Článek
Do konce listopadu 1989 se postupně zhroutily komunistické režimy v Polsku, Maďarsku, NDR, Československu a Bulharsku. Jako poslední u moci se nadále držel rumunský diktátor Nicolae Ceaușescu, ale i jemu se už krátil čas. Komunistický politik stál v čele země od roku 1965, kdy byl jmenován prvním tajemníkem Rumunské komunistické strany, až se v roce 1974 stal doživotním prezidentem. Na vrcholu moci se ocitl v roce 1968 po srpnové okupaci Československa, na níž se odmítl podílet a naopak ji rozhodně odmítl, což z něj učinilo národního hrdinu. Ceaușescův vzdor vůči Moskvě získal ohromné sympatie na Západě a se schůzkami se světovými lídry do Rumunska směřovaly i štědré zahraniční půjčky. Objem úvěrů však narostl do takové výše, že je země nebyla schopna splácet. Jestliže v roce 1971 dluh vůči západním věřitelům činil 1,2 miliardy $, v roce 1982 se vyšplhal už na astronomických 13 miliard $ (čtvrtina tehdejšího HDP). Ceaușescu byl v 80. letech nucen přistoupit na drastická úsporná opatření, jimiž významně klesla životní úroveň obyvatel. Došlo k rapidnímu snížení dovozu a naopak zvýšení vývozu zboží, čímž v Rumunsku scházelo nejen spotřební zboží, ale i základní potraviny, na které byl dokonce zaveden přídělový systém. Rovněž byl nedostatek pohonných hmot a výpadky elektřiny a tepla se staly každodenní rutinou většiny obyvatel. Zemi se v rekordním čase podařilo splatit prakticky celý zahraniční dluh, avšak na úkor domácího obyvatelstva. V roce 1989 se HDP Rumunska propadlo téměř o 6 %. Není divu, že popularita vládnoucího režimu se na konci 80. let nacházela na mimořádně nízké úrovni.
Katalyzátorem prosincových událostí se staly násilnosti v Temešváru, kde se tajná policie Securitate marně snažila o vystěhování faráře László Tőkése, který otevřeně kritizoval tvrdou politiku vůči maďarské menšině a chování režimu vůbec. Na obranu pastora se od 16. do 20. prosince postupně shromáždil až stotisícový dav a Ceaușescu nařídil narychlo povolané armádě střílet do demonstrantů. O život přišlo 43 osob, jejichž těla byla členy Securitate tajně odvezena do Bukurešti, kde byla spálena a jejich popel vyhozen do řeky, aby došlo k zakrytí stop. Pro bezpečnostní složky se však situace v Temešváru stala nezvladatelnou a 19. prosince se z města stáhly. Ceaușescu situaci podcenil a byl si tak jistý svou pozicí, že o den dříve odletěl na plánovanou státní návštěvu Íránu a zemi na několik dní předal do rukou manželky Eleny. Nad rumunským územím však pro jistotu doprovázely prezidentův letoun čtyři armádní stíhací letouny MIG.
Demonstranti v ulicích Bukurešti, prosinec 1989
Když se Ceaușescu 20. prosince vrátil z Teheránu zpět do vlasti, úřady začaly poprvé ztrácet kontrolu nad situací. Ve večerních hodinách v televizním projevu Nicolae odsoudil bouře v Temešváru a za viníky eskalace označil agenty vyslané Západem. Následující den bylo v Bukurešti uspořádáno shromáždění na podporu režimu. Na místě, kde Ceaușescu v srpnu 1968 slavně odsoudil agresi armád Varšavské smlouvy, zazněl i jeho poslední státnický projev. Hned na jeho začátku však přišla chvíle, kterou prezident zažil poprvé - část přítomných ho přehlušila nesouhlasným povykem. Při uklidňování davu manželka Elena stále dokola teatrálně křičela „Ticho“. Po několika minutách zase nastal klid a Ceaușescu, vedle obvyklých frází o obraně socialismu, v aktu zoufalství oznámil zvýšení platů dělníků, minimální mzdy a starobních důchodů od nového roku. Část shromáždění se však vydala do ulic, provolávala protirežimní hesla a ničila vlajky a transparenty. Následných represí, které trvaly do nočních hodin, se zúčastnily veškeré dostupné ozbrojené složky. Bilance z 21. prosince v Bukurešti byla 50 mrtvých, 462 zraněných a 1 245 zatčených. Ve stejný den se Temešvár prohlásil svobodným městem.
