Nejskandálnější večírek Vatikánu: kurtizány, nemravné soutěže a papež, co tomu přihlížel z balkonu

Že byl Středověk obdobím ctností, pokory, víry a sebeodříkávání? Tak to ani náhodou. Zrovna během raného středověku přímo ve Vatikánu opakovaně panovala pornokracie – způsob vlády, na níž mají významný podíl prostitutky. V této době se papežové ocitli pod vlivem žen nevalné pověsti (ač se vždy nejednalo o prostitutky). Nejčastěji se tento pojem spojuje s obdobím saeculum obscurum (neboli temné století), kdy došlo k úpadku papežství – zhruba mezi pontifikáty Sergia III. a Jana XII. (904–964).

Něco podobného se odehrálo i na přelomu 15. a 16. století, kdy Římu vládli Borgiové. Avšak to, co se stalo v Apoštolském paláci v noci na 1. listopadu 1501, už bylo přes čáru i pro tuto velice nemravnou rodinu. Konala se zde totiž slavnost, kterou pořádal syn papeže – což už je samo o sobě dosti nepatřičné, jelikož papežové by měli dodržovat celibát. A co je ještě znepokojivější – průběh večera byl detailně zaznamenán oficiálním ceremoniářem: veškeré nemravnosti popisoval detailně, ale bez emocí, bez komentářů a bez snahy jakkoliv zmírnit dění okolo.

Rodina Borgiů: moc, která se neptá na pravidla
Aby celý příběh dával smysl, je potřeba si připomenout, co byli Borgiové vlastně zač. Rodrigo Borgia se stal papežem Alexandrem VI. v roce 1492 – ten samý rok, kdy Kolumbus objevil Ameriku a Evropa se začala měnit. Borgia byl chytrý, schopný a naprosto pragmatický politik, který si z církevních ideálů vybíral jen to, co se mu zrovna hodilo. Celibát pro něj nebyl závazek, ale formalita, kterou bez větších rozpaků ignoroval. Své děti nejen uznával, ale zajišťoval jim kariérní postup i místo ve společnosti. Jeho syn Juan vedl papežská vojska, dcera Lucrezia byla opakovaně provdávána podle politických potřeb.

Papežův oblíbenec Cesare – nejambicióznější z nich – se nejdříve rozhodl sloužit Bohu, pak (když už byl kardinálem) se ale vzdal duchovní hodnosti a začal budovat světskou politickou kariéru (právě Cesare Borgia se stal inspirací pro Machiavelliho Vládce). Na podzim roku 1501 byl Cesare na vrcholu sil a sebevědomí, jeho tažení ve střední Itálii byla úspěšná a jeho otec mu poskytoval bezmeznou podporu a ochranu. A právě za těchto okolností byla pořádána slavnost, která se do dějin zapsala pod zdánlivě nevinným názvem – Kaštanová hostina.

Muž, jenž „pouze“ vedl záznam
Celý příběh by nejspíš dávno upadl do zapomnění, nebýt jednoho muže s mimořádně pečlivou pracovní morálkou. Johann Burchard, německý úředník ve službách Vatikánu, zastával funkci papežského ceremoniáře a vedl si podrobný deník nazvaný Liber Notarum. Nešlo o žádné literární dílo, paměti ani osobní zápisky, začínající větou: Milý deníčku. Jednalo se o systematický záznam událostí – od slavnostních mší přes diplomatická jednání až po popravy a skandály.

Burchard nehodnotil, nekomentoval, nesnažil se čtenáře vést k nějakému závěru. Prostě zapisoval vše, co viděl. A právě v tom spočívá síla jeho svědectví. Historici mu plně věří – nikoliv však proto, že by byl neomylný, ale proto, že neměl důvod si vymýšlet. Jeho zápis o večeru 30. října 1501 působí až nepříjemně klidně – jako by šlo o rutinní událost. Jenže obsah toho záznamu je všechno, jen ne rutinní.

Večer, který se vymkl kontrole
Podle Burcharda hostina začala jako zcela obyčejná slavnost – skupince vybraných hostů se podávala večeře (je však potřeba zmínit, že mezi pozvanými nechybělo zhruba padesát římských kurtizán). Název „kaštanový“ odkazuje na pečené kaštany, které se podávaly jako chuťovka k vínu, a později sehrály roli i v samotné zábavě.

Jak večer postupoval, atmosféra se uvolňovala a společenské konvence začaly ztrácet význam. Kaštany byly rozsypány po podlaze a hosté je sbírali v jakési improvizované soutěži, která měla čím dál méně společného s nevinnou zábavou. Následovaly další soutěže, tentokrát mezi muži, a vítězové si odnášeli odměny v podobě možnosti strávit noc s vybranou kněžkou lásky. Někteří údajně nechtěli opouštět večírek a sladkou chvíli s kurtizánou si užívali v té samé místnosti opodál od hlavního dění.

