Článek
Švýcaři sledovali expanzivní výboje sousední třetí říše se stále větším znepokojením. Na příkladu Dánska, Norska a zemí Beneluxu si politické vedení konfederace dobře uvědomovalo, že neutralita je zdaleka nemusí ochránit. Od jara 1940, kdy se otevřela západní fronta, Švýcaři očekávali německou invazi každou chvíli, a proto se na ni důsledně připravovali. Němci se (stejně jako Italové) k napadení několikrát chystali, ale k útoku nakonec nedošlo. Jedním z důvodů byla bezpochyby oboustranně výhodná spolupráce Berlína s Bernem v otázce finanční a hospodářské.
Země pod Alpami měla na rozdíl od jiných neutrálních států jako Švédsko, Irsko nebo Portugalsko až příliš nevýhodnou geografickou polohu. Obklíčení Německem, Itálií a vichystickým loutkovým režimem ve Francii tak znamenalo opatrnou politiku ve prospěch uchování národní svrchovanosti. Švýcaři navíc museli respektovat fakt, že většina životně důležitého uhlí se dovážela právě z Německa (v období 1939-1945 šlo o 10,2 milionu tun), čímž mohli být vydíratelní. Po pádu Francie v červnu 1940 se v zajetí nalézalo 17 německých pilotů sestřelených nad územím Švýcarska. Když rozhořčení Němci náhle zastavili před společnou hranicí vlaky plné uhlí, k propuštění letců došlo ještě tentýž den. Na druhou stranu disponovali Švýcaři řadou transalpských železničních tunelů důležitých pro spojení Německa s Itálií. Nezanedbatelná byla rovněž značná výrobní kapacita elektřiny, jež byla uchráněná od spojeneckých bomb a zčásti prodávána Německu.
Němci ovšem byli vůči svému sousedu velice shovívaví. Švýcaři totiž nacistům poskytovali neocenitelnou službu v podobě zprostředkování své silné měny. Nepostradatelné suroviny pro válečné účely jako železná ruda, wolfram nebo nikl směřovaly do Německa z neutrálních evropských zemí Švédska, Španělska a Portugalska nebo Jižní Ameriky. Státy z obav ze západních sankcí odmítaly za dodávky přijímat říšské marky nebo nakradené zlato. K tomuto účelu tak posloužil švýcarský frank (CHF) coby jediné univerzální platidlo na světě. Mezi Berlínem a Bernem se tak zrodilo partnerství, ze kterého se Spojencům dělaly vrásky na čele.
Státní tajemník ministerstva hospodářství Franz Hayler (vlevo) přebírá Rytířský kříž za válečné zásluhy z rukou ministra hospodářství a prezidenta Říšské národní banky Walthera Funka, srpen 1944
Německý zbrojní průmysl potřeboval obrovské množství franků a Říšská banka v čele s Walterem Funkem za ně měla co nabídnout. Nacisté, jejichž ekonomika byla před zářím 1939 na pokraji kolapsu, postupně vyrabovali zlato národních bank Rakouska, Československa, Polska, Nizozemska, Belgie, Lucemburska, Francie, Řecka, Litvy, Lotyšska či později Itálie. Kromě toho nacisté ve velkém okrádali jednotlivce, především Židy. Bankéři v Bernu si dobře uvědomovali, že říšské zlaté cihly a pruty jsou kořistního původu a bez okolků je nadále přijímali. Vlaky se vzácným nákladem jezdily do Švýcarska až do 6. dubna 1945 a celková hodnota zlata dosáhla závratných 1,35 miliardy CHF (částka srovnatelná s 18 mld. CHF v roce 2019 po zahrnutí inflace). Po válce Funk prozradil, že nebýt těchto možností, Německo by nepřežilo více než dva měsíce.
Významný potenciál rovněž představoval švýcarský zbrojní průmysl. Oblíbeným vývozním artiklem se stal zejména protiletadlový 2 cm kanon závodu Oerlikon, jímž disponovala i předválečná armáda ČSR. Novým potřebám se přizpůsobil například i hodinářský průmysl, který nově produkoval vysoce kvalitní detonátory. Po roce 1940 se Švýcarsko prakticky začlenilo do německého hospodářství. Dle odhadů se země v letech 1941-1942 podílela ve prospěch nacistů 60 % zbrojním, 50 % optickým a 40 % strojírenským průmyslem. Příjmy zbrojního koncernu Emil Büghrle v Curychu se v letech 1939-1945 zvýšily z 6,8 na 56 milionu CHF.
