Článek
Jeden z dodatků Mnichovské dohody stanovoval, že vlády Velké Británie a Francie poskytnou mezinárodní garance nových hranic československého státu. Německo a Itálie přislíbily učinit totéž poté, co dojde k vyřešení otázky maďarské a polské menšiny. Tyto záruky měly pro Prahu představovat jakousi kompenzaci za ztracená území. Britský první lord admirality Alfred Duff Cooper, který na protest proti konání své vlády rezignoval na svůj úřad, později napsal: „Garantovali jsme zachovávání toho, co jsme právě zničili. Bylo to, jako bychom byli zasadili nějakému člověku smrtelný úder a potom mu zaplatili životní pojistku.“ Premiér Chamberlain po návratu do Londýna deklaroval, že účinnost slíbených garancí nabývá okamžitě a v debatě v Dolní sněmovně vyjádřil přesvědčení, že „pod novým systémem garancí nalezne nové Československo větší bezpečnost, než jakému se těšilo kdykoli v minulosti“. Ministr pro koordinaci obrany sir Thomas Inskip 4. října prohlásil, že „v případě nevyprovokované agrese proti Československu by se vláda Jeho Veličenstva samozřejmě cítila povinna přijmout veškeré kroky v její moci k tomu, aby byla integrita Československa zachována“. Jak se však ukázalo v následujících měsících, šlo pouze o prázdná slova. Britové vyvíjeli stále silnější tlak na to, aby se z tohoto závazku vyvázali nebo aby došlo k jeho zmezinárodnění.
Obdobně na tuto problematiku nahlíželi Francouzi, podle kterých se na mezinárodních garancích měly vedle čtyř mnichovských velmocí podílet také Sovětský svaz, Polsko, Rumunsko, Jugoslávie a Maďarsko. Hodnota takových záruk by byla značně problematická, ať už šlo o složité vzájemné vztahy zúčastněných nebo nezájem Berlína na angažmá Sovětů ve střední Evropě. Londýn i Paříž se shodovaly v tom, že v souvislosti s garancemi se Praha vzdá svých dosavadních spojeneckých závazků s Francií a Sovětským svazem a zbaví se členství v Malé dohodě. Tím by zároveň došlo ke splnění jednoho z hlavních Hitlerových požadavků. 24. listopadu proběhlo na francouzském ministerstvu zahraničí v Quai d'Orsay dvoustranné jednání západních velmocí, v nichž si britská strana prosadila následující - garance nabydou účinnosti jedině rozhodnutím tří ze čtyř arbitrů mnichovské konference přistoupit k akci. S ohledem na diplomatickou podporu fašistické Itálie Německu tento návrh od začátku vypadal jako bezcenný cár papíru. Francouzi zpočátku protestovali, ale nakonec se Londýnu podvolili, což bylo v jejich zahraniční politice posledních měsíců už běžné. Nyní měla nastat jednání s Československem, avšak to se každým dnem nořilo stále hlouběji do německého vlivu.
Když se nově jmenovaný čs. ministr zahraničí František Chvalkovský účastnil 13. a 14. října jednání v Berlíně, setkal se jen s vydíráním a výhrůžkami. Hitler otevřeně zpochybnil hodnotu západních garancí a prohlásil, že jediný závazek, na němž skutečně záleží, je ten jeho. Navzdory slibům v Mnichově však k udělení německé garance nedošlo ani po Vídeňské arbitráži ze začátku listopadu, kdy se vyřešila otázka maďarské menšiny. Ve stejnou dobu si Německo vymohlo připojení více než stovky českých obcí na Jilemnicku, Českodubsku a na Chodsku, což představovalo předem nedohodnuté VI. pásmo záboru. Jen marně intervenovali u představitelů západních velmocí známí a prominentní Češi a celé městské rady. 6. prosince říšský ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop potvrdil Francouzům, že Česko-Slovensko (nové pojmenování státu po autonomii Slovenska a Podkarpatské Rusi) získá německou garanci jen stěží. Argumentoval přitom tím, že se Berlín obává toho, že „Československo by jednoho dne mohlo být znovu nepřátelské vůči Německu a mohl by mu dokonce vládnout nějaký nový Beneš“.
Zleva František Chvalkovský, Galeazzo Ciano, Joachim von Ribbentrop a Kálmán Kánya na Vídeňské arbitráži, listopad 1938
Londýn i Paříž se k udělení garancí stavěly stále více skepticky o to více, jak se Česko-Slovensko politicky, ekonomicky, hospodářsky a vojensky podvolovalo Německu. Velkou pozornost vzbudila dohoda o využití čs. železnic pro německé vojenské účely stejně jako chystaná dálnice o délce 340 km spojující Vratislav s Vídní, která měla přetínat čs. území a kudy se mohla eventuálně přesouvat německá armáda proti Polsku nebo Jugoslávii. Zástupce stálého podtajemníka pro zahraniční záležitosti sir Orme Sargent v polovině prosince prohlásil: „Jakému účelu poslouží naše garance vazalskému státu - a k prospěchu koho dáme naší garanci a proti komu je pravděpodobné, že bude použita. Je to asi jako kdyby Německo garantovalo Egypt!“ Pesimisticky se o možnostech Prahy vyjadřovala také britská vojenská rozvědka: „Československo jako nezávislý stát po hospodářské i vojenské stránce dnes existuje pouze z milosti.“ V podobném duchu informoval Londýn i britský vojenský atašé v Praze major G. A. C. Macnab: „Současný tvar Československa v kombinaci s nedostatkem fortifikací činí pro československou armádu v její reorganizované podobě zhola nemožným hájit zemi proti budoucí německé agresi.“
Francouzi se v otázce závazků rozhodli zajít ještě dále než Britové v listopadu a 9. ledna 1939 Londýn informovali, že by preferovali společnou garanci Česko-Slovenska všemi čtyřmi mnichovskými velmocemi. V případě ohrožení integrity by tak musely přistoupit k akci všechny strany. To by ve skutečnosti neznamenalo nic jiného než že kdyby se jedna ze stran stala agresorem, garance by pozbyly účinnosti. Tak bezcenný návrh si britská strana vyložila tak, že se Paříž chystá zcela stáhnout z prostoru střední a východní Evropy. Když se premiér Chamberlain se svým ministrem zahraničí lordem Halifaxem sešli 12. ledna v Římě s Mussolinim a hrabětem Cianem, operovali opět s návrhem, aby se ke garancím přistoupilo po rozhodnutí tří velmocí ze čtyř. Italský diktátor však odpovídal vyhýbavě a vyjádřil pochybnosti, že by Praze hrozilo nějaké nebezpečí. V debatě naopak kladl důraz na česko-slovenskou neutralitu a přesné vymezení státních hranic. Během ledna a února britští a francouzští diplomaté žádali Berlín, aby bylo společně dosaženo dohody, ale Němci s odpovědí nespěchali. Hitlerovo okolí už od podzimu dobře vědělo, že zanedlouho dojde k pohlcení zbytku českých zemí a vojenské přípravy Wehrmachtu k tomu právě vrcholily. Až 28. února Němci odeslali Londýnu a Paříži nótu, v níž oznamovali, že Česko-Slovensko považují za stát v rozkladu, který už přestal být partnerem pro mezinárodní jednání.
Ve světle rostoucí nacistické hrozby se nečekaně chopil iniciativy Černínský palác v čele s ministrem Chvalkovským. Ten se 21. ledna účastnil dalšího jednání v Berlíně, kde ho Hitler se šéfem Wilhelmstrasse Ribbentropem zasypali ještě větším přívalem kritiky a výhrůžek než na setkání v listopadu. Čs. strana se tak už dostala do absolutní podřízenosti Německa s naprosto minimálním manévrovacím prostorem. Ve vzduchu dokonce viselo uzavření vojenské konvence mezi oběma zeměmi, čemuž se pražská vláda hodlala vyhnout. 21. února tedy Chvalkovský telegrafoval čs. vyslancům v Londýně, Paříži, Berlíně a Římě, aby tamním vládám připomněli, že Praha již splnila veškeré podmínky pro udělení mezinárodních garancí a po jejich naplnění je připravena vyhlásit neutralitu. Na to britští a francouzští diplomaté reagovali tak, že s ohledem na připoutání k Německu už Česko-Slovensko nemůže být vnímáno jako neutrální stát. Obě západní mocnosti tahaly proti Německu za kratší provaz a vědomy si své slabosti rezignovaly prosadit smysluplné garance Praze. 6. března Orme Sargent svým kolegům ve Foreign Office řekl: „Kloním se k tomu, že nám nezbývá než nechat mlčky trvat současnou neuspokojivou situaci, s vírou, že se nestane nic, co by mohlo dát české vládě příležitost se tohoto závazku dovolávat a vyzvat nás, abychom jej splnili.“
Během následujících dní spěla česko-slovenská krize rychle do svého hořkého konce, když 14. března vyhlásil slovenský parlament samostatnost a nezávislost nového státu. Ve stejný den proběhla na britském ministerstvu zahraničí debata, kterou jeden z členů jejího nejužšího vedení Oliver Harvey popsal následovně: „Nesmíme dělat žádné prázdné hrozby, protože kvůli Československu do války nepůjdeme, stejně jako nepůjdeme do války kvůli Gdaňsku. Bojovali bychom ale kvůli Švýcarsku, Belgii, Holandsku nebo Tunisu.“ Příští den, kdy německá armáda začala obsazovat Čechy a Moravu, vystoupil premiér Chamberlain v Dolní sněmovně. V projevu odsoudil německý akt agrese a v souvislosti s garancemi Praze pronesl, že ty zanikly osamostatněním Slováků, kdy Česko-Slovensko přestalo existovat. Nato labouristický opoziční zahraničněpolitický expert Hugh Dalton při své řeči reagoval slovy, že vyhlášení slovenské samostatnosti poskytlo předsedovi vlády „vhodný legální únik z garance“. Závazky slíbené Brity a Francouzi torzu Československa v Mnichově od začátku postrádaly smysl. Když západní mocnosti nebyly ochotny jít do konfrontace s Německem na konci září 1938, o to horší pozici zastávaly po výrazném oslabení jediného demokratického státu ve střední Evropě. Winston Churchill tehdy k neochotě pomoci Praze trefně poznamenal: „Nemá smysl jít jim na pomoc, když jsou bezbranní, jestliže jsme jim nešli na pomoc, když byli silní. Proto zcela souhlasím s těmi, kdož říkají, že bychom v současné chvíli neměli intervenovat. Nemůžeme. Toť vše.“
Prameny:
ELLINGER, Jiří. Neville Chamberlain. Od usmiřování k válce: britská zahraniční politika, 1937-1940, Lidové noviny, 2009
GEBHART, Jan, KUKLÍK, Jan. Druhá republika 1938-1939, Paseka, 2004
CHURCHILL, Winston, S. Druhá světová válka. I. díl. Blížící se bouře, Lidové noviny, 1992
MASAŘÍK, Hubert. V proměnách Evropy. Paměti československého diplomata, Paseka, 2002
SMETANA, Vít. Zatracené závazky. Britové, Francouzi a problém garance pomnichovského Československa, in: Soudobé dějiny, roč. XI, 2004, č. 1-2, s. 88-109