A to všechno pak z balkonu sledoval papež Alexandr VI. spolu se svou dcerou Lucrezií. Burchard to vše zaznamenával bez jediné emoce, bez odsouzení a bez náznaku pohoršení. Právě tato chladná strohost dělá celý obraz ještě znepokojivějším – jako by šlo o běžnou hostinu u papežského dvora.

Mezi fakty a legendami
A právě tady se nám kromě faktů začínají objevovat i nedoložené verze celého příběhu.  Americký historik William Manchester ve své biografické práci přidává k původnímu popisu celé slavnosti další detaily, které působí ještě výstředněji a provokativněji. Tvrdí například, že služebnictvo mělo počítat sexuální výkony jednotlivých mužů a podávat o nich zprávy papeži, který se o tyto „výsledky“ zajímal a vnímal je jako měřítko mužnosti.

Zmiňuje také používání erotických pomůcek, čímž celý obraz posouvá do ještě dekadentnější roviny. Jenže tady narážíme na zásadní problém: nic z toho se v původních Burchardových záznamech neobjevuje. Primární zdroj těchto informací není jasný a většina historiků k nim proto přistupuje velmi opatrně.

Když je to černé na bílém
Debata o tom, zda se Kaštanová hostina opravdu konala, se vede dodnes, většina historiků se však shodne na základních faktech. Původní Burchardův text se dochoval v několika opisech, což vždy vyvolává pochybnosti o možných úpravách. Přesto Johannův styl – strohý, přesný, bez známek dramatizace – odpovídá i jiným vatikánským záznamům.

Celá hostina navíc dobře zapadá do širšího obrazu rodiny Borgiů, která už ve své době se stala synonymem pro korupci, intriky a bezohlednost. Cesare byl podezírán z vraždy vlastního bratra, Alexandr VI. čelil obviněním z prodeje církevních funkcí a Lucrezia se stala terčem celé řady nepodložených, ale neutuchajících pomluv. V takovém kontextu nepůsobí Kaštanová hostina jako výstřelek či očerňování, ale spíše jako součást světa, kde vládnoucí elity zcela ignorují jakákoliv omezení či morální zásady.

Pýcha předchází pád
Osudy hlavních aktérů tohoto příběhu však ukazují, jak křehká byla i ta největší moc. Cesare Borgia zemřel v roce 1507 během loupežného přepadení nedaleko španělského města Viana, když padl do léčky místních feudálů. Bylo mu jen něco málo přes třicet a jeho ambiciózní projekt ovládnutí Itálie už byl v té době v troskách. Jeho osud byl vlastně zpečetěn už o čtyři roky dříve, kdy zemřel jeho otec, papež Alexandr VI. – bylo jasné, že nikdo jiný Cesarovy velkolepé, ale nenaplnitelné plány podporovat nebude.

Samotný papež pak podle všeho podlehl malárii, i když se okamžitě objevily spekulace o otravě – včetně historky, že omylem vypil jed připravený pro někoho jiného. Důkazy se však nikdy nenašly. Lucrezia Borgiová přežila svého otce i bratra a její život se vydal překvapivě klidným směrem – ve Ferrarě, kde žila se svým třetím manželem Alfonsem d’Este, se stala mecenáškou umění a respektovanou dvorní dámou. Zemřela v roce 1519 po komplikacích při porodu. A Johann Burchard? Ten dál tiše zapisoval dění ve Vatikánu až do své smrti v roce 1506 – přežil tedy papeže Alexandra VI. a chvíli ještě sloužil jeho nástupci.

Kde končí ideály
Kaštanová hostina není jen historickou kuriozitou, nad kterou by člověk mohl mávnout rukou s tím, že se jedná jen o bizarní historku. Je zrcadlem doby, kdy papežství fungovalo především jako politická instituce, nikoli jako morální autorita. Byla to doba, kdy se církevní instituce podplácely, papežové vedli války a jejich děti uzavíraly strategická manželství. Borgiové nebyli výjimkou, ale spíš extrémně viditelným příkladem systému, který měl ke křesťanským ideálům velmi daleko. Právě tento rozpor mezi tím, co církev kázala, a tím, jak skutečně žila, začal postupně narušovat její autoritu. Když se pak v roce 1517 na politické a náboženské scéně objevil Martin Luther a začal kritizovat církev, nešlo o náhlý výbuch, ale o důsledek dlouhodobého napětí. Kaštanová hostina pak do tohoto obrazu zapadá až nepříjemně přesně.

Jen stěží bychom dnes něco věděli o Kaštanové hostině, nebýt onoho úředníka, který své povinnosti plnil s až posedlou důsledností. Burchardův Liber Notarum nepřináší emoce či hnutí mysli, právě proto však působí tak přesvědčivě. Nevnucuje čtenáři žádný názor, jen předkládá fakta – a nechává na něm, aby si obrázek složil sám. Paradoxně tak jeden z největších skandálů Vatikánu přežil díky někomu, kdo se nesnažil být zajímavý ani odvážný. Stačilo, že byl pečlivý. A někdy je to pro dějiny víc než dost.

Seznam použitých zdrojů:

History Today

Ancient origins

Grokipedia

Heinrich Lossow

Wikipedia