Když byla v létě 1940 švýcarská delegace v Berlíně vyzývána k ukončení obchodu s Brity, návrh k překvapení Němců odmítla. Švýcaři však vedle řady bankovních ústupků poskytli bezúročnou půjčku ve výši 150 milionů CHF, která do roku 1945 vystoupala na jednu miliardu. Do konce války Němci zdaleka nesplatili Švýcarům všechny pohledávky a dluh se tak vyšplhal do výše 1,1 miliardy CHF.
Švýcarská vláda se postupně dostávala pod stále větší kritiku ze strany americké administrativy. Ministr financí Henry Morgenthau Bernu vyhrožoval, že zabaví jeho prostředky v hodnotě miliard uložené ve Spojených státech. 14. června 1941 k tomu skutečně došlo, když prezident Roosevelt nařídil zmrazení fondů Německa a neutrálních zemí. Na tom prodělali nejvíce právě Švýcaři, kteří tak přišli o 6 miliard CHF, což představovalo dvě třetiny jejich ročního národního důchodu. Švýcarský velvyslanec ve Washingtonu Carl Bruggmann tehdy po tomto kroku prohlásil: „To je horší než invaze Němců.“ V následujících letech se vztahy obou zemí nadále zhoršovaly a vyústily například v to, že se USA snažily zabránit vstupu Švýcarska do OSN (tam vstoupilo až v roce 2002). V květnu 1946 vzešla ve Washingtonu dohoda, že Švýcaři poskytnou 250 milionů CHF (8 % svého HDP) na poválečnou obnovu zničené Evropy, což představovalo šedesátkrat vyšší částku než byl čistý zisk Národní banky za obchod s německým zlatem.
Přes narůstající kritiku Švýcarska ve vztahu k třetí říši země doslova zářila na poli humanitárním v podobě Mezinárodního výboru Červeného kříže se sídlem v Ženevě. Organizace těžila z množství štědrých dárců i tisíců dobrovolníků a nebýt neutrality, nemohla by fungovat v takové velké míře. Oproti tomu zcela odlišně Švýcarsko přistoupilo ke své azylové politice, kdy přijmulo jen zlomek židovských uprchlíků, kteří se snažili uniknout ze spárů nacistů. S trochou nadsázky lze říci, že konfederaci zajímalo více židovské zlato než samotní Židé.
Z války ve velkém profitovaly i pobočky švýcarských firem v Německu. Vedle dodržování přísných protižidovských zákonů vůči zaměstnancům se tyto společnosti poskvrnily využitím tisíců pracovních sil ze strany válečných zajatců. Kupříkladu firma Brown, Boveri & Cie vyrábějící elektrické stroje a turbíny do lokomotiv v Mannheiumu zaměstnávala 15 tisíc lidí, z nichž třetinu tvořili zajatci převážně z východní fronty. Podobně na tom byly firmy Nestlé, Maggi nebo Hoffmann-La Roche.
Protižidovské zákony dodržovalo 99 % švýcarských firem v Německu. Předseda správní rady společnosti AIAG na výrobu hliníku Max Huber se k přizpůsobení se takovým poměrům v roce 1942 vyjádřil: „Je samozřejmé, že společnost, která svou činnost provozuje v zemi, kde ji vláda skýtá ochranu, musí být vůči té zemi loajální.“ Huber byl zároveň předsedou Červeného kříže a je velkým paradoxem, že v roce 1944 za organizaci přebíral Nobelovu cenu za mír. Současně totiž Huber zastával post předsedy správní rady Oerlikonu, který prodával zbraně oběma bojujícím stranám.
Role Švýcarska ve druhé světové válce je často vnímána kontroverzně. Mnozí historikové se shodují v tom, že jeho spolupráce s nacistickým Německem válku prodloužila o řadu měsíců. Země pod Alpami se však z geopolitického hlediska nalézala ve velice nezáviděníhodné pozici, a tak byla nucena sáhnout k množství kompromisů. Nebylo jich však příliš?
Prameny:
KREIS, Georg, MEYER, Werner. Dějiny Švýcarska
TV dokument Švýcarsko a 2. sv. válka: Skutečně případ neutrality? (Francie, 2020)
ZIEGLER, Jean. Židovské zlato, Švýcaři a smrt
