Článek
Marný německý pokus o záchranu 2500 mužů
Dne 18. srpna 1944 obdrželo německé velení rádiovou depeši od svého důvěryhodného sovětského zdroje s informací, že v bažinaté oblasti Běloruska kolem řeky Bereziny byla sovětskými jednotkami obklíčena skupina německých vojáků a nutně potřebuje pomoc. Stalo se tak uprostřed operace Bagration, kdy po masivním postupu Rudé armády skutečně na řadě míst zůstalo mnoho větších či menších německých izolovaných kapes. Sověti postupovali velmi rychle a zprvu se nezdržovali čištěním každého lesa. Skupina pod velením podplukovníka Heinricha Scherhorna čítala na dva a půl tisíce mužů odhodlaných probít se na západ k bojujícím Němcům. K tomu však potřebovali nemalé množství munice, potravin a zdravotnického materiálu. I přes určité podezření mezi zpravodajci, že by se mohlo jednat o klamnou sovětskou operaci, bylo rychle rozhodnuto, že záchrana Scherhornových mužů dostane nejvyšší prioritu. Odborník na diverzní akce SS-Hauptsturmführer Otto Skorzeny byl povolán do führerova hlavního stanu a pověřen náčelníkem operačního štábu OKW generálplukovníkem Alfredem Jodlem podniknutím příslušných kroků. Po válce Skorzeny napsal: „Jakou jsme vlastně měli naději, že nalezneme tyto statečné vojáky, kteří už přes dva měsíce bojovali „v jednom lese u Minska"? Asi tak patnáct nebo dvacet procent? Ale bylo třeba se chopit i této nepatrné naděje.“ Plán na vyproštění obklíčených sil dostal označení „Freischütz“.
Skorzeny ve svých poválečných pamětech píše o sestavení čtyř skupin po pěti mužích, z nichž každá zahrnovala dva německé rusky mluvící dobrovolníky z řad SS, často pobaltského původu, a tři prověřené ruské antibolševiky. Všichni disponovali sovětskými ručními zbraněmi, polními uniformami a tradičním tabákem machorkou. Každé z komand mělo po ruce bezdrátovou vysílačku pro spojení s německým velením. 16. září po půlnoci dopravil Heikel He 111 z Kampfgeschwader 200 (speciální operační jednotka Luftwaffe) první muže na místo, kde se předpokládal výskyt Scherhornovy skupiny. Navázání kontaktu však potvrdil pouze druhý tým, a to po čtyřech dnech od shozu. Zatímco první a třetí pětice mužů zmizely, čtvrtá narazila na řadu sympatizujících sovětských zběhů a za pomoci místních vesničanů prošla 300 kilometry územím nepřítele až k frontové linii v Litvě. Od té doby odlétalo každý druhý až třetí den jedno letadlo na východ, kde shazovalo tolik důležité zásoby. Zásobovací lety probíhaly vždy v noci a pokud možno při zatažené obloze. Předpokládalo se, že obklíčení Němci získali jen část dopraveného materiálu, protože piloti letadel se museli orientovat jen podle velmi slabých signálů na zemi. Na místa shozů byli dopraveni i další dobrovolníci včetně tolik potřebných vojenských lékařů. Jedna ze zásilek dokonce obsahovala dva miliony rublů, kterými měla být placena nacionálně socialistická odbojová skupina v sovětském týlu. Rovněž se přihlásil jeden pilot Luftwaffe, který měl jako stavbyvedoucí zřídit přistávací dráhu na okraji lesa, odkud měli být postupně evakuováni nemocní a ranění. Když už ale měla dvojice letadel přistát, na zemi zrovna probíhaly tuhé boje, při nichž byla zničena světla na přistávací dráze.
Aby Scherhornova skupina budila menší pozornost, německé velení navrhlo ji rozdělit na dvě části, z nichž první měla pochodovat 250 kilometrů na sever k lotyšsko-litevské hranici a druhá na jih. Sám podplukovník Scherhorn navrhl rychlý postup směrem k jezerní oblasti Daugavpils, kde byl v zimě dostatečně silný led pro přistání letadel. Ať už by se němečtí vojáci vydali jakýmkoli směrem, pohybovat se mohli jen v noci, přes bažiny a lesy a s rudoarmějci v zádech. Frontová linie se postupně posouvala dále na západ a drahocenné zásoby Luftwaffe rychle ubývaly. Na konci roku 1944 už stěží odlétalo jedno letadlo týdně, až později v únoru Kampfgeschwader 200 nedostala žádné palivo. Na Vánoce obdrželi Scherhornovi muži depeši od samotného Hitlera, který je povzbuzoval v dalším boji. V únoru 1945 přišlo radiové hlášení z východu ve znění: „Dorazili jsme k jezerní planině. Vyhladovíme, jestli nedostaneme brzy další zásoby. Můžete nás vyzvednout?“ Jak zdrcený Skorzeny později napsal, v té době už neměl žádné prostředky na jejich záchranu: „Zmocňoval se ve mne záchvat vzteku nad tím, kolik benzinu a zásob bylo denně ničeno nebo padalo do rukou nepřátel na východě i západě, aniž by bylo komu k užitku.“ Mezitím se stal Scherhorn v Německu národním hrdinou a 23. března 1945 byl povýšen na plukovníka a získal Rytířský kříž. Komunikace německého velení se Scherhornovými radisty měla pokračovat až do samotného konce války než nadobro utichla.
Podfuk sovětských zpravodajců
Němci až do konce války věřili, že Scherhornova skupina pokračuje v heroickém odporu proti početnému nepříteli. Ve skutečnosti však šlo o jednu z nejúspěšnějších klamných operací druhé světové války, při níž Sověti vodili celou dobu Němce za nos. Operace Berezino se zrodila na základě předešlých úspěchů rozvědky NKVD a zadal ji sám Stalin. Za detailním vypracováním stál jeden z nejzkušenějších zpravodajských důstojníků Pavel Sudoplatov, jenž odpovídal za sabotážní akce za nepřátelskými liniemi, a plukovník Michail Makljarskij. Nejprve se skupina důstojníků NKVD v čele s Nahumem Eitingonem shromáždila v zalesněné oblasti 100 kilometrů východně od Minsku, kde se začal budovat základní tábor. K nim se připojili prosovětsky orientovaní Němci zapojení do bojů proti tzv. lesním bratrům na území Pobaltí i jiní Němci nesouhlasící s nacistickým režimem. Cílem sovětských zpravodajců bylo vytvořit iluzi o izolované německé kapse, na jejíž záchranu měl nepřítel vynaložit značné prostředky v podobě agentů, zbraní, paliva a dalšího materiálu. Pro důvěryhodnost bylo potřeba získat skutečného vyššího důstojníka Wehrmachtu, jehož jednotka se mohla nalézat v obklíčení. Ke spolupráci se tak podařilo přimět podplukovníka Heinricha Scherhorna z 286. divize, který v rámci operace Bagration upadl do zajetí 9. července 1944 spolu s dvěma sty dalšími muži. NKVD jeho osobu vyhodnotilo jako pesimisticky zmatenou a přesvědčenou o porážce Německa. Již zmíněný důvěryhodný sovětský zdroj, který Němcům zasílal důležité zprávy, byl ve skutečnosti dvojitý agent ve službách Moskvy Alexander Demjanov. Právě jeho depeše určená německému velení odstartovala operaci Berezino. Německé velení mu odpovědělo 25. srpna s tím, aby kontaktoval obklíčenou skupinu a nahlásil souřadnice shození nákladu a výsadkové skupiny.
Komanda vysílaná Skorzenym postupně padala do rukou agentů NKVD připravených v ošuntělých německých uniformách na zemi, kteří je buď přesvědčili k další spolupráci nebo je popravili. Noční boje, kvůli nimž nemohla dvojice německých letadel přistát na okraji lesa a evakuovat zraněné, byly ve skutečnosti zinscenované divadlo pod taktovkou plukovníka Ivana Fjodorova ze 4. letecké armády. Podle ruských zdrojů Němci vyslali k Scherhornovi celkem 39 letů a shodili 22 komand se 13 vysílačkami. Postupně muselo dojít k navýšení sovětského personálu z důvodu ostrahy většího počtu osob na 32 důstojníků a 250 vojáků. Falešní radisté postupně zahlcovali německé velení prosbami o pomoc a vedli s nic netušícím protivníkem rafinovanou hru. Vůdcova vánoční zdravice či množství zabaveného shozeného materiálu byly odměnou za sofistikovaně provedenou práci. Nakonec se ukázalo, že německý smysl pro povinnost a potenciální politická a vojenská hodnota záchrany vojáků uvězněných za sovětskými liniemi se ukázaly být silnější než podezření kolem celé operace. Po válce vězněný Otto Skorzeny si tak mohl přečíst senzační novinové titulky o tom, jak jej Sověti převezli. Heinrich Scherhorn zůstal v zajetí poblíž Moskvy do léta 1949 než byl propuštěn do vlasti, kde v roce 1972 zemřel v Kolíně nad Rýnem.
Prameny:
SKORZENY, Otto. Mé velitelské operace
TV dokument Mystifikace 2. světové války (Austrálie, 2022)
https://warfarehistorynetwork.com/article/maskirovka-the-hidden-key-to-soviet-victory/
https://www.warhistoryonline.com/world-war-ii/soviets-caught-dozens-german-agents-wwii-spy-game-even-staging-mock-battle-keep-charade.html