Během 22. prosince se zprávy o krutých represích rychle šířily metropolí. Dělnická třída, donedávna silná opora vládnoucího režimu, se po tisících přidávala k demonstrantům a na Palácovém náměstí se tak utvořilo nové shromáždění, tentokrát už ale nikoli na podporu diktátora. To dopoledne byl ministr obrany Vasile Milea nalezen zastřelený ve své kanceláři ranou do blízkosti srdce. Ceaușescu novým ministrem narychlo jmenoval generála Victora Stănculesca, který však bez vědomí prezidenta nařídil vojákům nečinnost a hlavě státu doporučil opustit město. V tu dobu už demonstranti útočili na palác, aniž by se jim někdo postavil. Ceaușescův pokus promluvit k davu z balkónu skončil neúspěšně, a tak se prezidentský pár snažil urychleně dostat na střechu k vrtulníku. To se jim skoro nepodařilo, protože kvůli výpadku elektřiny výtah nevyjel do nejvyššího patra. Přetížená helikoptéra Dauphin, do které uteklo i několik vysokých stranických funkcionářů jen těsně unikla rozhněvanému davu. Tisíce demonstrantů uvnitř Ceaușescova paláce nyní mohli na vlastní oči spatřit, v jakém okázalém luxusu prezident s manželkou žili, zatím co oni živořili. Tou dobou se již armáda ve velkém přidávala na stranu revoluce, čímž byl osud Ceaușesca zpečetěn.
Rumunská armáda během revoluce, prosinec 1989
Uprchlý Ceaușescu zamířil do Snagova, kde se nacházelo jedno z jeho sídel. Prezident žádal sehnat další vrtulníky s vojenskými posilami na jeho ochranu, ale jako odpověď se mu dostalo, že propukla revoluce a na všechno jsou sami. Ceaușescu nařídil odletět do nedalekého města Titu, ale cestou byl pilot nucen přistát u opuštěné silnice, protože obdržel zákaz vnitrostátních letů a hrozilo sestřelení armádou. Muži ze Securitate tak museli zastavit náhodně projíždějící automobily, kterými se prezidentský pár dostal do města Târgoviște. Tam však došlo k jejich zatčení policií a odvezení na místní vojenskou základnu, kde byli drženi několik dní. 24. prosince Ion Iliescu, šéf nově vytvořené Rady Fronty národní spásy, podepsal dekret o zřízení Mimořádného vojenského tribunálu, který má Ceaușesca soudit za genocidu způsobenou hladem a nedostatkem tepla a další zločiny. Vojenský soud se konal 25. prosince, trval devadesát minut a oběma manželům vynesl rozsudky smrti bez možnosti odvolání. Prezident kritizoval legitimitu procesu a generála Stănculesca označil za zrádce. Nakonec manželé žádali, aby byli zastřeleni spolu, což jim bylo splněno. Výsadkář kapitán Ionel Boeru byl jedním z trojice popravčích a později na tuto chvíli vzpomínal: „Dal jsem vojákům rozkaz, aby své samopaly nastavili na automatickou střelbu, abych měl jistotu, že je neminou. Vystřelil jsem 29 nábojů ve třech dávkách. První zasáhla Ceaușesca do kolen, druhá do prsou a třetí usmrtila Elenu.“ Večer se záběry z popravy odvysílaly ve státní televizi. Mezitím od 22. prosince dále umírali v ulicích lidé, protože panoval obrovský zmatek a docházelo ke zmatečné střelbě mezi armádou, vlasteneckými gardami a ozbrojenými civilisty. Střelba utichla až 27. prosince. Nejčastěji se uvádí, že počet obětí během revoluce byl 1104, z toho 162 z protestů, které vedly ke svržení Ceaușesca (16.-22. prosince) a 942 během následujících bojů. Počet zraněných byl 3352, z toho 1107, když byl Ceaușescu stále u moci, a 2245 v pozdějších dnech. První rumunské svobodné volby po pádu komunismu proběhly v květnu 1990 a zvítězila v nich Fronta národní spásy.
Prameny:
SEBESTYEN, Victor. 1989. Pád východního bloku
TEJCHMAN, Miroslav. Dějiny Rumunska
VYKOUKAL, Jiří, LITERA, Bohuslav, TEJCHMAN, Miroslav. Vznik, vývoj a rozpad sovětského bloku 1944-1989
TV dokument Zapomenutý svět komunismu. Socialismus pro jednu rodinu (VB, 2009)
