Článek
Velikonoce bezesporu patří mezi nejdůležitější křesťanské svátky vůbec. Řada lidí ten den navštěvuje kostely, jiní vzpomínají na zesnulé, další se těší na koledování a velikonoční nadílku, případně na velikonoční hostinu s tradiční nádivkou, beránkem či mazancem.
Jenže to, co považujeme za samozřejmou a nedělitelnou součást tohoto svátku, může v jiných zemích fungovat zcela jinak. Velikonoce totiž mají po světě stovky podob a některé z nich by u nás vyvolaly spíš rozpaky než sváteční náladu. Třeba v Mexiku se ještě před svátky pálí figurína Jidáše, zatímco v Itálii končí tisíce jehňat na talíři. A to je teprve začátek. Když se člověk podívá blíž, zjistí, že velikonoční tradice umí být překvapivě drsné, zvláštní i fascinující zároveň.
Velikonoce u nás
Letos Velikonoce oslavíme 5. dubna. Avšak už několik dní před samotným svátkem se české domácnosti plní vůní čerstvě pečených dobrot, protože většina z nás (věřící i ateisté) pečem tradiční mazance nebo beránky. Nedílnou součástí příprav je pak rovněž barvení vajíček, případně zdobení kraslic.
Tato tradice ale zdaleka není jen naše. Malování vajec najdeme prakticky po celé Evropě, od Ruska přes Bělorusko a Bulharsko až po Německo nebo Španělsko. Nejčastěji se sahá po červené nebo vínové barvě, která symbolizuje Kristovu krev. Někde se ale vařená vejce nahrazují čokoládovými, což už zní o poznání lákavěji. Právě takové sladkosti si lidé navzájem dávají nejen v Evropě, ale také v Americe, Brazílii nebo Mexiku. A třeba v Řecku by vás místo klasického mazance čekal sladký chléb tsoureki nebo polévka magiritsa z jehněčích vnitřností, vajec, citronu a bylinek.
Filipíny: bičování a ukřižování
Dva dny před Velikonocemi si katolíci po celém světě připomínají Velký pátek. Na Filipínách však tato připomínka dostává velmi brutální podobu. Mnozí věřící uctívají památku Ježíše tím, že se nechávají „ukřižovat“ – nejdříve s těžkým dřevěným křížem na zádech procházejí městem, aby tím symbolicky zopakovali cestu Krista na Golgotu. Na předem určeném místě na ně pak čekají další účastníci převlečení za římské vojáky, kteří celý výjev dotvářejí.
Následně tyto kajícníky přivážejí ke kříži a nechávají trpět na slunci. Každý rok se najdou i tací, co se nechají doopravdy přibít ke kříži hřebíky – byť jen na pět nebo deset minut. Lidé věří, že tímto rituálem mohou odčinit své hříchy a poděkovat Bohu za jeho milosrdenství. Úřady přitom pravidelně varují před rizikem infekcí (hlavně tetanu). Ani místní katolická církev tyto praktiky oficiálně příliš nepodporuje. Přesto se tradice drží a každoročně přitahuje davy turistů, kteří chtějí tyto zvláštní výjevy vidět na vlastní oči.
Mexiko: dlouhé svátky, volno a pálení Jidáše
V Mexiku trvají velikonoční oslavy téměř dva týdny a patří mezi nejvýznamnější svátky v roce. Děti mají prázdniny, dospělí volno a řada úřadů zůstává zavřená. Jedním z nejstarších zvyků je pak pálení figuríny Jidáše (období pálení masopustní kobyly nebo symbolické pálení masek) coby symbolu zrady Ježíše Krista. Tento rituál se ale neodehrává přímo na Velikonoce, nýbrž den předtím – během Bílé soboty. Figuríny bývají často velmi nápadité a někdy připomínají i současné politiky, veřejné osobnosti či dokonce postavy z populárních pohádek, filmů nebo seriálů. Velikonoční věnce pak hojně zdobí květinami.
Na rozdíl od Evropy byste na mexických stolech hledali mazanec (či jiné sladké rituální pečivo) marně. Místo toho se podávají tradiční místní pokrmy, které se liší region od regionu. Malovaná vejce ale nechybí ani tady. Dětem se kupují čokoládová, která dospělí schovávají, aby je malí nezbedníci mohli hledat, případně sladké dostanou jako odměnu za písničku nebo taneček. Výsledkem je velice svérázný svátek, kde se propojuje náboženská symbolika a hravá nálada, typická pro Jižní Ameriku.
Itálie: zabíjení jehňat a spory o násilnických tradicích
Jehňata již po staletí patří mezi hlavní symboly Velikonoc a často se objevují nejen na sváteční tabuli, ale i na pohlednicích či přáních. V mnoha zemích se proto jehněčí maso tradičně připravuje k svátečnímu obědu (nejinak tomu bylo i v Čechách a na Moravě či Slovensku, jen některé chudší rodiny pak musely skutečného beránka nahrazovat tím ze sladkého těsta). Itálie však v tomto směru vyčnívá, protože se zde každoročně porazí více než 400 tisíc jehňat, často jde o velice mladé kusy, které jsou zhruba deset týdnů staré. Pro jedny je to hluboce zakořeněná tradice, pro druhé nepřijatelná krutost.
Ochránci zvířat proti tomuto zvyku dlouhodobě protestují a snaží se veřejnost přesvědčit ke změně. V roce 2017 se k nim přidal i bývalý premiér Silvio Berlusconi, který vystoupil v kampani italské ekologické organizace. Celá kampaň měla heslo „Chraň život, zvol vegetariánské Velikonoce“. Berlusconi pak diváky vyzýval, aby šli jeho příkladem. Debata o tom, kde končí tradice a začíná zbytečné utrpení, tak v Itálii zdaleka neskončila – avšak diskuse na toto téma se pravidelně objevují i v jiných evropských zemích.
