Článek
Pro kluka na vesnici v šedesátých letech existovala jen dvě náboženství: v létě fotbal, v zimě hokej na zamrzlém rybníce. Kdo v těchto disciplínách nevynikal, jako by nebyl. A kdo v nich selhával, ten si ze života odnášel peklo.
Já jsem si ho odnášel plnými hrstmi.
Pro ostatní to byla nepochopitelná legrace. „Podívejte na něj, zase to chytil bradou!“ smáli se, když jsem se snažil chytit přihrávku. Nikdy jsem nevěděl, kdy přesně ke mně míč doletí. Máchal jsem hokejkou do prázdna, zatímco puk už byl dávno jinde. Byl jsem věčným terčem vtipů, tím posledním, kdo zbyl, když se rozpočítávala družstva.
Svět bez třetího rozměru
Tehdy nikdo netušil – a já nejméně – že za mou nemotorností není lenost ani hloupost, ale tupozrakost. Mé jedno oko nefungovalo tak, jak mělo. Viděl jsem svět ploše, bez hloubky. Odhadnout vzdálenost letícího předmětu pro mě bylo stejně nemožné jako pro ostatní létat.
Nenáviděl jsem tělocvik. Nenáviděl jsem kolektivní sporty. A tak jsem se naučil být neviditelný.
Mým útočištěm se stala příroda. Tam, v tichu lesa, na lukách a u rybníků, nikdo neházel míče. S dalekohledem na krku a lupou v kapse jsem byl ve svém živlu. Fascinoval mě svět brouků, struktura křídel bažanta, vznešenost přírodních zákonů. Ale pro vesnické kluky to byla jen další podivnost. „Místo aby kopal do mičudy, čumí do trávy,“říkávali s despektem.
Útěk do Plzně
Konec základní školy pro mě byl vysvobozením. Těšil jsem se, že zmizím. Protože jsem pocházel ze „statkářské“ rodiny, dveře na studia jsem měl z politických důvodů zavřené. Nastoupil jsem tedy na učiliště v daleké Plzni.
Jel jsem tam s obavami. Nové město, noví lidé, ale starý strach: Zase tam bude tělocvik.
A byl. Jenže tam byl taky on. Pan učitel, jehož jméno by si zasloužilo být vytesáno do kamene. Byl to člověk, který se vymykal všemu, co jsem dosud znal. Místo křiku a posměchu jen tiše pozoroval. Velmi rychle si udělal obrázek o každém z nás. A zatímco jiní kantoři dělili žáky na „sportovce“ a „dřeva“, on měl jinou metodu. Hledal. Hledal tak dlouho, dokud u každého nenašel něco, v čem by mohl vyniknout.
Zrození běžce
Když nás poprvé vyhnal na ovál, čekal jsem obvyklou potupu. Ale on si všiml něčeho jiného. Všiml si, že zatímco sprinterům dochází dech, já běžím dál. Že mám v sobě motor, který se neunaví. A když nás vzal do tělocvičny, uviděl sílu v mých rukou, kterou jsem získal prací na statku.
„Ty nejsi na míčové hry,“ řekl mi tehdy věcně, bez špetky výsměchu. „Ty jsi vytrvalec. A na laně lezeš jako veverka.“
Ta slova pro mě znamenala revoluci. Najednou jsem nebyl ten, co nic neumí. Byl jsem ten, co umí něco, co ostatní ne. Pan učitel mě začal dávat za vzor v přespolním běhu a ve šplhu. Každý můj pokrok, každou snahu pochválil. Nechtěl jsem ho zklamat. Chtěl jsem tomu člověku dokázat, že se ve mně nepletl.
Diagnóza, která přišla pozdě, a přece včas
Všiml si ale ještě něčeho. Když viděl, jak při míčových hrách mhouřím oči a natáčím hlavu, neposmíval se. Poslal mě k očnímu lékaři. Teprve díky němu jsem zjistil pravdu. Diagnóza zněla jasně: tupozrakost, zanedbaná od dětství. Lékař mi tehdy řekl, že na nápravu zraku je už pozdě. Ale pro mou duši to bylo přesně včas.
Dluh, který se splácí celý život
Stalo se něco nevídaného. Kluk, který nenáviděl sport, začal sám trénovat. Běhal jsem dlouhé tratě, posiloval, šplhal. Nechtěl jsem ho zklamat. Chtěl jsem tomu člověku dokázat, že se ve mně nepletl. Že jeho důvěra nebyla omyl.
Naše třída byla plná výborných sportovců, ale díky němu jsem se mezi ně poprvé v životě mohl postavit s hlavou vztyčenou.
Konečně jsem věděl, že nejsem nemehlo. Že jsem celá ta léta bojoval s hendikepem, o kterém nikdo nevěděl.
Dnes, s odstupem mnoha let, vím, že mi ten učitel nedal jen jedničku z tělocviku. Vyléčil mé sebevědomí. Ukázal mi, že hodnota člověka se neměří tím, jestli umí kopnout do míče, ale tím, jestli dokáže najít svou vlastní cestu a vytrvat na ní. Že i ten, kdo vidí jen na jedno oko, může v životě doběhnout daleko – pokud mu někdo na startu řekne, že na to má.
Otázky k zamyšlení:
- Role učitele: Měli jste ve svém životě pedagoga, který dokázal najít váš skrytý talent, i když jste si sami nevěřili? Nebo naopak někoho, kdo vás zbytečně srážel?
- Skryté hendikepy: Kolik dětí je dnes ve školách označováno za „hloupé“ nebo „nešikovné“ jen proto, že mají nediagnostikovaný problém (zrak, sluch, dyslexie), o kterém nikdo neví?
- Měřítka úspěchu: Proč jako společnost stále tak často hodnotíme všechny podle jedné šablony (všichni musí umět fotbal, všichni musí umět matematiku), místo abychom hledali individuální silné stránky?
