Článek
Neúspěšný na bitevním poli
Heinrich Himmler patřil k nejmocnějším mužům Třetí říše a v průběhu války se stal faktickým číslem 2 namísto Hermanna Göringa, jehož vliv postupně upadal. Na začátku ledna 1945 se mohl pyšnit těmito funkcemi - říšský vůdce SS, šéf německé policie, říšský ministr vnitra, generální zmocněnec pro správu Říše a velitel Záložní armády. Ambiciózní Himmler toužil získat slávu při velení na frontě, přestože s tím neměl žádné zkušenosti. Sebevědomě však věřil, že má stejně dobrý úsudek jako Hitler a jistě mnohem lepší než generálové Wehrmachtu, k nimž se stavěl přezíravě. Führer svému „věrnému Heinrichovi“ bezmezně věřil a 25. ledna ho jmenoval do čela nově zformované skupiny armád Visla o více než 100 tisíci mužích s cílem zastavit viselsko-oderskou ofenzívu Rudé armády do Pomořanska. Stalo se tak i přes důrazný odpor náčelníka generálního štábu pozemních vojsk Heinze Guderiana, který na tuto pozici prosazoval Maximiliana von Weichse.
Himmler si nechal zřídit velitelství v Schneidemühlu a jako hlavní sídlo používal svůj speciální vlak Sonderzug Steiermark. Dopravní prostředek však nebyl uzpůsoben pro velení skupině armád, protože měl pouze jednu telefonní linku, nedostatečné mapy a postrádal signální oddělení s vysílačkami. Reichsführer SS odmítl připravený štáb určený pro Weichse a obklopil se důstojníky SS, kteří většinou neměli dostatečnou velitelskou kvalifikaci. Himmler zřídkakdy vycházel z vlaku, pracoval jen asi čtyři hodiny denně a trval na každodenní masáži před začátkem práce a dlouhém spánku po obědě. Když naprosto velitelsky selhal při ofenzivě z prostoru u Choszczna, Guderian se jej rozhodl navštívit, aby si udělal jasnější přehled. V hlavním stanu v Prenzlau potkal Himmlerova náčelníka štábu SS-Brigadeführera Heinze Lammerdinga, který ho uvítal slovy: „Nemůžete nás zbavit našeho velitele?“ Ten se však nyní nacházel v léčebném sanatoriu v Hohenlychenu, kam se také Guderian záhy vypravil a setkání s ním později popsal: „…našel jsem Himmlera v uspokojivém stavu a zjistil jsem, že já bych kvůli lehké rýmě své jednotky v tak napjaté situaci neopustil.“ Přesto se mu jej podařilo přesvědčit, že z důvodu velkého pracovního vytížení při vedení mnoha říšských úřadů musí velení armádní skupiny předat někomu jinému. Himmler souhlasil, až když ho Guderian ujistil, že toto rozhodnutí řekne Hitlerovi on sám.
Führer souhlasil jen neochotně a 20. března namísto Himmlera jmenoval generála Gottharda Heinriciho. Tento krok významně podlomil dříve neotřesitelnou důvěru mezi oběma nejvýše postavenými muži Třetí říše. Ministr propagandy Joseph Goebbels si už 12. března zapsal: „Vůdce je s ním velice nespokojen.“ Guderian k této záležitosti ve svých pamětech napsal: „Co mohlo laika, jakým byl Himmler, přimět k tomu, aby se dral do vojenského velení? Jemu, nám všem ostatním a asi i Hitlerovi bylo jasné, že o vojenských záležitostech neví vůbec nic. Jak se k tomu tedy dostal? Zřejmě ho trápila nesmírná ctižádost. Nade vše usiloval o Rytířský kříž. Bylo od něj nezodpovědné, že se o takovou úlohu pokoušel, bylo nezodpovědné od Hitlera, že mu ji svěřil.“
Neúspěšný v diplomacii
Naposledy se Himmler setkal s Hitlerem 20. dubna v Berlíně, aby mu poblahopřál k jeho 56. narozeninám. Ve večerních hodinách poté zamířil se svým štábem v koloně automobilů na sever, odkud měl podpořit boj o německé hlavní město. Od vyhazovu z velení skupiny armád Visla začal provádět stále nezávislejší politiku, která se měla projevit v diplomacii. Jakési pokusy o uzavření separátního míru se západními Spojenci, ale i Sověty, probíhaly ze strany Goebbelse, Göringa a Ribbentropa, ale Hitler nakonec pokaždé vše smetl ze stolu. V případě Himmlera byla představa taková, že se na západní frontě uzavře příměří s Američany a Brity a tím se významně posílí boj proti Rudé armádě. Reichsführer SS dokonce razil fantaskní myšlenku společné koalice proti Stalinovi. On sám sebe viděl jako osobu, s níž západní Spojenci budou ochotni jednat. Ve snaze uniknout možné oprátce byl ochotný přistoupit k řadě ústupkům a tím si zlepšit reputaci a získat snad i roli ve vedení poválečného Německa.
Hrabě Folke Bernadotte, červenec 1942
V jednání se Západem Himmlerovi jako prostředník posloužil švédský hrabě Folke Bernadotte, náměstek předsedy Švédského Červeného kříže a blízký příbuzný krále Gustava V. Setkání zinscenoval šéf zahraniční rozvědky Hlavního úřadu říšské bezpečnosti Walter Schellenberg za přispění Himmlerova osobního fyzioterapeuta Felixe Kerstena. První schůzka proběhla během února 1945. Hrabě se snažil vyjednat co nejvíce ústupků v otázce propuštění Židů, především ze Skandinávie. Himmler odhadoval počet dánských a norských vězňů na 2 000 až 3 000, avšak Bernadotte měl důkazy, že jich je okolo 13 000. Během března v rozporu s nařízením Führera Himmler nařídil, aby se koncentrační tábory předávaly do rukou blížících se Spojenců a neničily se. Zároveň souhlasil s odesláním menšího počtu vězňů do neutrálního Švýcarska a Švédska. Na druhém setkání na počátku dubna došlo k dohodě o propuštění vězněných žen z Dánska a Norska. Celkem se touto iniciativou podařilo zachránit na 20 000 osob. Návrh na otevření komunikačního kanálu s generálem Dwightem Eisenhowerem však Bernadotte odmítl s tím, že tato žádost musí pocházet od Hitlera. V tomto bodě Himmler narazil, protože si dobře uvědomoval, že Vůdce je proti jakékoli kapitulaci a že se tak pouští na tenký led vlastizrady.
Zatímco třetí schůzka Himmlera s Bernadottem z 21. dubna nepřinesla nic nového, protože Reichsführer SS se nadále bál riskovat, změnu v jeho odhodlání přinesly události následujícího dne. 22. dubna se totiž ve Führerbunkeru v Berlíně uskutečnila vojenská porada, při níž Hitler v návalu vzteku obvinil celé své okolí včetně SS ze zrady a přiznal, že je válka prohraná. Podrobnosti včetně Führerova ujištění, že padne v Berlíně, se Himmler dozvěděl z telegramu svého styčného důstojníka Hermanna Fegeleina, který byl dění v bunkru přítomen. Dne 24. dubna na švédském konzulátu v Lübecku proběhla čtvrtá a poslední schůzka obou protagonistů. Himmler na ní vystupoval jako vedoucí představitel Třetí říše a vyjádřil přesvědčení, že Hitler je již pravděpodobně po smrti. Svého protějška poprosil, aby cestou švédského ministra zahraničí předal dopis s návrhem kapitulace do rukou Eisenhowera. Na nátlak Bernadotta Himmler slíbil, že je ochotný zajistit kapitulaci Němců i v Dánsku a Norsku. Na otázku, co učiní v případě nesouhlasu Trumana a Churchilla, odpověděl, že převezme velení na východní frontě a padne v boji. Že by snad Západ odmítl jakkoli jednat s válečným zločincem a jedním ze strůjců holocaustu, si snad ani nepřipouštěl. Místo toho si lámal hlavu, zda se má při setkání se spojeneckým velitelem uklonit, potřást mu rukou nebo zvolit pozdrav „Sieg Heil“.
Během 25. dubna se Himmlerova nabídka dostala do rukou Churchilla, který svolal válečný kabinet a stejně jako prezident Truman ji kategoricky odmítl. Britský premiér ve stejný den informoval Stalina, který mu záhy poslal nejsrdečnější telegram za dobu války, v němž stálo: „Považuji váš návrh, aby Himmlerovi byl předložen požadavek na bezpodmínečnou kapitulaci na všech frontách, včetně sovětské, za jediný správný. Poněvadž vás znám, nepochyboval jsem, že budete jednat tímto způsobem.“ Generál Eisenhower ve svých poválečných pamětech k této věci uvedl: „Osobně jsem v tomto návrhu viděl poslední zoufalý pokus rozdělit spojence a v tom smyslu jsem Churchilla také informoval. Důrazně jsem naléhal, aby se žádný takový návrh nepřijímal ani neprojednával, pokud nepůjde o kapitulaci všech německých vojsk na všech frontách. Podle mého názoru by sebemenší náznak ochoty spojenců přijmout od německé vlády navrhovanou kapitulaci německých vojsk na západě okamžitě vedl k naprostému nedorozumění s Rusy a k navození situace, v níž by nás Rusové mohli právem vinit z věrolomnosti.“
Führer se o plánu svého věrného přisluhovače dozvěděl 28. dubna prostřednictvím zprávy agentury Reuter, vysílanou BBC v Londýně a potvrzenou ve Stockholmu. Bunkr pod zahradou Říšského kancléřství se otřásl posledním Hitlerovým záchvatem vzteku. Počínání Himmlera nazval „nejbídnější zradou v lidských dějinách“. Hříšník byl zbaven veškeré moci a vyloučen z NSDAP. Po Hitlerově smrti se jeho služeb zřekl i krátkodobý vůdce Německa velkoadmirál Karl Dönitz. 21. května byl Himmler v přestrojení za rotmistra Heinricha Hitzingera zajat britskými vojáky. O dva dny později v zajateckém táboře v Lünebergu odhalil svou pravou identitu a ihned poté spáchal sebevraždu kyanidem ukrytým v zubech.
Prameny:
EISENHOWER, Dwight D. Invaze do Evropy
GUDERIAN, Heinz. Vzpomínky generála
CHURCHILL, Winston S. Druhá světová válka. VI. díl. Triumf a tragédie
KERSHAW, Ian. Hitler. Nemesis. II. díl 1936-1945
