Ochranné léčení ústavní - (de)mystifikace problematiky

Následující text se věnuje problematice ústavního ochranného léčení a bude rozdělen do dvou částí. První část pojednává o jeho ukotvení v zákoně; popisuje důvody a okolnosti, pro které může být uloženo; typy léčeb; délku jejího trvání, společně s dalšími postupy, pokud léčba ne/plní její účel. Druhá část se bude věnovat problematickým okruhům a výzvám, které jsou kladeny na zaměstnance pomáhajících profesí zapojených do tohoto procesu. Cílem článků je zvýšit povědomí o ústavním ochranném léčení u širší veřejnosti a podtrhnout rozdíly mezi jednotlivými institucemi, které na pacienty/pachatele vždy působí dle svého zaměření a zázemí.

Ochrannou léčbu jako ochranné opatření ukládají soudy v trestním řízení, pokud byl vykonán trestný čin pod vlivem psychické poruchy; ve stavu snížené příčetnosti; nebo pachateli, který zneužívá návykovou látku a spáchal trestný čin pod jejím vlivem, nebo v souvislosti s jejím zneužíváním. Ukládání ochranného léčení je právně ukotveno v §99 zák. č. 40/2009 Sb. (Trestní zákoník), ve znění pozdějších předpisů. Výkon ochranného léčení je zakotven v §351- 358 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (Trestní řád) a zákonu 373/2011Sb. o specifických zdravotních službách.

Soud uloží ochranné léčení jestliže:

Ochranné léčení má buď formu ústavní, ve které dochází k umístění odsouzeného v jedné z psychiatrických nemocnic, nebo formu ambulantní, ve které nedochází k omezení osobní svobody, nicméně existuje povinnost dodržování frekvence návštěv u ambulantního specialisty - psychiatra. Zásadní je v tomto procesu posouzení míry nebezpečnosti pachatele pro společnost. Jeho uložení je sociálně eticky indiferentní, neboť na rozdíl od trestů není odpovědí na trestný čin ve smyslu sociálně etického odsudku pachatele. Potřeba uložení ochranného léčení není závislá na trestném činu a jeho závažnosti, ale především potřebou léčení pachatele.

Léčba je založena na farmakoterapii a na principech komunitní, skupinové a individuální psychoterapie. Pobyt na oddělení je spojen s určitým omezením osobní svobody a pohybu. Platí také povinnost dodržovat pravidla léčebného a pobytového režimu.

Závislostní léčba směřuje od pochopení neadaptivního fungování ve společnosti, které vedlo k nařízení ochranné léčby, k postupnému zvyšování náhledu na zneužívání psychoaktivních látek, způsobu a příčinám užívání, podstatně škodlivého užívání a závislostní problematiky.

Psychiatrická léčba směřuje k léčení duševní poruchy, kterou pacient trpí a na jejímž základě spáchal trestný čin. Dále spočívá v prevenci opakování trestného činu; resocializaci a zařazení pacienta do běžného života; jeho doléčování u ambulantního lékaře a v součinnosti s organizacemi, které poskytují následnou péči.

V rozsudku, kterým soud ochranné léčení ukládá, je uváděna nejen jeho forma, ale i typ, který je určen na základě znaleckého posouzení duševní poruchy nebo závislosti. Dle vyjádření znalce ke spáchání činu je uložena léčba buď psychiatrická; protialkoholní; protitoxikomanická; sexuologická, nebo jejich kombinované formy. Uložený typ ochranného léčení se opírá zejména o znalecký posudek znalce z oboru psychiatrie, který odpovídá na otázky uložené soudem. Zde považuji za důležité zmínit, že právní výklad nezná typy ochranných léčeb a ty jsou tak udělovány zvykově.

Ochranná léčba se ukládá nejvýše na dva roky, lze ji však opakovaně prodlužovat vždy nejdéle o další dva roky, dokud léčba nesplní účel. Výkon ochranných opatření se nepromlčuje, nezahlazuje se a nepromíjí se ani cestou milosti. Ochranná opatření mohou fakticky zaniknout pouze jejich výkonem, upuštěním od jejich výkonu, nebo smrtí toho, komu bylo ochranné opatření uloženo.

Individuálnímu léčebnému postupu se během ochranné léčby musí pacient podrobit ze zákona. Soud může změnit ochrannou léčbu na výkon trestu odnětí svobody, nebo zabezpečovací detenci, jestliže léčba neplní svůj účel, nebo nezajišťuje dostatečnou ochranu společnosti. Za zejména závažné prohřešky proti léčebnému procesu je považováno: konzumace návykových látek a jejich distribuce; svévolná vzdalování se z léčby; vyhrožování a/nebo užití násilí proti zdravotnickému personálu, nebo spolupacientům; opakované odmítání navržených léčebných postupů, včetně nutnosti podrobit se medikamentózní léčbě a v odůvodněných případech odběru vzorků na toxikologickou zkoušku.

Existuje i možnost ukončení léčby pro neúčelnost, které však nelze uplatnit v případě léčení psychiatrické a sexuologické. O neúčelnosti léčby rozhodne soud, pokud pacient dostatečně dlouho dobu v léčbě neprosperuje, závažně porušuje režim a odmítá se účastnit terapeutických aktivit. Poté je pacient z léčení propuštěn, je mu uložen dohled probační a mediační služby a je plně trestně odpovědným za svoje činy. Nespoluprací v léčbě naplňuje pacient skutkovou podstatu maření výkonu úředního rozhodnutí a mimo dohledu probační a mediační služby může soud uložit navíc podmínečný trest, případně rozhodnuto o nástupu do výkonu odnětí svobody.

Za předpokladu, že pacient během léčby prosperuje, může soud ústavní léčbu změnit na ambulantní formu. Zdravotnické zařízení popíše průběh, výsledky léčby a uvede důvody navrhovaného postupu. Může také soudu navrhnout uložení dohledu nad chováním pacienta, které vykonává probační a mediační služba. Lékař je povinen o průběhu léčby informovat příslušné státní orgány, kterými jsou policie ČR a příslušné soudy.

Po úspěšné přeměněně ochranného léčení ústavního na ambulantní formu pacienti pokračují v započaté spolupráci s organizacemi následné péče, které jsou jim nápomocny v úspěšném pokračování cestou jejich života. Tato pomoc spočívá v podpoře rodiny, docházení do adiktologické ambulance, protialkoholní a protitoxikomanické léčbě v terapeutických komunitách, možnosti docházet do chráněné dílny, využití chráněného bydlení a/nebo psychoterapeutická, sociální a edukační podpora.

Na pacienty jsou kladeny také povinnosti, které spočívají zejména v dodržování pravidelných ambulantních psychiatrických kontrol, abstinenci, užívání předepsané medikace, nebo nutnosti podrobit se dohledu probační a mediační služby. Při zdárném dodržování podmínek ambulantní léčby může být po dostatečně dlouhé době její výkon soudem ukončen.

Problematické okruhy:

Vše výše zmíněné vypadá velmi dobře na papíře, ale v praxi funguje s určitými obtížemi. V celospolečenském měřítku jde vždy o ožehavé téma, které vyvolává velmi různorodé názory. „Jedná se o feťáky; měli by být někde zavření; odvezte je někam na opuštěný ostrov; stejně to nemá žádný smysl…“ To jsou jen některé výroky, se kterými je možné se setkat ať už v článcích, které se ochranného léčení dotýkají, nebo v diskusích pod nimi. Pravdou je, že tento způsob terapeutického působení na pacienty má svá konkrétní specifika a limity. Těmito okruhy se bude autor zabývat v následujícím článku.