Norsko: detektivky místo liturgie a pohádek
V Norsku se Velikonoce nesou v poněkud nečekaném duchu. Místo náboženských obřadů nebo rodinných hostin se lidé noří do kriminálních příběhů. Tato poměrně mladá tradice má ale dokonce vlastní název – påskekrim, tedy „velikonoční zločin“. Vznikla před sto lety a její začátek připomíná spíš marketingový trik než kulturní fenomén. V roce 1923 totiž jeden vydavatel těsně před Velikonocemi zveřejnil na titulní straně novin reklamu na detektivní román o loupeži ve vlaku.
Čtenáři ji ale považovali za skutečnou zprávu. Kniha se díky tomu okamžitě vyprodala a vznikl fenomén, který přetrval dodnes. Každé Velikonoce je pak obdobím, na které se těší malí i velcí – vychází řada nových detektivek (pro dospělé i děti) a televize vysílají kriminální filmy a seriály. Norové si k nim zřejmě usedají s pocitem, že bez pořádné záhady by svátky nebyly kompletní.
Barbados: krvavý ořech a riziko otravy
Na Barbadosu se lidé během Velikonoc vydávají do přírody hledat rostlinu zvanou jatrofa (nebo také jatropha), známou též jako barbadoský ořech. Podle legendy byl právě z jejího dřeva vyroben kříž, na kterém byl ukřižován Ježíš Kristus. Rostlina při naříznutí uvolňuje načervenalou šťávu, která připomíná krev, a proto jí místní přisuzují téměř zázračné vlastnosti.
Největší účinek má mít údajně šťáva nasbíraná těsně před Velikonocemi. Používá se k léčbě artritidy, revmatismu a dalších zdravotních potíží. Jenže má to háček. Jatrofa je totiž hodně jedovatá a její semínka jsou obzvlášť nebezpečná. Otrava může vést k dehydrataci a v některých případech i ke smrti. Tradice tak balancuje na hraně mezi vírou a rizikem, které si místní dobře uvědomují.
Austrálie: velikonoční symbol naruby
V Austrálii se rozhodli pojmout velikonoční symboliku trochu jinak. Místo tradičního zajíčka či králíčka Velikonoce tu řídí bilby – malý vačnatec, který je od poloviny 20. století propagován jako hlavní velikonoční symbol. Pekaři a cukráři začali vyrábět figurky z těsta a čokolády právě ve tvaru bilbyho, aby upozornili na dramatický pokles populace tohoto druhu. Králík, který je v Evropě i Americe symbolem plodnosti, totiž v Austrálii představuje invazivní druh ničící úrodu i místní ekosystém.
Ochránci přírody proto přišli s nápadem nahradit ho zvířetem, které je naopak ohrožené a hlavně je pro Austrálii typické. Tím to ale neskončilo – několik let za sebou se právě na Velikonoce v Austrálii pořádaly velké hony na králíky, kdy tyto ušáky během svátků zabíjeli opravdu ve velkém.
Tak či tak, bilby se stal nejen sladkostí a hrdinou Velikonoc, ale i symbolem environmentálního boje. Tato tradice ukazuje, že i tradiční zvyky se mohou přizpůsobit realitě a neztratit přitom svůj význam a podstatu.
Řecko a Kypr: hluk, střepy a plameny
Na řeckém ostrově Korfu mají Velikonoce opravdu hlučný průběh – a nejde tu jen o sborový zpěv v kostele. Místní totiž vyhazují z oken hliněné nádoby (nejen prázdné, ale často i s vodou), a tím se symbolicky zbavují všeho starého. Jakmile „déšť“ střepů utichne, ulice zaplní lidé hledající nerozbité nádoby, protože právě ty mají přinést štěstí v následujícím roce.
Kořeny této tradice sahají až do dob benátské nadvlády mezi 16. a 18. stoletím, kdy se staré věci vyhazovaly na Nový rok. Na Korfu se ale zvyk přesunul na Velikonoce a získal nový význam spojený s očistou a novým začátkem.
Na Kypru je atmosféra neméně divoká. Místní mládenci vyrážejí do ulic a sbírají staré dřevěné věci (případně i kusy nábytku), které se pak použijí na obrovskou hranici, jejíž zapálení uzavírá velikonoční svátky. Bohužel často to celé nekončí jen u ohniště, nezřídka se totiž oheň vymkne kontrole a dochází k masivním požárům. Bohužel stačí málo a z tradice je malér.
Česko očima cizinců
Zajímavé je, že v zahraničních článcích o neobvyklých velikonočních zvycích se téměř vždy objeví i Česko. Pomlázka a koleda, které nám připadají normální, mohou jinde působit divným dojmem či dokonce drsně nebo brutálně. Tradice „šlehat“ dívky vrbovými proutky pro mnohé zní jako archaická krutost.
A tím se dostáváme k zajímavé myšlence – zvyky a obyčeje jsou vždy otázkou úhlu pohledu. To, co někdo vnímá jako zábavu, může u někoho jiného vyvolat šok. Když si projdeme velikonoční tradice napříč světem, rychle pochopíme, že jeden svátek může mít desítky podob. Od veselých a hravých až po temné a téměř rituální. Všechny ale spojuje jedno – odrážejí historii, kulturu, víru, ale i klima či kolektivní paměť konkrétní společnosti. A právě v tom je jejich největší síla a kouzlo.
Seznam použitých zdrojů:
https://www.destinology.co.uk/blog/5-weird-and-wonderful-easter-traditions-of-the-caribbean
