Článek
Československo se v září 1938 dostávalo do stále větší izolace. Krátké období národního vzepětí v podobě vyhlášení mobilizace rázně utnula konference čtyř velmocí v Mnichově. Demokratický stát uprostřed Evropy, až na čestné výjimky opuštěný svými přáteli, čekala v okleštěné podobě nejistá budoucnost vedle stále sílícího nacistického souseda. Jedním z dodatků mnichovské dohody byly mezinárodní záruky hranic nově zmrzačeného státu. Britský premiér Neville Chamberlain po návratu z Německa do vlasti sdělil svému kabinetu, že „garance Francie a Velké Británie vstupují v platnost ihned“. Nejzávaznější prohlášení pro veřejnost přišlo 4. října z úst ministra pro koordinaci obrany sira Thomase Inskipa, že britská vláda se cítí být vázána „morálním závazkem vůči Československu považovat garanci za v tuto chvíli účinnou. Proto v případě aktu nevyprovokované agrese proti Československu by se vláda Jeho Veličenstva samozřejmě cítila povinna přijmout veškeré kroky v její moci k tomu, aby byla integrita Československa zachována.“ Avšak při pohledu na přeměněnou střední Evropu se vybízela otázka, jak a zda-li vůbec by Londýn dokázal Praze účinně pomoci. Alfred Duff Cooper, jenž po mnichovské konferenci na protest odstoupil z postu prvního lorda Admirality, ve svých pamětech uvedl: „… a poté co jsme souhlasili s destrukcí jediné hájitelné hranice Československa, dali jsme této nové hranici naši garanci. Garantovali jsme zachování toho, co jsme právě zničili. Bylo to, jako bychom byli zasadili nějakému člověku smrtelný úder a potom mu zaplatili životní pojistku.“
V následujících týdnech a měsících se u západních velmocí projevovala stále větší neochota slíbené závazky Praze potvrdit. V Londýně i Paříži padaly návrhy na zmezinárodnění otázky. Podle Francouzů tak nové hranice Česko-Slovenska mohly nově garantovat také Sovětský svaz, Polsko, Maďarsko, Rumunsko a Jugoslávie. Čím více se Praha dostávala pod tvrdý vliv Berlína, tím více se západní vlády dívaly na slíbené závazky s větší skepsí. Sám Hitler s říšským ministrem zahraničí Ribbentropem dali najevo, že západní garance jsou pochybné a že jediná správná je ta německá. Poslední ze signatářů v Mnichově Mussoliniho Itálie se o tuto záležitost příliš nezajímala, ale diplomaticky podporovala Německo. Otázka se definitivně vyřešila v polovině března 1939. Po půlnoci 15. března byl prezident Emil Hácha v Berlíně vystaven enormnímu tlaku Hitlera a jeho nohsledů a podepsal dokument, který mimo jiné „klade osud českého národa a země s plnou důvěrou do rukou vůdce Německé říše“. Dle svědků se Hitler dostal do obrovské euforie a pronesl: „Je to nejšťastnější den mého života. To, oč se marně usilovalo po celá staletí, jsem šťastně dovedl do konce. Dosáhl jsem spojení Čech s Říší. Hácha právě podepsal dohodu. Do dějin vejdu jako největší Němec.“ V ranních hodinách 15. března oficiálně začalo obsazování českých zemí německou armádou (na severní Moravě překročily německé jednotky hranici již 14. března). O den později vydal Hitler na Pražském hradě Výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava.
Emil Hácha při jednání s Hitlerem v Berlíně, 15. březen 1939
Neville Chamberlain 15. března v projevu v Dolní sněmovně odsoudil německé kroky a pokusil se prosadit názor, že po vyhlášení samostatnosti Slovenska 14. března již britské garance nejsou na místě, ale byl podroben tvrdé kritice z řad opozice i části vládních konzervatistů. Premiér svou řeč zakončil slovy: „Je přirozené, že bych měl trpce litovat toho, co se nyní stalo, ale nedejme se kvůli tomu svést ze své cesty. Pamatujme, že touha všech národů světa se pořád soustřeďuje v nadějích na mír.“ Jeden z nejhlasitějších kritiků dosavadní vládní politiky appeasementu Winston Churchill k této otázce prohlásil: „Nemá smysl jít jim na pomoc, když jsou bezbranní, jestliže jsme jim nešli na pomoc, když byli silní. Proto zcela souhlasím s těmi, kdož říkají, že bychom v současné chvíli neměli intervenovat. Nemůžeme. Toť vše.“ 16. března podala francouzská i britská vláda v Berlíně ostrý protest proti vytvoření Slovenského štátu pod patronací Německa. Oba státy současně odvolaly z Berlína své velvyslance. Nakrátko byla vyhlášena i pohotovost francouzské armády. S menší prodlevou se k britsko-francouzskému protestu připojily i Spojené státy americké. Po znatelném váhání podal 17.března protest proti okupaci českých zemí i Sovětský svaz. Samostatné Slovensko v polovině května 1939 uznávalo devět zemí: vedle Německa a Itálie také například Polsko, Maďarsko, Švýcarsko či Vatikán. De facto uznaly Slovenský štát i Velká Británie s Francií tím, že v Bratislavě otevřely své konzuláty. Zahájením války v září 1939 však došlo k přerušení diplomatických vztahů mezi těmito zeměmi. Itálie coby spojenec Německa přirozeně neprotestovala a Protektorát Čechy a Morava rychle uznala. Mussolini však byl hrubě nespokojen, že ho Vůdce o svém kroku dopředu vůbec neinformoval a stěžoval si: „Pokaždé, když Hitler zabere nějakou zemi, pošle mi oznámení.“ Jako odpověď svému spojenci tak duce urychlil přípravy na anexi Albánie, jež proběhla v dubnu 1939.
Jedním z důsledků okupace českých zemí nacistickým Německem se stal i určitý obrat v dosavadní Chamberlainově neúspěšné politice usmiřování vůči Berlínu. 17. března ministerský předseda vystoupil v Birminghamu s poměrně ostrým projevem na adresu Německa a jeho agresivním krokům. Zakrátko se Velká Británie zavázala hájit nezávislost hned tří zemí, které až dosud za oblast svých zájmů příliš nepovažovala - 31. března Polsku a 13. dubna Rumunsku a Řecku. 20. dubna sestavil Výbor imperiální obrany prioritní žebříček zemí, které chtějí od Londýna vojenskou pomoc a jimž by se jí mělo dostat. Pořadí jedenácti vyjmenovaných zemí znělo: Egypt, Irák, Belgie, Portugalsko, Turecko, Řecko, Nizozemsko, Rumunsko, Polsko, Jugoslávie a Afghánistán. Ještě během dubna ministr války Hore-Belisha, přes premiérův nesouhlas, prosadil uzákonění povinných vojenských odvodů. V polovině července tak nastoupilo k povinné půlroční vojenské službě prvních 200 tisíc mužů. Za další dva měsíce se už Londýn s Berlínem nacházely ve válečném stavu.
Prameny:
ELLINGER, Jiří. Neville Chamberlain. Od usmiřování k válce. Britská zahraniční politika 1937-1940
CHURCHILL, Winston S. Druhá světová válka. I. díl. Blížící se bouře
KERSHAW, Ian. II. díl. 1936-1945. Nemesis
SMETANA, Vít. Britové, Francouzi a problém garance pomnichovského Československa. In: Soudobé dějiny XI / 1-2
