Znásilnila ji vlastní vychovatelka. Maria Riva zastání u své matky Marlene Dietrich nenašla

V roce 1982 už Marlene Dietrich nemohla chodit. Žena, jejíž dokonalé nohy kdysi obdivoval celý svět, nedokázala vstát z postele, vedle níž měla elektrickou plotýnku a několik dalších spotřebičů. Její dcera Maria Riva se bála, že v pařížském bytě vypukne požár a matka se nedokáže zachránit. Koupila proto hasicí přístroj, napsala velkými písmeny návod a připevnila ho k matraci. Bývalá diva protestovala. Žádný požár přece nehrozil a plotýnku potřebovala, protože si na ní ohřívala zelí a vařila kávu.

Byla to zvláštní domácí scéna ze života ženy, která před světem desítky let vytvářela obraz téměř nedosažitelné dokonalosti. Její jediná dcera ji však znala jinak. „Ve třech letech jsem už přesně věděla, že moje matka není jen matkou. Žila jsem s královnou,“ vzpomínala Maria.

Dcera královny

Maria Elisabeth Sieberová se narodila 13. prosince 1924. Jejím otcem byl Rudolf Sieber, asistent režie v berlínském filmovém studiu, matkou dvaadvacetiletá začínající herečka Marlene Dietrich. Za několik let toto jméno už znal celý svět – z Marlene se stala hollywoodská superstar a manžel s dcerou ji následovali do Los Angeles. Maria později jejich domácnost popsala jako královský dvůr: Dietrich byla královnou, otec komorníkem, matčini milenci byli galantními dvořany a z Marie se stala poslušná dvorní dáma. Jako dítě na tom neviděla nic zvláštního, protože jiný život neznala. Do dvanácti let se téměř nestýkala s jinými dětmi.

Dietrich dceru neposílala do školy a velmi ji chránila, zvlášť po únosu a smrti malého syna letce Charlese Lindbergha. Maria ale matčinu péči později vnímala jinak. Na veřejnosti prý známá herečka krásně hrála starostlivou matku a nadšené osazenstvo jí to plně věřilo. Marie však měla pocit, že si ji nechává po svém boku kvůli své vlastní pohodlnosti. V parku pozorovala děvčata, která své matky objímala a brala za ruku. Sama prý čekala, dokud jí matka podobnou blízkost nedovolila. „Až mnohem později jsem začala toužit po opravdové matce, jakou mají normální lidé,“ přiznala.

Místo dítěte pomocnice

Ve svých vzpomínkách Maria sama sebe popisuje spíš jako pomocnici slavné herečky než jako její dítě. Uklízela po matce, čistila její věci, připravovala směsi na opalování a pomáhala s korespondencí. Dietrich podle ní vyžadovala dceřinu přítomnost při natáčení a zkouškách kostýmů a očekávala poslušnost i obdiv. Současně byla tato slavná herečka posedlá čistotou a kontrolou; hotelové pokoje si před nastěhováním sama drhla a měnila povlečení. Pod dokonalým obrazem se podle Marie skrýval také strach ze samoty a stárnutí.

Nejtemnější část Mariina vyprávění se týká vychovatelky, která ji údajně znásilnila – hereččina dcera byla přesvědčena, že výchova k absolutní poslušnosti ji připravila o schopnost odporovat dospělým. Matce později vyčítala především to, že tuto ženu vybrala a nechala ji s ní o samotě. Kvůli složitému a místy až děsivému vztahu s matkou měla Maria problémy s alkoholem i sebevražedné myšlenky. Když se později vdala a otěhotněla, matka jí podle jejích vzpomínek radila, aby se dítěte zbavila. Maria se ale rozhodla jinak.

Vlastní rodina i matčin stín

Maria byla vdaná dvakrát – první manželství nebylo příliš šťastné, své životní štěstí nalezla později po boku scénografa Williama Rivy. Prožili spolu přibližně půl století a měli čtyři syny. Také ona se stala herečkou a hrála v televizních seriálech, pořadech a reklamách, slávě své matky se však nikdy ani zdaleka nepřiblížila. Sama se ironicky označovala za „Dietrich pro chudé“ a v roce 1962 hereckou kariéru prakticky ukončila. Právě rozdíl mezi kariérami obou žen se později stal jedním z argumentů kritiků, kteří byli přesvědčeni, že Maria o své matce mluví takto krutě právě ze závisti.

Maria však matčin talent vždy otevřeně obdivovala. Ve vzpomínkách popisovala její mimořádnou schopnost ovládnout kameru a vytvořit obraz, který nikdo jiný nedokázal napodobit. Fascinovalo ji také, jak Dietrich pracovala s mužskými i ženskými prvky vlastní sexuality dávno předtím, než byla společnost k něčemu podobnému tolerantní. Vanity Fair proto upozorňuje, že memoáry nejsou jen obžalobou matky. Maria uznávala její talent i sílu, kniha navíc vycházela z rozsáhlého rodinného archivu obsahujícího dopisy, telegramy, poznámky a deníky samotné Marlene Dietrich.

Snažila se svět řídit po telefonu

Stárnutí bylo pro Dietrich podle dcery mimořádně obtížné. Když o ni filmový svět začal ztrácet zájem, stáhla se do svého pařížského bytu a poslední roky prakticky nevstávala z postele. Odmítala dovolit lidem, aby ji viděli jako seschlou stařenu, jejíž tělo už neodpovídalo obrazu, který celý život vytvářela. Maria její tehdejší vzhled popsala bez milosti: ostříhané a špatně obarvené vlasy, zkažené zuby, šedý zákal, pergamenové skvrny na obličeji a rukou, k tomu všemu denní požívání alkoholu. Přitom se starala o její bezpečí, připravovala jí jídlo a snažila se zajistit, aby v případě nebezpečí dokázala opustit byt. Dietrich podle ní přesto tvrdila, že ji všichni opustili a nechávají ji hladovět.

Hlavním spojením se světem se stal telefon. Dietrich dokázala Marii volat opakovaně během dne a podle vydaných pamětí i mnohokrát za noc. Telefon jí zároveň umožňoval udržovat kontakt se světem celebrit. Jednou nechala dceru hádat, která slavná osobnost jí právě zavolala. Maria navrhovala Ronalda Reagana, Katharine Hepburnovou nebo Franka Sinatru, než matka vítězoslavně prozradila, že to byl Kirk Douglas. Když pak herec jejich rozhovor zmínil ve své knize, Dietrich zuřila a roztrhala jeho fotografii na obálce.

Memoáry, které rozdělily čtenáře

Po smrti Dietrich vydala Maria rozsáhlé memoáry, v nichž psala o matčiných milencích, sexuálním životě, potratech, nemocech, rodinných vztazích i stárnutí. Hereččini fanoušci reagovali velmi ostře. Pochybnosti vzbuzovaly mimo jiné dlouhé dialogy, které měla Maria slyšet jako dítě a po téměř půlstoletí je sepsala údajně slovo od slova. Kritici tak poukazovali na její zjevnou nevraživost vůči vlastní matce a pochybovali, zda lze všem vzpomínkám bezvýhradně věřit. Nedůvěru vyjadřovali i někteří lidé, kteří Dietrich osobně znali a poukazovali na řadu nepřesností.

Časopis Vanity Fair ale připomíná, že Mariina kniha není nestrannou historickou biografií, nýbrž také příběhem jejího vlastního dospívání ve stínu slavné matky. Zároveň obsahuje množství autentických rodinných dokumentů. Po smrti Marlene Dietrich se Marii do rukou dostaly matčiny dopisy, šaty, deníky a další osobní věci, které pak předala Berlínu za pět milionů dolarů. Sama Maria se dožila sta let.

Ženy umírají, legendy nikoliv

Marlene Dietrich zemřela dlouho před svou dcerou, z Mariina života však podle jejích vlastních slov nikdy nezmizela. Ostatní lidé mohou své rodiče pohřbít a časem se vyrovnat s jejich nepřítomností. Dítě světové celebrity tuto možnost podle ní nemá. Matčina tvář na Marii hleděla z fotografií, plakátů a pohlednic, její hlas ji zastihoval v obchodech, hotelech, na letištích, v restauracích i ve filmech. Jméno slavné herečky dál žilo a objevovalo se v názvech klobouků, šatů či parfémů.

„V mém životě nebylo dne bez Marlene Dietrich,“ napsala Maria.

Matku bylo možné pohřbít. Marlene Dietrich nikoli.

Seznam použitých zdrojů:

Maria Riva: Moje matka Marlene Dietrichová (nakladatelství Ikar, ISBN

80-242-0265-4, 80-7202-626-7), Vanity fair, Daily Mail, New York Times