samurajským mečem
Při návratu do Kjóta se totiž ruský následník stal terčem atentátu. Dne 11. května 1891 policista Cuda Sandzó napadl kočár, v němž Mikuláše vezl rikša.
Mikuláš II. v tradičním japonském kočáře
Útočil samurajským mečem a podařilo se mu ruského careviče dvakrát zasáhnout. Útočníka okamžitě zadrželi a tvrdě zbili. Později stanul před soudem a dostal doživotí. K výkonu trestu však nikdy nedošlo – zemřel ve vězení ještě předtím, než ho měli odvézt na nucené práce.
Japonský císař Mucuhito poskytl Mikulášovi své nejlepší lékaře a nabídl, že je ochoten princi vyhovět v jakékoli prosbě. Přesto bylo jasné, že návštěva Japonska tím dostala úplně jiný rozměr. Dne 13. května byl následník převezen na křižník Pamjať Azova a ruská delegace oznámila, že zemi za šest dní opustí. Pro Japonce šlo o mimořádně nepříjemnou situaci. Mucuhito byl incidentem velmi rozhořčený a nechtěl, aby právě pokus o atentát zůstal Mikulášovou poslední vzpomínkou na jeho zemi. Princ Arisugawa proto dostal úkol připravit dary, které by nepříjemný zážitek pokud možno překryly.
Na přípravu ale nebylo mnoho času. Ruská eskadra měla brzy odplout do Vladivostoku. A právě několik hodin před jejím odjezdem se na palubu ruského křižníku vydala japonská delegace v čele s princem Arisugawou. Byl v ní také slavný mistr Kawašima Džinbej II., který vyrobil něco, co mělo Mikuláše opravdu potěšit.
Dárek, který nikdo nečekal
Japonci oznámili, že Kawašima Džinbej vyrobil pro ruského následníka mimořádný dar. A podařilo se mu to v rekordním čase – za pouhé tři dny. Mikuláš byl po útoku stále bledý a zesláblý, přesto chtěl dárek vidět. Dva Japonci na palubu opatrně přinesli velký předmět zabalený do hedvábné látky. Většina posádky se sešla na palubě a všichni mohli jen hádat, co tam vlastně je. Mistr Džinbej slavnostně zatáhl za hedvábnou stuhu, látka zašustila a sklouzla na palubu. A před zraky Mikuláše i jeho družiny stála Mooroka Omatsu. Tedy skoro – byla vyrobená z porcelánu.
Panenka Mooroko Omatsu v Petrohradském muzeu
Celé to byl nápad japonského prince – věnovat ruskému následníkovi porcelánovou panenku v životní velikosti, co by vypadala jako gejša, se kterou ruský princ strávil nezapomenutelné chvíle. Japonci očekávali, že Mikuláš bude nadšený. Jenže ruský carevič se místo toho znejistěl a upadl do rozpaků. Muži z jeho družiny schovávali úsměvy do vousů a několik přítomných dam raději sklopilo oči. Mikuláš nakonec rozpaky překonal, zdvořile poděkoval za všechny dary a s japonskými vyslanci se rozloučil. Ruská flotila poté opustila Kóbe a vydala se směrem k Vladivostoku. A takto nechvalně skončila velká východní cesta budoucího ruského cara.
A co Mooroko?
Zůstává tu ale ještě jedna otázka. Co se stalo se skutečnou Moorokou Omatsu? Tady už většina historiků tápe – o jejím dalším osudu už se neví vůbec nic. Je tedy zcela ve hvězdách, jakým směrem vedla životní cesta ženy, která se během návštěvy mladého ruského následníka stala jeho společnicí a později také předlohou poněkud bizarního císařského daru.
Ilustrační foto
Její porcelánová podoba však má mnohem delší historii. Po Mikulášově návratu do Petrohradu byla panenka předána do Kunstkamery – největšího muzea tehdejšího ruského hlavního města. Tam také zůstala a nachází se tam dodnes. A tak mohou návštěvníci muzea i dnes spatřit podobu ženy, kterou si budoucí ruský car během své cesty po Japonsku tak oblíbil. Je však až k nevíře, že právě toto Japonci považovali za ideální způsob, jak po nepovedeném atentátu zlepšit následnikovi trůnu náladu.
Seznam použitých zdrojů:
