Článek
Psal se rok 1945, bylo jaro a celá Evropa vyhlížela konec války. Na dveře jednoho z domů v ukrajinském Mariupolu zaklepal člověk, který svou postavou připomínal spíše kostru než dospělého muže: byl vysoký a tak pohublý, že mu přes oblečení vystupovaly kosti – vážil sotva čtyřicet kilogramů. Žena, jež mu otevřela, leknutím ucukla a pak sáhla po chlebě – aby další oběti války dala alespoň menší kus. Živá kostra však promluvila: „Mami… vždyť to jsem já. Víťa.“
Nepoznala vlastního syna. Ani jeho hlas, ani oči, ani postavu. Uvěřila mu teprve, až uviděla jizvu na hlavě – jakýsi pozdrav z dětství, kdy nešikovně spadl ze stromu. Tento muž, jenž stál nepoznán na prahu vlastního domu, se jmenoval Viktor Ivanovič Čukarin, bylo mu třiadvacet let a měl za sebou tři a půl roku pekla. Před sebou měl ale něco, čemu tehdy nevěřili žádní lékaři: sedm zlatých a čtyři stříbrné olympijské medaile.
Než přišla válka
Viktor Čukarin se narodil roku 1921 na Donbasu. Jeho otec byl kozák, matka byla Řekyně – v krvi jí kolovala divoká směs tvrdohlavosti a vytrvalosti, která se ve Viktorovi spojila do neobvyklé houževnatosti. Jako kluk snil o moři a lodích, chtěl být námořníkem a procestovat celý svět. Do gymnastiky se původně přihlásil z přesvědčení, že námořník musí mít silné ruce.
Jenže život na hrazdě a gymnastických kruzích Viktora zcela pohltil. Ukázalo se, že má vzácný dar – dokonalý cit pro pohyb v prostoru, skvělou koordinaci a hlavně vůbec neměl strach z pádů. V pouhých devatenácti letech už byl mistrem sportu, ukrajinským šampionem a dostal se na Kyjevskou vysokou školu tělesné výchovy a sportu. Všichni o něm mluvili jako o budoucí hvězdě. Jenže 22. června 1941 pohádka skončila – a začala válka.
Válka a sedmnáct kruhů pekla
Viktor Čukarin se do války přihlásil jako dobrovolník hned první dny po zahájení útoku Barbarossa. Bojoval u Kyjeva a u Poltavy. Právě tam ho při dělostřeleckém ostřelování těžce zranili. Měl otřes mozku, upadl do bezvědomí a probral se už v zajetí.
V létě 1942 tak pro dvacetiletého gymnastu začala cesta skrze temnotu. Cesta, kterou v oficiálních sovětských životopisech tehdejší historici shrnuli jednou větou: „Leta 1942–1945 strávil v zajetí.“ Za těmi až mrazivě neutrálními slovy se skrývalo sedmnáct koncentračních táborů.
Z jednoho lágru do druhého ho hnali jako dobytek: Sandbostel, Brémy, Buchenwald. Pro valnou většinu sovětských zajatců byly koncentrační tábory místem pomalé smrti. Dvanáct hodin otrocké práce denně, minimální příděl jídla, bezdůvodné tresty i bití, ale také pokusy na lidech. Přidejte k tomu nemoci, absenci lékařské pomoci, zimu a časté „výchovné popravy“, které měly vězně odradit od vzpour či pokusů o útěk. Tyto podmínky dokázal přežít jen zlomek vězňů – úmrtnost sovětských zajatců dosahovala až 70%. Těch, s nimiž se Čukarin dostal do prvního tábora, přežilo jen několik málo lidí.
Viktor však přežil. Ani po letech nerad mluvil o tomto období svého života a na otázky odpovídal jen to, že strašně chtěl žít a vrátit se domů. Sháněl drobky jídla, šetřil síly a pomáhal druhým – protože samotáři v lágrech umírali nejrychleji. A dělal ještě něco, co bylo nepochopitelné jak pro ostatní vězně, tak pro dozorce: cvičil. Večer i v noci – kliky, dřepy, přítahy. Dokud cvičil, nebyl vězněm s číslem 10491. Byl pořád sám sebou.
Koráby smrti
To nejhorší však přišlo na jaře 1945. Němci už věděli, že prohrávají, a snažili se zahladit stopy. Tisíce vězňů z nejrůznějších koncentráků hnali na staré bárky u pobřeží Severního moře. Lidi natlačili do podpalubí tak, že se nemohli ani posadit. Plán byl děsivý, nelidský, ale jednoduchý jako facka: vyplout na moře a lodě potopit. Živí svědci zmizí pod hladinou.
Lodě vypluly a Čukarin stál přitisknutý k ostatním odsouzencům a čekal na smrt – po letech pekla a jen pár týdnů před koncem války. Osud však rozhodl jinak. Britský bombardér si všiml konvoje, Němci zpanikařili a téměř veškeré velení své vlastní lodí opustilo. Vězně pak osvobodila britská armáda. Viktor Čukarin žil – několik týdnů pak strávil v nemocnici, měl problém strávit normální jídlo a pomalu nemohl ani chodit. Ale žil.
Návrat domů
Do Mariupolu se vrátil jako stín svého bývalého já. Lékaři byli nekompromisní: diagnostikovali mu třetí stupeň podvýživy – měl poškozené orgány a zničené tělo. „Buď rád, že žiješ. Na sport zapomeň. Jsi invalida.“ – na tom se shodli všichni doktoři, které navštívil. Tato slova zněla jako rozsudek. Bylo mu „pouhých“ třiadvacet – avšak to je věk, kdy gymnasté většinou dosahují vrcholu své kariéry a pak už pomalu končí. Tehdy ale z někdejšího šampiona zůstal jen stín. Většina lidí by se se svým osudem smířila – našli by si klidnou práci a za svůj největší životní úspěch by považovali přežití v koncentrácích.
Vězni z koncentračního tábora Ebensee, 1945
Viktor Čukarin však nikdy nebyl jako všichni ostatní. O pár měsíců později, když se mu podařilo přibrat alespoň několik kil a zvládl opět normálně jíst, tak se vrátil do tělocvičny.
Povstání z popela
Říká se, že po delší pauze ve sportu člověk musí začínat opět od nuly. Avšak Viktor Čukarin nezačínal od nuly, jeho fyzička byla hluboko pod nulou. Svaly byly pryč, klouby bolely, koordinace selhávala. Sebral veškerou svou vůli, zatnul zuby a trénoval čtyři až pět hodin denně. Padal, znovu se zvedal, pokračoval v tréninku a znovu padal. Mladší kolegové, kteří nezažili hrůzy války nebo zajetí, na něj hleděli s úžasem. Nechápali, odkud bere sílu a motivaci tento pohublý muž s očima starce. Pro něj to však bylo znovunalezení sebe sama.
Viktor Čukarin
A výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat: dvanácté místo na mistrovství SSSR, pak páté a za chvíli už byl druhý – a v roce 1949 získal titul absolutního mistra. Za tři roky se z trosky stal přední gymnasta Sovětského svazu.
Olympiáda v Helsinkách byla pro Sověty otázkou prestiže. Čukarinovi bylo jednatřicet a západní novináři si ze „sovětského dědy“ rádi utahovali. Nikdo z nich neměl ani ponětí, čím si tento nejstarší gymnasta musel projít.
Olympijské hry, stadion v Helsinkách
Byl pro ně jen terčem vtipů o tom, že Sovětský svaz posílá na olympiádu důchodce. Jenže pak ten důchodce vykročil ke hrazdě a začal psát dějiny. Čtyři zlaté a dvě stříbrné medaile. Absolutní olympijský vítěz. Muž, kterého lékaři odepsali, se stal nejlepším gymnastou světa.
Souboj se samurajem
Když se za čtyři roky konala olympiáda v Melbourne, bylo Viktoru Čukarinovi pětatřicet. Jeho největším rivalem byl mladý japonský génius Takaši Óno – byl rychlejší, pružnější a také o deset let mladší. Duel dvou generací se táhl až do posledního kola. Před závěrečným cvičením vedl Japonec. Čukarin musel předvést dokonalý výkon. A dokázal to. Vyhrál o pět setin bodu.
Ilustrační foto
Po vyhlášení vítězů Takaši Óno přišel za Čukarinem, uklonil se a pronesl: „Tohoto muže nelze porazit. Počkám, až odejde.“ Slovo dodržel – zlato získal až v roce 1960, kdy Čukarin skončil.
Tichý hrdina
Viktor Čukarin o svém životě v koncentrácích skoro nikdy nemluvil. Nesepsal paměti, nedával emotivní rozhovory. Své úspěchy ve sportu vždy komentoval stručně a věcně. O jeho minulosti se lidé dozvěděli až z archivních dokumentů. Když Čukarin ukončil sportovní kariéru, odstěhoval se do Lvova a pracoval jako trenér. Zemřel v roce 1984. Bylo mu dvaašedesát.
Příběh Viktora Čukarina není jen sportovní legendou, ale důkazem, že lidská vůle dokáže přežít i to, co se zdá nepředstavitelné. Prošel peklem, které zlomilo miliony jiných, a přesto se dokázal vrátit silnější než dřív. Ne proto, že by měl nadlidské schopnosti, ale proto, že se odmítl vzdát vlastní identity. Jeho život připomíná, že skutečné vítězství se často rodí dávno před tím, než se rozdávají medaile.
Ilustrační foto
Takže pokaždé, když máme pocit, že prožíváme těžké období, je dobré vzpomenout si na vězně číslo 10491. Když máme chuť vzdát se svých cílů, je na místě vybavit si muže, který cvičil v koncentráku. A když nám někdo říká, že náš životní sen je nad naše síly nebo že je pozdě začít s něčím novým – vzpomeňme si na pětatřicetiletého gymnastu, který porazil mladého génia.
Tělo lze zlomit. Ducha ne.
Seznam použitých zdrojů:
