Článek
Ještě před 30 lety se Západ díval na Čínu přezíravě hodně z patra jako na chudou zaostalou zemi. Dnes je Čína jako největší továrna světa současně největším exportérem s ambicí do několika let předstihnout USA a stát se nejmocnější ekonomikou na planetě. Nic tak dobře nedokumentuje dynamický rozvoj Číny, jako když z někdejší převážné masy lidí na kole dnes tato země staví vlastní kosmickou stanici na orbitě Země a povrch Marsu brázdí čínské vozítko Tchien-wen 1 (v překladu „Pátrání po nebeské pravdě“). Čína stále asertivněji reaguje na vojenskou přítomnost v Pacifiku s tím, že chce americké vojenské dominanci konkurovat. Když autor těchto řádků v 90. letech každoročně létal do Číny v rámci své práce pro automobilový průmysl, užasl nad prudkým rozvojem patrným každému návštěvníkovi. Například z roku na rok Čína nahradila všechna ruská letadla boeingy a airbusy a přes 20milionovou Šanghaj vedla napříč nová šestiproudá dálnice. Zkusme v Česku aspoň po třiceti letech dokončit dálnici kolem celé Prahy…
Po roce 1989 jsme v Česku i jinde hořekovali nad tím, že levný čínský textil konkurenčně zničil výrobu u nás a obecně na Západě. Dnes je většina elektroniky Made in China (nebo PRC), ale také čínských je 70 % produkce léků na světě. Na základě jasné mocenské strategie kolektivního vedení komunistické Čína nebere ohled na lidská práva a na tvrdé ekologické normy a přejímáním (včetně průmyslové špionáže) a rozvojem klíčových technologií učinila celý západní svět včetně Česka a ostatních států Evropské unie závislým na řadě klíčových surovin a technologiích. Zvláště to platí pro oblast spojenou s politikou urychlené dekarbonizace energetiky, ekonomiky a života západních společností. Zatímco politici v Bruselu a dalších metropolích EU si lámou hlavu, jak více a šířeji omezit emise CO₂ (s podílem 8 % na celosvětových), Čína závěry příslušné (právně nezávazné) mezinárodní dohody z roku 2015 z Paříže bere jako svou strategickou výhodu. Vždyť bez ohledu na skutečnou sílu ekonomiky má Čína stále status rozvojové země a jako taková může mít emise o polovinu vyšší než rozvinuté státy.
Americký Institut pro výzkum energetiky (IER) varoval, že komunistická Čína není upřímná, pokud jde o její závazek z Paříže ohledně splnění klimatických cílů. Jak uvedl v komentáři z 25. května, „Čína si zahrává se západním světem a přijímá závazky, které [pravděpodobně] nedodrží, protože se snaží stát světovou supervelmocí číslo jedna a využívá k tomu v nejvyšší možné míře své přírodní zdroje a vše, co může získat,“ píše institut. Důkazem je, že proti roku 2021 loni Čína zvýšila budování nových uhelných elektráren čtyřikrát, když byla povolena kapacita 106 GW nových zdrojů, tedy v průměru každý týden v roce 2022 Čína zprovoznila dvě nové velké uhelné elektrárny, které dodávají 60 % elektřiny země. Napsala to ve své zprávě společnost Global Energy Monitor. Čína měla ke konci loňského roku 4400 uhelných dolů a spolu s importem této komodity spálila více než polovinu z 8 miliard tun uhlí vytěženého ve světě v roce 2022. Čínský uhelný průmysl se podílí na celkových světových emisích téměř 20 %, což je podle analytiků více skleníkového znečištění než všechna vozidla na světě dohromady.
Samozřejmě Čína také buduje solární a větrné elektrárny, ale Peking ví, že bez stabilních zdrojů, a to prioritně z uhlí a instalace obří flotily nových vlastních jaderných reaktorů nemůže svůj rozvoj zajistit. Země Evropské unie pod knutou ideologie klimatické záchrany celé planety si dobrovolně omezují stabilní zdroje energie. Proč se tedy vlastně ptáme, co je podstatou našeho všeobecného chudnutí, drahoty a inflace, když klíčovým hybatelem je připravovaný masivní deficit drahé energie v zimních měsících? Přitom ještě relativně příznivé ceny zkapalněného zemního plynu (LNG) pro EU loni ovlivnilo covidové zpomalení čínské ekonomiky. Ta začíná s dalšími asijskými zeměmi opět prudce růst a bude-li potřebovat více LNG, bude ho nejen málo pro Evropu, ale ještě významněji zdraží.
Čína tak každý týden vlastně do mínusu zdevalvuje jakékoli úsilí západních zemí o snížení emisí, takže je jasné, že to bez faktické a tvrdé účasti „říše středu“ je zcela nesmyslné. Naopak se zdá, že tím Čína sleduje jasnou strategii. „Žádná zbraň není tak účinná při ochromování západních ekonomik jako program nulových emisí. Čínskou armádu zde tvoří západní ekologické nevládní organizace a média, které společně dávají naivním politikům rozkazy.“ Takto již v prosinci 2021 varovala Nadace pro politiku globálního oteplování ve své zprávě (pdf), že Peking využívá klimatickou agendu jako nástroj k „posílení své ekonomiky“ a zároveň ji nasazuje jako „zbraň k oslabení jiných zemí“. Poslední příklad z ČR? V Česku například tvrdě nátlakové zelené neziskovky Hnutí Duha, Greenpeace ČR a Klimatická koalice prý na základě „průzkumu“ veřejného mínění chtějí v souladu s Ministerstvem životního prostředí navýšit klimatický cíl s celounijním poklesem emisí o 55 % v roce 2030 oproti roku 1990 na 65 %. Napsal to aktivistický ekologický portál Ekolist.cz. Už nyní přitom kolabuje česká ekonomika a společnost pod náporem prudce rostoucích cen energie vinou zelené tranzice a vypínání stabilních zdrojů energie ve prospěch solárů a větrníků. Státní společnost ČEPS jako správce sítě varuje před blížícím se deficitem elektřiny, kterou ani nebude odkud dovézt.
Čína si mezitím vesele těží ze závislosti Západu na obnovitelných, přesněji občasných zdrojích energie (OZE). Tato totalitní země se cílenou realizací 20leté strategie stala největším světovým dodavatelem komponentů a materiálů pro obnovitelné zdroje energie a jak uvedla v květnu 2021 analýza Mezinárodní energetické agentury (IEA), Čína kontrole 85 % světových zdrojů a technologií pro OZE.
Podle zprávy Centra pro strategická a mezinárodní studia činil v roce 2020 podíl Číny na celosvětové výrobě polykřemíku 82 %. V roce 2021 se Čína podílela na celosvětové výrobě fotovoltaických modulů ze 75 %. Oba materiály se používají při výrobě solárních modulů. Čína tak ovládá světový solární trh s dominancí ve všech oblastech výroby, včetně polykřemíku, destiček, článků, modulů, nasazení a i v dodavatelském řetězci surovin. Více než devět z 10 solárních panelů instalovaných stále větší rychlostí v zemích EU pochází z Číny. V Česku je nyní instalovaná solární kapacita asi 2,5 GW, to je v přepočtu na solární panel šanghajské firmy JA Solar každý o výkonu 455 Wp asi 5,5 milionu kusů panelů, každý o váze 25 kg. A podle ČEZ Distribuce je pod smlouvou o připojení připravena další solární kapacita přes 12 GW. Pro čínský byznys je ale daleko větší zakázkou německý solární byznys, který chce současnou kapacitu 65 GW do roku 2030 ztrojnásobit. I s kupeckými počty lze vynásobit, kolik čínských zaoceánských lodí bude poháněných mazutem má v dalších letech připlout do EU.
Zatímco před časem západní svět doslova jásal, že se zbavil „špinavé“ výroby oceli, kterou dnes emisně nekontrolovaně produkuje z poloviny kapacity pro celý svět Čína, Peking nesmírně úspěšně pokračuje v naplnění své strategie exportu rostoucí přidané hodnoty. Markantně je to vidět v sebevraždě automobilového průmyslu zemí EU, který donedávna tvořil pět procent HDP a zaměstnával na 14 milionů lidí. Politiky nařizovaná elektromobilita fungující jen s devastujícím vlivem dotací tak přihrála Číňanům mimořádnou šanci: místo čínských baterií, na něž nyní připadá 77 % světové produkce, nakonec vyvážet do zemí EU celé automobily, jejichž vývoj a výroba s ohledem na technologický náskok Číny v elektromobilitě a softwaru je daleko jednodušší.
Zatímco v roce 2017 se do zemí EU dle statistiky Evropské asociace výrobců automobilů (ACEA) dovezlo 99 854 automobilů, v roce 2021 už 435 492 aut a za loňský rok meziročně o pětinu více, 521 881 vozů. Čína má tak s 16,1 % největší podíl z koláče osobních aut importovaných do EU. V hodnotovém měřítku jsou to ještě dramatičtější cifry. Jestliže v roce 2017 byla hodnota čínských aut vyvezených do EU 339 milionů eur, v roce 2022 (při meziročním zvýšení o 58,9 %) to bylo dle ACEA již 9,4 miliardy eur. Manažeři evropských automobilek se musí s úzkostí dívat na to, jak se už do EU dovážejí velké čínské automobily, jež jsou o polovinu levnější a s lepší výbavou, než vozy renomovaných značek z Německa atd. V Číně byl v přepočtu za 250 tisíc korun představen malý elektrický automobil, který by i v Evropě dával na rozdíl od těžkých a drahých e-aut smysl jako městské či příměstské vozítko. Zvýší-li se cena takové vozu kvůli clu a nákladům na dealerskou a servisní síť v ČR i jinde v EU na nějakých 350 tisíc korun pak dostanou Evropané alternativu ke stále starším ojetinám. Ovšem na úkor propadu, ne-li úplného zániku autoprůmyslu, který v ČR dává dobrý chléb 400 tisícům zaměstnanců a má 10% podíl na HDP země.
Pokud by byl Tchaj-wan skutečně Čínou napaden, tak by se nepochybně zastavila řada odvětví na západě, které si bez obří produkce špičkových tchajwanských čipů neporadí. Právě dnes (7. 6.) napsaly Hospodářské noviny, že americký Intel podmiňuje výstavbu továrny na čipy na východě Německa navýšením dotace vládní z 6,8 miliard eur na 10 miliard. Jinak prý může stavět jinde. Ministerstvo financí v Berlíně u vědomí faktu, že je nutno začít šetřit, kdy si největší evropská ekonomika vzala v minulých krizových letech půjčky 800 miliard eur (19,2 bilionů korun, tedy jako 20 let příjmů české státní pokladny), to odmítá. Ale i kdyby vše dopadlo dobře, Intel v Německu čipy nezačne produkovat dříve než v roce 2028.
Evropská komise se sice nad závislostí nad totalitní Čínou zamýšlí, ale jsou to jen prázdná slova a deklarace. Prý Evropa má sama těžit 10 % surovin dosud importovaných z Číny. Už jste někdy viděli, jak kdekoli v EU s jejími přísnými enviromentálními předpisy limity vzniká nějaký velký důl? Počkejme si, zda a kdy se bude těžit strategické lithium v Krušných horách.
Po trpkých zkušenostech z nutnosti vymanit se z drtící náruče ruského medvěda jsme nyní stále hlouběji v ozubené tlamě čínského draka. Otázka nestojí tak, zda tento chřtán sklapne, ale kdy?
